Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Pardubice po 1. světové válce
(z Pamětí 3.část) Bude teď asi správné trochu popsat tehdejší Pardubice. Již jsem několikrát naznačil, že to bylo město v přerodu a že byl nastartován přerod, který ještě dnes neskončil. Pardubice byly tehdy městem malých lidí, hodně závislých na vojácích, na pár fabrikách, jejichž počet osazenstva je jen trochu povyšuje nad řemeslnické dílny, na drážních zaměstnancích, zaměstnanci dráhy byli šlechta, neboť byli pod penzí. Bylo tam několik advokátů, několik lékařů, nepříliš specializovaných.
Středem města bylo PernŠtýnské náměstí. Tam byla radnice, na radnici v zadním traktu byl i okresní soud, v rohu náměstí byly finanční úřady. Ve druhém rohu -za Starou lékárnou a záložnou - byly školy, staroměstská obecná, měšťanka. Na náměstí se konaly pravidelné týdenní trhy a mocné a slušně zásobené trhy, které se jen pomalu stěhovaly před Zelenou bránu, a jarmarky, tuším čtvrtletní, které se protahovaly až na Zelené a na druhou stranu na Bílé náměstí.
Pernštejnské náměstí bylo i sídlem pardubických notáblů a bohatých i chudších obchodníků a řemeslníků. Byla tam dvě knihkupectví - Polák a Kubeška, řeznictví a uzenářství Kuchyňka a Krb, lahůdky a vinárna Vranešič a Brodanovič, dva mydláři -Kašpar a Jelínek, textil Bažant, hračkář Antoš, zboží smíšené Oesterreicher, další židovský obchod s galanterií a pleteninami, hostinec u Bílého koníčka, další hostinec U černého orla, Stará lékárna a další a další. Svět pro sebe s přilehlými uličkami.
Toto náměstí žilo trhy, průjezdy vozů jedoucích na Labský most, jezdilo se : Zelená brána, Bílé náměstí, Labská ulice, most, nákupy z venkova, návšťSvy úřadů, školy. I tak zvané korzo se odehrávalo na náměstí a párkrát mne tatínek v neděli vzal na korzo, jsa uctivě zdraven a uctivě zdravě, někdy konferoval na korze se známými a já drže se ho za ruku či za hůl jsem ostražitě pozoroval další mládež podobného druhu. Teprve později se korzo přestěhovalo na Zelené předměstí.
Zámek byl značně zpustlý, z hospodářských zařízení zámecký pivovar ještě v občasném provozu s nepatrným významem.
V zámku restaurace v místnosti s historickým sklípkovým stropem, kde jsem po letech a ještě zcela nedospělý viděl poprvé tancovat moderní tance při tzv. moderní hudbě, jejíž modernost značil saxofon. ( To mi bylo asi 12 let). I valy kolem zámku byly zpustlé a jen výjimečně přístupné. Ale pod zámkem velké luční plochy, kde se na levé straně bruslilo - to bylo tzv. sokolské kluziště, a na pravé později vznikly tenisové kurty, kde se bruslilo též a sokolské kluziště zaniklo. Okolo zámku cesta, která ústila na most, po levé straně jatky, po pravé Labská ulice.
Tyto luční plochy obklopovaly celý zámek. Na jaře, když šly ledy, se Labe rozlilo široko daleko, na pravém břehu až k Cihelně, přes zákruty starého Labe až k Rosicím, na levém břehu po lukách kolem zámku i do domků v Labské ulici a až na louku, která byla kolem zadního plotu naší zahrady a kde dnes stojí Dům hudby.
V hlavním řečišti labském byl pochod ledů hrůzný. Kry se zdvihaly, kupily, lámaly, praštělo to na mnoha místech jako střelba, kdy se dřely o sebe, vrzaly a než to vše opadlo, než roztály kusy ledu vyhozené na břehy, uplynulo několik dní. Na velkých tocích ledy už nehrozí. Vltava se stala v Praze chovným rybníkem pro labutě a Labe takovým lepším kanálem. Nějak se lidé odtrhávají od spojení s přírodou, antičtí bohové blesku, hromu, vod mizí dál a dál do šera a lidstvo drzatí, cítí se pánem přírody a ničí ji. Ach, kdeže loňské ledy jsou ...
Tam, kde je teď letní a zimní stadion, byla louka, pak sportovní hřiště pro kopanou, později tenisové kurty. Před tím koňský a dobytčí trh s betonovými zábradlími, kde jsem se později sám, chytaje se zábradlí, učil a naučil jezdit na kole. Bylo vypůjčené, strašlivý žentour a vážilo, ani nevím, ale moc. Do těchto luk téměř ústila slepá ulička Na hrádku a Pernerova s restaurací Bubeneč, kdysi slavnou, potom dupárnou, ale za mých časů dohasínala a dohasla. A za ulicí za Veselkou, bráno k západu, začínal objekt jezdeckých kasáren s jízdárnou, tělocvičnou, stájemi, pýcha to Pardubic a dál pás podél Palackého ulice, který končil "průmyslovým centrem" - Prokopka, pivovar, Wertheimer - lihovar a z druhé strany "u sv.Marka" cukrovar a za tratí Fantovka. Ale o průmyslu později.
Kde je dnes čtvrť Dukla, byl lesík a na planině místo, kde vzlétl Kašpar, v pozdější době baráková karanténa vojenská, která byla vojenskou karanténou i nemocnicí a kde prý bylo i 20 000 nemocných. V blízkosti škola na Skřivánku, v té době čtvrtá obecná škola v Pardubicích, a to staroměstská, u Kostelíčka, novoměstská nejdříve v jezdeckých kasárnách, pak u sv.Jana a škola na Skřivánku. Od ní volná pole až k Chrudimce. Silnice z Pardubic do Chrudimě končila v Jesničánkách a podél ní byla čtvrť, které se za tratí říkalo Skřivánek. Před koncem, u Jesničánek, byly postaveny později železniční kasárny, další to "chlouba". Železniční pluk byl totiž jediný v republice.
A směrem k východu byly rozsáhlé hřbitovy, v zásadní podobě existují dodnes, nejdříve rozsáhlé vojenské, bylo to kadbiště mrtvých z karantény, s unifikovanými kříži, $ jinak vyznačenými důstojnickými hroby a pro naši senzaci občas s mohamedánským označením. Tento hřbitov byl postupně rušen, postavili tam v polovici let dvacátých krematorium, jedno z prvých v republice, v zajímavém staroslovansko - kubistickém slohu. Tam končilo čím dál více pohřbů, které pochodovaly celým městem. Církev katolická, která je pokroková, jen když se už nedá nic jiného dělat, zakázala pohřby žehem, ale co měla "dělat" - a tak se "udělal" kouzelný, a kdyby nešlo o pohřeb, i směšný kompromis. Kněz pochodoval s pohřbem až na schody krematoria, tam se pomodlil a šel domů. Dovnitř už nešel. Dnes je vojenský hřbitov již zrušen úplně.
A za vojenským hřbitovem byl hřbitov normální, starý a nový a za ním hřbitov židovský. A mezi železniční tratí, kde se říkalo u sv.Anny, a hřbitovy, pole, kde postupně rostly domky, zejména pro důstojníky, malé podniky a dílny, až po Franckovku, kávoviny Melta, Perola, Enrico, Doška, ale o té později. A za Chrudimkou park, který se táhl za viadukt až na kopeček zvaný Vinice. Vinice bylo místo již "vrcholového" sáňkování dětí zejména v zimě a vrcholově výkonnostního randění mladých více v létě, méně v zimě. Na vrcholu Vinice vodárenský vodojem, který je snad dnes již historicko-architektonickou zvláštností, pod ním restaurace, která také za mého mládí upadala až zanikla. A za ní budova okresní nemocnice, malinké, která byla ještě daleka toho, aby měla budovy pro internu, chirurgii, gynekologii atd. atd., mnoha primáři a i docenty. Taková vyrostla až v průběhu doby a té staré kraloval Dr.Messany, osoba nesmírně zajímavá, který pojetím lékařství patřil do skupiny Thomayerů, Jirásků a já nevím už další jména. Vynikající chirurg dobrého otevřeného srdce, který účty dělal podle kabátu, bohatému víc, od chudého nic, široce vzdělaný, vůči nemocným laskavý i sprosťák, jak si podle něho situace zasluhovala. Žil s manželkou, kterou nesmírně miloval a ona jeho. Ale byli zcela rozliční. Ona přehnaně vyfintěná, namalovaná, s nabarvenými vlasy - a to byla pro maloměsto extravagance, její vzdělání bylo nepatrné, ale přesto milovala umění, ve svých reakcích nevypočítatelná, možno říci splašená, ale také veliký dobrák. On, s rozevlátým kabátem, s pomačkaným obličejem, obrovskou holou hlavou a stálou viržinou v ústech. Moudrý, který vztah ke své ženě i k lidem upravoval s moudrým nadhledem. Když otec onemocněl, a to bylo asi v roce 1922, byl jeho lékařem až do jeho smrti. Často chodil k nám anebo my k němu do ordinace, kterou měl ve vile na břehu Matičního jezera. A tam jsem též viděl první rentgen, který byl nesmírně primitivní, asi ještě z dob raného Rentgena blahé paměti. Možná, že by tato manželská dvojice zasluhovala pera Jaromíra Johna.
A od nemocnice dolů ke Kostelíčku, kolem chudobince, dnes je vznešenější jméno - domov důchodců. Ale v tom názvu Chudobinec bylo přece jen něco pejorativního. Byli tam i lidé sociálně skoro na dně, ale i opuštění staří, a i když dnešní domovy důchodců mají daleko k dokonalosti, je to přece jen lepší. Na náměstíčku u Kostelíčka byly první jesle Alice Masarykové, první v Pardubicích, a když se otvíraly, velká sláva, řeči, školní dítky včetně mne. Kruh se pomalu uzavírá, dříve za městem daleko, nyní na pokraji vilové čtvrti Zemská donucovací pracovna, sloužilo to za vyhrůžku neposlušným dětem - když budeš stále zlobit, dostaneš se do pracovny -instituce, která v nás vždy budila hrůzu. Husova třída s náhonem Haldou, na Vrtálně s barvírnami, výrobnou holí a v pozadí s Wintemitzovými mlýny a kruh se uzavírá. Až na to, že mi unikla druhá strana Chrudimky, kde byla stará reálka a několik vil, za nimiž se v době raného dětství stavěla Sokolovna a sokolské hřiště, kde jsem z mládí prožil značnou dobu mezi svými kamarády.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1994, číslo 5-6.
