Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
O mém mládí (z pamětí část 5.)
V roce 1929 jsem začal chodit na Turistickou plovárnu. Existuje dodnes. Byla to jen bouda na pilotech na břehu Labe na cestě na Kunětickou horu. Byly tam pro mne netušené možnosti. Jezdění na loďkách, skákání do tůně z prkna, byl tam i skok do dálky, do výšky, možnost házet koulí i na louce diskem a zejména odbíjená. A ta se tam začala pěstovat vášnivě. V jednu hodinu ze školy a ve dvě na plovárně a debly, cvičení, až do pozdního podzimu od března. O volejbale budu psát zvlášť, neboť to je epocha mého života - nebo život ve volejbalové epoše. Proto budu psát o odbíjené zvlášť a musím si to rozdělit, poněkud pozměniv Goetha. Tak místo Wilhelm Meisters Lehrjahre vypíšu údobí cca do roku 1938, od roku 1939 přijdou Wilhelm Meisters Meisterjahre a poválečná epocha, asi od roku 1950 budou Wilhelm
Meisters Wanderjahre.
Z dalších sportů - šerm. S Láďou Rabasem jsme si ve svých 13 letech udélali dřevěné kordy a celé dny, přirozeně mimo školu, jsme prošermovali. Bylo to i někdy nebezpečné. A tak maminka, která se na to dívala z jedné strany se zalíbením a z druhé s nervozitou, o modřiny i na hlavě nebyla nouze, mi vyjednala šermování v jezdeckých kasárnách. 8. jezdecký pluk knížete Václava Svatého, ale měli též oddíl cyklistů. Problém to veliký nebyl, důstojníci u nás bydlili v domě, často i k nám někteří chodili na návštěvu. A tak jména známá tehdy v jezdeckém sportu byla známá i mně. Statečný, Býček, Čoček, Ventura, Popler. Paní Statečná se synkem Volorfou k nám chodila velmi často. Malý Volorfa zemřel na záškrt.
Šerm učil důstojníky a aspiranty štábní kapitán Hruška a měl k ruce ještě rotmistra - šermíře. Hruška byl tělocvikář, šermíř z povolání, ruský legionář, který při přesunu legionářů strávil asi rok v Japonsku a tam se naučil i přerazit hůlku rukou, vykouřil cigaretu a druhou rukou visel v přednosu na žebříku, přeskakoval koně (koženého, cvičebního) s nejvíc možně vytaženýma nohama ( nohy jsou sice čtyři, ale přece jen jsem použil duál) a uprostřed postavenou holínku a bez pérového můstku, zkrátka byl báječně fyzicky připraven. Ale nejhezčí bylo, že jsem měl vlastně přes zimu odpoledne každý den k dispozici tělocvičnu, často si tam zašli zašermovat aspiranti, i když ne ta elita mezi nimi. Neboť v těch dobách tam sloužili mladý Schwarzenberg, tuším z Hluboké, mladý Engliš, tatínek ekonom první republiky, ministr financí, propojený se Živnobankou i Baťou a další, kteří bydleli ve městě a do vojenské služby jezdili ráno autem.
Ale já měl tělocvičnu a odpoledne, když nešla plovárna, jsem šel tam. Šermoval, cvičil výskoky, hrál volejbal sám se sebou, ale přitom jsem duševno nezanedbával, jak bude dál. Toto údobí mne vybavilo postřehem, rychlou reakcí, fyzicky vylepšilo a terca, kvarta a lehký sek přivedly i k určité obratnosti. Dotáhl jsem to přes fleret až na šavli. Na místním kasárenském turnaji, kde byli jinak jen dospělí, jsem vyšermoval ve fleretu třetí místo. A bylo to toto údobí, které změnilo hranatého, nerozhodného, nešikovného mladíka na mladíka - o něco lepšího a nadějnějšího. Rozhodně ale jsem získal pohyb nohou, reakci na sebemenší pohyb a výskok. Dodnes jsem toho názoru, že největšími nedostatky jsou dnes v naší vrcholové odbíjené pohyb nohou a blok.
Ale když jsem se tak věnoval ve svých zápiscích tělu, budu se muset věnovat i duši a pardubické kultuře a kultuře na škole. Jak jsem již řekl, již asi od roku 1900 se snažily Pardubice žít kulturně. Nejvíce k tomu působilo divadlo a z něho se odvíjející umění, ale i pravidelné koncerty, zájezdy olomoucké opery a blízké styky s Prahou bud kulturně přímo nebo prostřednictvím studentů, kteří přiváželi kulturní progresi a moderní proudy. Přitom se dá říci, že živnostenské, úřednické a vojenské Pardubice se tomu nijak nebránily. Ale z hmotných důvodů kulturní podniky tento rámec nepřekračovaly. Východočeské divadlo mělo celkem dobrou úroveň.
Snad i humanistická výchova a rodinná tradice působila, že o kulturu, i když to bylo ve zmatené směsi, jsem měl zájem a brzo jsem se stal nejen jejím spotřebitelem, ale přímo spotřebičem. (Spotřebitel se ohřívá malými kamny, spotřebič uhlí přímo požírá). A poněvadž, jak jsem se zmínil, maminka hudbu stále pěstovala, i společensky se u nás hudebně žilo, chodila k nám paní Nedeová, manželka ředitele Východočeského divadla Wuršera, zmínil jsem se o houslistovi Jaroslavu Kociánovi, byla u nás Ada Sari, polská sopranistka, a tak dále. Ale znala se maminka i s Emou Destinovou. Když měla Destinová v Pardubicích koncert, rok si nepamatuji, byla u ní maminka v šatně a domů přišla celá vyděšená. Obdivovala sice její šperky, ale měla prý takovou trému, že ji nemohli dostat na jeviště a na jeviště šla, až když do sebe nalila spoustu koňaku. Ale zpívala prý božsky. Božská Ema. Když jsme asi v roce 1928 nebo 1929 byli na prázdninách na Jemčině, vydali jsme se navštívit Emu Destinovou do zámku ve Stráži nad Nežárkou. V zámku si pamatuji jen na dvě obrovské čínské vázy, byla asi veliká jako já, ne-li větší. Ale Ema Destinová na zámku nebyla, byla na rybách na Nežárce. A tak jsme šli k Nežárce, maminka si s ní vypravovala, o čem nevím, a já jsem hlídal splávky. Úspěšně. Žádná ryba neuplavala, žádnou jsme nechytili. Strážští Destinovou zbožňovali. Byla strašně hodná a milovala děti z okolí. A tak v nadšení neznala ani cenu peněz a dát dítěti, které se jí líbilo, stokorunu, jí bylo samozřejmé. Ale zpět k pardubickému mému kulturnímu životu. Četl jsem hodně. Ze školní knihovny jsem tahal haldy knížek. Má láska k Nerudovi vznikla v této době, ať to byly básně či fejetony či obrázky z cest a kritiky. Ale přelouskal jsem celého Sládka, Vrchlického, Zeyera, Machara a drtivou většinu jsem už z toho neviděl, a žiju z toho dodnes. Ale i starší beletrii. Šmilovský, Klostermann či Čapka-Choda a další až po Svátkovy pražské historie jsem od té doby příliš neviděl. Ta poválečná literatura (myšleno po prvé válce) přišla poněkud později, již s jinými aspekty. Bylo by velmi procovské nezmínit se o literatuře, kterou jsme masově konzumovali a kde organizace na gymplu byla tak dokonalá, že kromě oficielní žákovské knihovny existovala u školníka Vildy (violoncelista - amatér nechyběl v žádném pardubickém orchestru a vypomáhal i ve školním) i půjčovna knížek nadmíru vznešených. Vznikla pravděpodobně ze zabavených knížek nebo spíš sešitků ve školních lavicích. Mohli jste si mezi několika desítkami sešitků vypůjčit historky detektiva Leona Cliftona i s jeho geniálními převleky, případně i falešným hrbem, kde měl ukryto své univerzální všepoužitelné kladívko, lano, svítilnu a jiné užitečnosti, nebo úžasná dobrodružství Buffalo Billa alias plukovníka Codyho s jeho koněm, kde ovšem vystupovali zloduši nejrůznějšího typu a mezi Indiány, takže základ pro rasovou nenávist byl úspěšně vytvářen. Dalšími publikacemi byl Pirát Klaus, plod to severogermánské hanzovní dobrodružností, jehož plavby a ušlechtilost vzbuzovaly námořní romantiku 17. či 18. století, anebo Percy Stuart (čti jak píšeš) něco jako Arsen Lupin (dtto) v anglosaském prostředí. A byly i další sešitky.
Tím ovšem nechci snižovat pilnou snahu našich pedagogů. Organizovali pro nás různé přednášky, z nichž jedna mi velmi utkvěla v paměti, naplnila obdivem a úctou a upřímně řečeno, skutečně mě přivedla k zájmu a studiu přednášeného. Byl to Otmar Vaňorný a přednáška o lliadě a Odyssei. Přišel do tělocvičny, kde jsme se sešli, kmet, rovný, vzpřímený, neveliký, slepý. Přivedli ho na stupínek a začal přednášet o svých láskách. Uměl celou lliadu a Odysseiu zpaměti řecky a česky. Citoval, vykládal o krásách slova a verše, o řeckých poměrech, životě, souvislostech s takovým schliemannovským nadšením, že musel získat sympatie i úctu. A mys lim, že jeho překlad, i když trochu zastaral, je stále základním překladem a veledílem.
Chodil jsem do hudební školy učit se recitovat k paní Kalhousové. Škola a výuka to byla výborná. Učila dobře vyslovovat, intonovat i samotně mluvit. Nakonec i básně promýšlet. Zdá se mi, že semínko, které zasela, nezaniklo. Z té směsice kulturních krmí a nápojů, které jsem zkonsumoval, bude dobré podat ukázku. Mám zápisník a v něm záznamy. Je to sice už 1931-1932, čili sexta, ale už i v předchozích letech film a divadlo byly tahákem. Psilandra a Henny Portenovou jsem už nezažil, ale Fairbanks, Pickfordová, Tom Mix, Chaplin - génius přesahující rozměry filmu, Harold Lloyd, Buster Keaton, Pat a Patachon a spousta německých filmů. A byly mezi filmy i věci, které zanechaly stopy dodnes, např.lntolerance. Potom celá série expresionistických filmů i s fantastickými náměty, začínající válečné filmy, např.Wings, jichž pak byla inflace, Modrý anděl s Jenningsem a Marlén Dietrichovou, zkrátka, nebylo to hledačské filmové umění k zahození a většinu bych rád viděl znovu. Ale vraťme se od tohoto filmového výsečku k roku 1931. Tak výpočet bez komentářů, bez velkých kritik: Pat a Patachon se učí německy, Pekelní andělé, Fidlovačka, Tarzan, Milion, Pohanská píseň lásky, Kouzlo valčíku, Miláček pluku, Na stopě zločinu, Bomby nad Monte Carlem, Osada mladých snů, Potopa - marka padá, Láska na rozkaz, Její výsost poroučí, Stíny podsvětí, Čáp stávkuje, To neznáte Hadimršku, Siamský tygr, Komando lásky, Ďábel za volantem, Skalní ševci, Falešný manžel. Bílé opojení, Primavera, Kongres tančí, Lelíček, Dobrodružství Torna Sawyera, Květ Havaje, Palmy a pyramidy, Rango. Smíchaná směsice všeho, ale jsou mezi tím i filmy,které žijí nebo by mohly žít dodneška. A divadlo namátkou - Sedlák kavalír, Komedianti, Kocourkovští učitelé, Golem, Mamzelle Nitouche, Kariéra Pavla Čamrdy (?), Okénko, Malajský šíp, Pepina, Caesar a několik koncertů. A když k tomu připočítám, že byla Zlatá přilba (dělali jsme pořadatele), Velká pardubická (vyhrál outsider Pohanka a naše parta vyhrála na vítězství asi 600 Kč, ale bylo nás na to deset). Letecký den a hlavně taneční, kde telecí sextáni pod vedením tanečního mistra Kautského nacvičovali krok-sun, krok-dvě tři, krok-dvě tři a tance, které tehda šly. Foxtrot, polka, valčík, který jsem zbožňoval a uměl, beseda, waltz, tango a v těch dobách nějaký moderní tanec jako carioca z filmu Letíme do Ria s báječným Fred Astairem a Ginger Rogersovou či rumba. A byly prodloužené taneční a věnečky a mnozí vstupenky nakupovali a chodili "na barvy". Lístky byly totiž jednotné v celých Pardubicích a odávkované různých barev. Obhlídlo se, jaká barva se dává, a z bohatých sbírek levných lístků se vybrala pravá a ještě se obvykle dal utrhnout druhý konec vstupenky. Někteří byli přeborníci. Ale byly též v zimě plesy, hlavně rauty železničního pluku, jezdeckého, studentský a sokolské šibřinky a různé další maškarní. To přirozeně nelíčím jen sextu, ale i další léta. Chodilo se ale i tancovat v neděli odpoledne, sokolovna, Grand, dříve i Bubeneč, to ale byla dupárna. A když se tak rozhlížím po tělesné přípravě dnes, myslím, že jsem v dobách své slávy nebyl moc pozadu. V sobotu do tří ráno v neděli tancovat, honem domů, převlékl do lyžařského, hurá na dráhu, ve 4.00 jel přímý vlak do Svobody, lanovkou na Černou horu a hurá po hřebenech, když bylo hezky a později, v únoru, březnu, někdy až do Harrachova a večer vlakem domů.
Zmínil jsem se též o leteckém dnu. Myslím, že tam byl i náš letec-akrobat Novák a německý baron Schaumburg. I v tom jsem byl napojen. V Pardubicích totiž vznikl Východočeský aeroklub Pardubice, jednatelem byl můj šermířský učitel škpt Hruška, který mne tam zatáhl. Byli tam dva piloti, jeden Levý, prodej kol ve Smilové ulici a druhého jméno si nevzpomínám, myslím Lonek. Chodil jsem tam, resp.jezdil na kole, vášnivě. Letiště bylo u Popkovic. Letadla: dva staré rakouské školní dvou-plošníky, jeden přesně takový je v Technickém muzeu a jeden hezký československý Smolík. Mezi jinými tam chodil i Rosák, bratři Rosákové závodili později na motocyklech a Hugo byl špička. A učili jsme se létat, ale nikdy jsem neletěl sám, jenom v těch školních s dvojím řízením. Mám z toho i fotky. Ale pak mne časově schlamstl volejbal.
Mělo to létání tehdy podporu - Masarykova letecká liga, peněz poměrně dost a byl to vlastně takový malinký závodeček. Ale mělo to i výsledky. Spolužák Lojza Volek byl pak i letcem ve Velké Británii, chrudimský Bureš se před válkou zabil ve Kbelích. A tak když to všechno spočítám, plovárna, později sokolské hřiště, Sokol, tancování, lyže, šerm, létání, vášnivé čtení, volejbal, divadlo, kino, no, bylo toho tolik, že se podivuji, jak jsem a jsme to všechno stačili dokonce i občas proložit učením a domácími úkoly a že vlastně na tohle všechno ty školní výsledky nebyly tak nejhorší.
