Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Příběh šťastného člověka

obrázek k článku Zmapovat bohatý tvůrčí život Dr.lng. Jindřicha Steinitze, od jehož úmrtí uplynulo 7.listopadu 1993 dvacet let, nebylo jednoduché. Když už jsem se prokousala horou dokumentů, deníků, dopisů a fotografií, padl mi do ruky opomenutý kufr na doraz naplněný vším, co napsal o koních v rozmezí 1922 - 1960. Články, brožury, studie plné grafů a rovnic, nebyl čas je prostudovat, jen opsat názvy. I ty svědčí o obrovském záběru do šířky i hloubky a dokazují, že muž, kterého mi osud za otce přidělil ( a jsem tomu strašně ráda ), byl koňař - univerzál.
Viz některé z nich :
- Vliv koní anglického původu na chov koní v Československu
- Arabský kůň u nás
- O huculském koni
- Chov teplokrevníků ve Slezsku
- Příspěvek k chovu koně západního Slovenska
- Chov koní v jižních Čechách
- Rozšíření krevní základny starokladrubského koně ve Slatiňanech
- K psychologii koně
- Dědičnost a plemenitba koní
- K drezurnímu ježdění u nás
- Vývoj a výchova koně od narození až do skončení vzrůstu
A to pomíjím články a studie psané německy a polsky, uveřejněné v zahraničních odborných časopisech. Není divu, že, ač politicky v nemilosti, byl vyzván profesorem Bílkem, zakladatelem Hippologickóho muzea ve Slatiňanech, ke spolupráci na vysokoškolské učebnici Speciální zootechnika - Chov koní, do které zpracoval oddíly Vývin a výchova koně a Pastva koní a pastviny.
Jestliže má pravdu súra koránu, že nejvétší štěstí člověka je na hřbetě koně, pak byl Jindřich Steinitz jedním z nejšťastnéjších lidí od svých devíti let. Hřbetu koňskému však předcházel hřbet psí a prasečí.
V idylickém hnízdě knížecí schwarzenberské myslivny v Libějicích u Vodňan přebývala láska, tolerance a hojní hosté. Ty obveseloval čtyřletý Hanylek, jak mu doma říkali, kouskem zvaným Horymírův skok. Na povel Hop! skočil na stůl velký krátkosrstý ohař, klučina nasedl a na další povel Šemíku, vzhůru! se spolu vrhli do vltavské hlubiny na koberec. Horymírův skok vystřídalo po čase vepřové rodeo. Jindřich se pověsil na skobu nad chlívkem, o dva roky starší bratr Hubert z něho vyhnal prase a v okamžiku, kdy vybíhalo, se viselec pustil, chytil se ho za uši a rajtoval na něm po dvoře tak dlouho, dokud ho neshodilo. Výjev jednou sledovala dcera knížete Adolfa Schwarzenberga - princezna Terezie - a když po několika letech spatřila Jindřicha, jak na svém Frowardovi přeskakuje stolky a lavičky v knížecím parku, obrátila se s úsměvem na jeho otce, ztuhlého hrůzou nad synovou opovážlivostí : "To na tom praseti se váš syn naučil tak báječně jezdit, pane nadlesní ?"
Podle vysvědčení z budějovické reálky, kde studoval v letech 1906 - 13, byl Jindřich vynikající žák, podle deníkových záznamů pořádný rošťák. Řetěz darebačin začíná zápisem ze sekundy : Byly jsme ve škole vyslýchaný skrz kouření a lezení do kanálů.
Krátce před svými patnáctými narozeninami ( narodil se 13.března 1895 v Mitterbergu, nyní Račí na Šumavě ) potkává svého životního koně. Z hornorakouského Welsu přivádí jeho otec nádherného sedmiletého ryzáka s bílou lysinou, suverénního vítěze všech plukovn |ch dostihů, leč přesto se ho armáda ráda zbavila. Nesnesl koně před sebou, musel být vždy první. Jmenoval se Froward a jeho ani ne padesátikilový pán měl před ním nesmírný respekt, ba dá se říci, že se ho bál. Jezdilo se tedy tam, kam chtěl Froward, až do okamžiku, kdy jezdec měl rande v aleji k Lomci a Frovard rozhodl, že se pojede na opačnou stranu do Čičenic. V divokém boji vyhrál lidský vztek nad koňskou umíněností. Seřezaný Froward uznal vrchnost a nastalo splynutí duší. Půvabné slečny z budějovického korza byly odsunuty do pozadí divokými galopy po lukách kolem Libějic, mohutnými odskoky s pružným gumovým dopadem, žádné z nich se na stránkách deníků nedostalo tolik lichotivých přívlastků a vroucích vyznání.
"Heinrich, jestli tě ještě jednou uvidím kouřit cigarety, Frowarda prodám," řekl podle rodinné legendy můj dědeček Jan Steinitz a slovo dodržel. Pár dní po Jindřichových osmnáctých narozeninách byl Froward prodán správci Šrámkovi z červeného dvora a stránky deníku z té doby se nedají číst bez slz.
Březen 1913 - rozloučení s Frowardem, v červenci maturita, v říjnu zápis do prvního ročníku Hochschule fúr Bodenkultur ve Vídni, zdůvodněný slovy : Potřebuji k životu koně a psa. Musím tedy mít takové povolání, abych v něm mohl jezdit na koni a cvičit psy.
Splnilo se, měl ho. Zatím ale jako vysokoškolák zdatně flámuje v Rathauskelleru, vyzývá na souboj kordy kolegu, jenž urazil jeho čest a pilně se vzdělává v disciplíně, kterou římský básník Ovidius nazval Umění milovati a občas ho hryže svědomí k vůlí disciplínám studijním. Doba a život však rychle vážněji.
V červenci 1914 sarajevské výstřely, 26.srpna mobilizace. Nejdřív rukují koně Steinitzových, synové ještě ne. 11.srpna 1915 navlékl Jindřich staré reithozny z budějovické reálky, ve kterých nedostal nikdy pětku, přes ně smoking a jel skládat první státnici. Prolezl s odřenýma ušima a v listopadu narukoval jako jednoroční dobrovolník.
Dvacetiletého vojáčka v mundúru rakouského infanteristy vcucnul vítr první světové války a zanesl ho do Tyrol. Tlusté účetní knihy, kam si od primy zapisoval své zážitky, vystřídaly tenké notýsky psané tužkou. Bože, zadrž toto peštěstí, prosí v září 1917 po zprávě o vážné nemoci otce, která ho zastihla v Bolzanu. O pár dní později další dopis, obrátí ho na stranu odesílatele, do očí a srdce uhodí slovo Oberfdrsterswitwe - vdova po nadlesním. Co plátno, že pohřeb Jana Steinitze počtem lidí zastínil pohřeb knížete Adolfa, že princezna Terezie kráčela hned za rakví, zemřel ten, který ho naučil jezdit na koni, střílet, šermovat, lyžovat, cvičit psy, opětný pilíř rodiny se zhroutil a během krátké doby se zhroutila rodina celá. Drobounká maminka živořící z malé penzičky se dožila návratu syna z války, dočkala se přerodu lehkomyslného flamendra v dříče, který v šíleném závodě s její rakovinou odpaloval na pražské technice jednu zkoušku za druhou, aby vydechla naposledy v náručí mladého inženýra s diplomem ještě neoschlým v srpnu 1920. A v listopadu 1922 umírá ve věku 29 let bratr Hubert. Jindřich je sám, během pěti let zbaven všech milovaných nejbližších bytostí. Když přidává k titulu inženýra titul Doktor věd technických, netuší, že osud mu v daleké Opavě přichystal náhradu za všechny milované ztracené. Stala se jí o 13 let mladší Blažena Urbánková, dcera četnického kapitána, se kterou se oženil v dubnu 1929.
Ve třicátých letech se v časopise Český zemědělec objevil článek jednoho poslance agrární strany, který se vehementně dožadoval zrušení chovu kladrubské rasy. Nevím, jak se ten poslanec jmenoval, ale vím, co vytýkal kladrubákům. Jejich vzhled není moderní, později dospívají, mají prý špatnou záživnost a hlavně jsou bílí. Jako malá republika si nemůžeme dovolovat vydržovat takový luxus.
Třebaže v té době doktor Steinitz sloužil na Slovensku v Nitře, útok na nejstarší český chov ho nemohl nechat lhostejným. Nedbal na to, že si získá nepřátele i v řadách svých nadřízených, že spor, do kterého se pouští, mu nemůže přinést žádný osobní zisk. Šlo o to vyburcovat lhostejnost, ukázat význam a kvalitu ušlechtilých běloušů, kteří se nemohli bránit a jejichž osud byl téměř zpečetěn.
V dodavatelském tisku se objevil článek Kam s kladrubáky ? podepsaný Dr.Ing.Jindřich Steinitz a veliký boj započal.
Mám rukopis tohoto článku, papír zežloutnul vlivem šesti desetiletí, jež se nad ním přehnaly, ale argumentům neubylo na přesvědčivosti. Posuďte sami: " Jako pracovní koně měl jsem možnost osobně poznat tyto kladrubské bělouše v hojném počtu v Tuřích Remetách, kde jsme s nimi prováděli rekultivaci lesní půdy ně ornou a mohu prohlásit, že podobné výkony jsem u jiných teplokrevných ras nevi děl. Ve vytrhávání stromů a pařezů, v orbě lesní půdy prorostlé kořeny 70 km denního výkonu bylo samozřejmostí. A vysvětlení jsme nalézali jedině v tvrdosti spojené s poctivou povahou, jdoucí do sebeobětování a znamenitým užitkovým temperamentem, vlastnostmi, jichž si u koně nemůžeme dost vážit. ip V závěru svého pojednání bych chtěl podotknout, že dochovat se dobrých koní vyžaduje dlouhých věků a že hlásat zrušení úmorné práce staletí lze snadno, snáze než vybudovat a že ten, kdo tyto kladrubské bělouše poznal a má pro koně srdce, tento ortel nikdy nevyřkne." Ortel nakonec vyřčen nebyl. Bílé klisny s nosatými černými hříbátky a nádherní pepinieři zůstali tam, kam po staletí patřili, v bílozeleném areálu budov na konci staré aleje, obklopeném kobercem luk s meandry vodních příkopů, bažantími remízky a bílými břevny výběhů. Jejich statečnému obránci pak osud přichystal odměnu v podobě dekretu, jímž byl od října 1945 jmenován ředitelem hřebčína v Kladrubech nad Labem. Bylo to jeho třetí ředitelské místo po hříbárně v Novém Dvoře a hřebčinci v Písku. Odměna sladká, ale ne dlouhá. Pouhé čtyři roky. Co všechno však za tu krátkou dobu stihl při náročném denním provozu velkého a složitého hospodářství! Vždyť Kladruby nejsou jen koně, ale i stovky hektarů pastvin, lesů, polí, prasečník v Semíné, kravín v Selmicích, hájovny, myslivna, ba i kostel, škola a hospoda patřily hřebčínu. Doktor Steinitz obnovil tradici parforsních honů za smečkou barvářů, pořídil poníky pro děti zaměstnanců, uspořádal první Jezdecký den v historii ústavu, poslal na start druhé poválečné Velké pardubické prvního kladrubského koně. Polokrevná hnedka Lycaon doběhla o pět čtvrtin délky druhá za francouzským plnokrevníkem Rayon de Lune a boj v cílové rovince uvedl do varu všech sedmdesát tisíc tehdejších diváků. Vůbec podzim 1947 byl nejšťastnějším v jeho životní kariéře. Nejen koňařské, ale i kynologické, kde rovněž patřil k předním odborníkům. Jeho černobílý pointr Bard Nižbor se stal absolutním vítězem nejprestižnější psí soutěže Memoriálu Karla Podhajského a byl vyhlášen psem roku 1947.
Člověk tak čestný, kterému nikdy nešlo o zisk a osobní výhody, se nutné musel dostat do konfliktu s nastupující komunistickou mocí. A také se velmi záhy dostal. Účetní Jánský, kterému Dr.lng. Steinitz nedovoloval promítat neúspěšné milostné nájezdy do služebních záležitostí, využil příležitosti k pomstě. Pečený vařený na OV KSČ v Přelouči isoustavně štval na svého nadřízeného v naději, že se dostane na jeho místo. Ředitelského prestolu sice nedosáhl, ale na žádost OV KSČ byl Dr.lng. Jindřich Steinitz zbaven postu ředitele Kladrub a přeložen na podřízené místo do hřebčince v Nemošicích. O Vánocích 1949 pak bez soudu uvržen do Tábora nucené práce v Pardubicích. Jeho žena měla být vystěhována ze služebního bytu do jedné místnosti ve vsi, dcera vyhozena z vysoké školy, obvyklá mašinérie padesátých let se už už rozjížděla. Jenže láska, odvaha, houževnatost a nezdolná energie Blaženy Steinitzové, rozené Urbánkové zadřely její soukolí. Jediného muže svého života dostala z pardubické věznice již po sedmnácti dnech, vrátil se zpět ke koním do Nemošic, já pokračovala ve studiích. Happy end ? Kdepak. V květnu 1950 je předvolán k Okresnímu soudu v Přelouči, v říjnu odsouzen na jeden měsíc tuhého vězení nepodmíněně. Obžaloba ho vinila, že s jeho vědomím bylo rozdáno kladrubským zaměstnancům 35 q obilí, že na jednom poli dal předčasně posekat pšenici a na druhém příliš pozdě a do třetice prý zatajil 80 ha orné půdy, čímž ochudil veřejné zásobování pracujícího lidu. Okamžitě se odvolal ke Krajskému soudu v Pardubicích, odmítl advokáta, hájil se sám a rozdrtil všechny tři body obžaloby. Řeč zakončil slovy : "A protože jsem dokázal svou nevinu, žádám, abych byl osvobozen." Byl...
V roce 1952 převzal vedení nemošického hřebčince po MVDr. Segetovi ( ovšem i nadále s platem podřízeného úředníka ) a zdálo se, že se vrací normál. Stmelil zaměstnance přípravou I.Jezdeckého dne v jednu rodinu, z nejnadanějších jezdců vychoval skvělý drezurní tým, vypadalo to, že v Nemošicích v poklidu dožije do penze. Jenže kdo se jednou dostal do ohniska pozornosti komunistické zvůle, mohl si o klidu nechat jen zdát. Poslední tři roky služby je vláčen z místa na místo, závodiště v Chuchli, Slatiňany, život na okraji, plný ponižování ... V dvaašedesáti opustí proto svět koní, zklamaný ne koňmi, ale lidmi kolem nich a všechny své síly a odborné zkušenosti přenáší do světa psů. Na základě poznatků z chovu koní vypracovává genealogické krevní linie, zamezující příbuzenské plemenitbě a staví tak na vědecký základ chov krátkosrstých ohařů v celé republice, soudcuje všestranné zkoušky, stává se hlavním poradcem chovu.
Není divu, že jeho pohřeb v listopadu 1973 vypadal jako všestranné hledačky, jenže bez psů. Muži v lesáckých uniformách zaplavili prostranství před pardubickým krematoriem, šest jich drželo čestnou stráž u rakve a hlavním řečníkem byl poslední žijící spolubojovník za exitenci kladrubáků, šedovlasý krasavec Ing. Dušek. Po pohřbu mi řekl: "Steinitz byl šlechtic mezi námi. My jsme si vybrali takové tetky k sobě a koukali přitom na věno. Jindra se na věno vykašlal, vzal si krásnou mladou holku a vyhrál." Měl pravdu. Dr.lng. Jindřich Steinitz byl přes všechny rány a ústrky soudu šťastný muž. Nebál se, nekrad, nelhal, měl ženu, která beze zbytku splynula s jeho zájmy a mohl všechny své nemalé schopnosti dát do služeb tvorům nejušlechtilejším a člověku nejbližším - koním a psům.
Sedmého listopadu 1993 jsem tichým světýlkem vzpomenula dvacet let od jeho smrti a prostému hrobu ozdobenému jen koňskou podkovou a faksimilem jeho nečitelného podpisu jsem řekla: "Táto můj, jenž jsi na nebesích ( kde bys taky jinde byl, už jen za ty starokladrubáky si nebe zasloužíš ), Kladruby jsou národním hřebčínem a starokladrubáci národní památkou. Nepral ses před šedesáti lety nadarmo !"

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1994, číslo 5-6.
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem