Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Pár vět za plk. v.v. Václavem Krupkou, které nechtějí být nekrologem
Byl to statečný člověk. Jeho život by se mohl stát námětem vzrušujícího, napínavého filmu. Od chvíle, kdy se 3Jedna 1942 napojil na skupinu parašutistú z Velké Británie, na Sílver A, v čele s Fredou Bartošem, sí pohrával se smrtí. Byl posledním žijícím účastníkem "akce atentát", znal se s Kubišem, Gabčíkem, znal mnohé z okolností kolem Ležáků : pro někoho byl Václav Krupka hrdinou, pro jiné - zvlášť po květnu 1945 - problémovým člověkem. Byl podezírán, že "zradit parašutísty ", dvakrát stanul před čs. soudem a vždy byl shledán nevinným. Pak - když sí myslel, že začne konečně normálně žít - zasáhl zloduch Reícín. Ani jeho drábúm se nepodařilo zlomit Krupku, měl za sebou 15 měsíců samovazby po zatčení gestapem (17.června 1942 ), měl za sebou koncentrák ve Flossenbúrgu s poznámkou "návrat nežádoucí", nezdolal ho tedy ani komunistický Jáchymov... Ne, tahle slova nechtějí sledovat Krupkův život, ostatně jednou o něm vzniknou historické studie a stane se třeba hrdinou románu, tyhle věty chtějí pouze naznačit, že zemřel odvážný člověk.Poznal jsem ho v roce 1961, když jsem začal sbírat materiál ke knize o atentátu na Heydrícha. Scházeli jsme se v kavárně Slávií naproti Národnímu divadlu, kde mí vyprávěl své osudy a já sí dělal poznámky. Přicházel vždy přesně, vzpřímený jako jasan, štíhlý, i když začínal šedivět. V té době už dávno nebyl důstojníkem, ale v jeho chování tohle povolání zanechalo stopy. Hluboké...
Učil tehdy tělocvik, jednou mé požádat, jestli bych na škole, kde pracoval, neuskutečnil besedu o heydríchíádě - a tak jsem viděl, jaký měl vztah k žákům a ti jak sí ho vážili. I jako kantor nezapřel v sobě původní povolání. Vyžadoval kázeň, přesnost, měl v sobě však současně i laskavost.
Už tehdy - když mí vyprávěl o osudech parašutístů, o tom, jak a v čem jím pomáhal - měl některé pasáže svých vzpomínek napsané. Říkal jsem mu ; Pane Krupko, měl byste tomu všemu, co jste zažil, dát řád. Aby vznikly ucelené pamětí ... Pokývl hlavou, máte pravdu, uznal, jenže zatím na to není čas.
A plynuly roky, v prvním vydání mé knihy "Nejen černé uniformy" ( od 4.vydání jsem ji přejmenoval na "Atentát na Reínharda Heydrícha" ), měl Václav Krupka čtyři důležité monology, to bylo v roce 1963, když z nakladatelství Naše vojsko poslali můj rukopis - jak se to muselo dělat - na ŮV KSČ, aby ho tam schválili, Krupka mí říkal : "To nepovolí, vaše knížka je přece protipól Ťopkovy knihy o atentátu, ten nadává na Londýn, zatím co vy ho nekritizujete." Měl pravdu, v té době vznikla i práce Hamšíka - Pražáka "Bomba pro Heydrícha", ta byla na ÚV KSČ uvítána, poněvadž podrobovala londýnský odboj tvrdému soudu, zatímco má knížka s monology Krupky i dalších pamětníků byla příliš pravdivá : došlo tenkrát k dlouhému jednání, než í můj rukopis byl schválen. Václav Krupka celou tu orwellovskou scénu pozorné sledoval, jeho stanovisko k "Bombě pro Heydrícha" bylo shodné s mým : rozuměli jsme sí. V osmdesátých letech se zjistilo, že jeden z vedoucích ilegální sokolské organizace JI NORA, profesor Ladislav Vaněk, spolupracoval po svém zatčení gestapem s nacisty, dlouho jsem pak o tom hovořil s Václavem Krupkou. Důkazy byly jasné, Vaňkovy výpovědi na gestapu jednoznačné. Tehdy mi V.Krupka napsal pár odstavců o svém vztahu k Vaňkovi, mimo jiné vzpomínal, jak se stýkali začátkem 70.let: "Hovořili jsme občas o atentátu a o všem, co s ním souviselo, měl jsem výhrady k tomu, co mně vyprávěl o organizaci atentátu ... to se mi nezdálo. On se cítil mými pochybnostmi dotčen a tak jsem mlčel. Vysoce jsem si ho totiž vážil jako odbojáře. Postupně jsem však ztrácel důvěru k tomu, co mně vyprávěl... Jednou nám ( manželce a mně ) ukazoval lístek od Pannwitze, který dostal jako pozdrav k vánocům ..." ( Pannwitz byl šéfem nacistické komise, která vyšetřovala v roce 1942 atentát na Heydrícha a ve svých Pamětech hovoří o Vaňkových nabídkách a spolupráci).
Krupka byl člověk, který nepodléhal emocím, snažil se mít na vše svůj názor. Kritický. Když se po listopadu 1989 odhaloval v IMehvizdech - tam seskočili parašutisté Kubiš a Gabčík - památník, oba jsme se zúčastnili. Do Prahy jsme se vraceli společně autem a tehdy jsem mu důvěrně sdělil, že depeše z Ležáků do Londýna - o jejichž šifraci se valným dílem zasloužil - byly nacisty zachyceny a dešifrovány. A nejen to, podle určitých znaků v záhlaví depeší by se dalo soudit, jak zjistil současný šifrér - badatel, že některé byly vysílány pod kontrolou nacistů ... Bylo to šokující, společně s Krupkou jsme se snažili přijít na kloub onoho tajemství... a tehdy jsem si uvědomil jeho smysl pro pravdu, nikdy mu nešlo o sensaci.
Václav Krupka zemřel.
Až se teď bude hlásit u Pánaboha, ten pokývne bílou hlavou a prohodí: Vedl jsi spravedlivý život, hochu, i když byl těžký.
A my, dosud živí, tiše dodejme : Jenže Panebože, jakou cenu má snadný život ?
