Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Výstava tělesné výchovy a sportu 1931 a Pardubice 30.let

obrázek k článku (z Pamětí část 6.)
Musím se zmínit o události, která dnes ve vzpomínkách Pardubic zaniká, ale která měla svůj význam. Byla to Výstava tělesné výchovy a sportu v roce 1931. A zasluhovala by ta výstava nějakou publikaci, neboť byla zvláštní a od té doby neopakovaná. Jak idea výstavy vznikla, nevím. Ale jistě zde působily reminiscence na úspěch hospodářské výstavy v roce 1903, úspěch brněnské Výstavy soudobé kultury v roce 1929, pýcha z hospodářského boomu republiky do r.1929, který byl tak zmražen krizí r.1929 a kdy se asi pojetí a úkol stavby výstavy měnily na "protikrizovou hladovou zeď" i snaživých pardubických živnostníčků a továrníčků něco vydělat. Překvapující u koncepce výstavy jest ovšem velkorysost v pojetí, která myslím s minimálními prostředky vyřešila spoustu problémů Pardubic a umožnila jim přeskočit ohrádku malého města do ohrady měst rostoucích hospodářsky i kulturně. Výstava umožnila urbanisticky vyřešit náměstí před Zelenou branou s hotelem Grand a dříve technickým muzeem, pak mlynářskou školou, hráz v lučinách pod Zámkem i parkovou úpravu samotných lučin v inundaci. Dala impuls k výstavbě stadionu na místě bývalého AFK Pardubice a dobytčího trhu a přitom stadion tehdy patřil k nejmodernějším, slouží dobře dodnes a byl základnou k vytvoření celého sportovního areálu. I postavené pavilony, které byly provizorní, ze dřeva a poplácané omítkami, dobře posloužily. Některé jako sklady, ale Autopavilon jako krytá hala - ovšem bez topení - a Rotunda jako boxerský ring, když dříve sloužila na tancování. Tancování u Jezírka (hudba JUC Jarda Lautner) bylo přes léto vítaným útočištěm mládeže z dosahu dozoru blíže k hranici erotiky. Pokud bylo na vstupné a na kávu, příp.limonádu.

Výstavně nebyla nic zvláštního, ale to odpovídalo tehdejšímu pojetí výstavnictví. Fotografie, grafy, sem tam nějaká medaile, statistiky. Zahrnovala celý sport v ČSR, od automobilismu po Sokol i tělovýchovu ve školách. Ale myslím, že hlavním dobrým výsledkem byl impuls. Impuls v hodnocení, ve vyšší aktivitě, v organisačním prohlubování činnosti a hlavně ve vzorech.
Byla v různých sportech v Pardubicích mistrovství a o jednom později, byly různé dny. Bylo to barvité, vzrušující, nové, ukazovalo to nové možnosti, nové směry. Ve svých patnácti letech jsem se výstavou vyžíval. Chodil jsem tam téměř denně - na výstaviště nebo sportovní pořady - a velmi často i večer. Neboť pod Zámkem, tam podél Labské ulice, byl zábavný park. S různými eldorády. Přirozeně to, co bývá na pouti, střelnice, kolotoče, ale hlavně černošská vesnice s večerními představeními. Kde se to tam vzalo, nevím. Zdali to mělo něco společného s černošským folklorem či jen exotikou - nevím. Ale brzy jsme ty lidové tance suverénně ovládali a zejména spolužák Ferda Kadlec. A tak mi dodnes zůstalo v hlavě neustále opakované s tancem "\mama tudý, imama tudý" anebo poslovenštěné a počeštěné "Já mám lusky, ty maš lusky" ovšem v notě.
Bylo také v Pardubicích v tom roce mistrovství republiky v odbíjené, na novém stadionu, ale ne na specielních hřištích, ale na hrací ploše v trávě. Tam jsem chodil pečlivě, netuše, že na tomto stadionu se budu ve volejbalu producírovat za deset let já. Družstva snad vypočítat neumím, ale byla tam Strakovka (vítěz), Sokol Brno I, Star a další. Pro mne byla hra zjevením. Hodně se smečovalo s rozběhem a takový Buchníček ze Sokola Brno se rozbíhal téměř ze startu za pomezní čarou a ještě nahrávka nebyla ve vzduchu. Jak nahrávací museli být přesní. A hra v poli. A hra spodem prsty. A pouze jednoblok. A kromě Buchníčka se pamatuji na Pepíčka Klímu, nahrávače (pak primář v Karlových Varech) a pak Pečené (pravým jménem Franc, později MUDr Franc, očař). Také nahrávač. Ale u smečařů jsem si okoukával styly a hned jsem je zkoušel s Václavem Potěšilem na plovárně. A bude tedy toto podívání znamenat u mne určitý předěl.
A nakonec to byl i jiný předěl.
Z klukovských let hravých se stávala cílevědomá práce, ve škole i na hřišti jsem šel už za určitým cílem a systémem ...
Přestože byla krize, Pardubice byly zasaženy daleko méně než třeba český sever. Dokonce se dá říci, že v určitém slova smyslu dále rostly. Ale světové dění, vyhrocování národnostních a třídních rozporů doráželo i na pardubický klid. V určité části se začaly objevovat i fašistické tendence, které plynuly z aktivity strany Stříbrného a Gajdy. I když toto hnutí bylo považováno za dobrodružné či hochštaplerské, bylo jistě velikou chybou, že bylo - a tím myslím hlavně fašismus v Itálii a nacismus v Německu - podceňováno a zesměšňováno. Národní sebevědomí, víra ve spojence, naivní víra v dodržování zákonnosti a hloupé přesvědčení, že slušní lidé nakonec zvítězí nad zlými Fridolíny, zkrátka čapkovská filosofie počátku třicátých let, která ještě ani v Bílé nemoci nenašla stanovisko, vyslovena v Matce, to byla i filozofie občánků z Pardubic a nakonec i filozofie profesorů a studentů. Po pravdě je nutno říci, že i když nikdo z těchto nebyl přítelem henleinismu a fašistických tendencí, nikdo neuměl zaujmout správný postoj. Ani ne komunistická strana v Pardubicích. Probouzení přišlo až v druhé polovině let třicátých. A to ještě ne zcela důsledné. Tak i ražení politických názorů ve škole mělo svůj vývoj. Vzhledem k studované literatuře, vzhledem ke skladbě v Pardubicích se dá říci, že většinou jsme byli leví. Ovšem jací leví! Četli jsme proletářskou poezii, obdivovali Wolkera, Nezvala, v našem levičáctví se objevovaly i prvky odporu proti otcům a jejich filozofii. Secesi jsme považovali za úpadkovou, Jiráska za starého, již nemoderního pána, vhodného hlavně pro školní četbu. Někdy jsme i obdivovali komunismus, ale bez jakéhokoliv základu. Asi hlavně z důvodu, abychom byli zajímavější. Na druhé straně jsme docela sympatizovali se Sovětským svazem, Majakovský byl pro nás už pojmem, ale byla v těch sympatiích názorová směsice panslavismu, salonního komunismu, snahy po výstřednosti a upřímné snahy jít po nových cestách. Myslím, že ale není dobré toto období negovat, ani se snažit se je vymazávat, jak se činilo v letech padesátých. Bylo hodně pokrokové literatury, byla i pokroková divadla ve směsi s líbivým. Caesar Voskovce a Wericha probudil daleko více, než mnohé číánky. Šalda a jeho eseje udělaly pro pokrokové myšlení daleko více, než schematické poučky. Vůbec si myslím, že obrovský význam Šaldův pro všechnu českou kulturu i pro vývoj konstruktivního logického myšlení v českých hlavách není ještě zdaleka doceněn. Neboť tento význam byl přenášen samotnou kulturou daleko více než si uvědomujeme.
Když jsem se zmínil o Šaldovi. Měli jsme studentský kroužek Máj. Jeho aktivita byla různá a ne rozsahem obrovitá. Ale pořádali jsme různé přednášky. A.C.Nor - byl tehdy módní, Bóhnel - mysleli jsme, že je mluvčím mládeže, a také jsme si pozvali F.X.Šaldu. Veliký F.X.Šalda přijel do Pardubic na pozvání hrstky studentů. Ostatní přednášky bývaly ve fyzika mě, tato v novém technickém muzeu. Účast byla slušná, i když nebylo plno. Ale i když mi tehdy imponoval, zapomněl jsem již obsah jeho úvah. A tak nechaly stopu nebo nenechaly stopu?
I sami jsme pořádali různé "kultury". Ovšem vždy v tom bylo trochu recese. Párkrát jsem přemýšlel o kořenech těchto recesních studentských snah. Je to snaha vysmívat se, abych nebyl směšným sám? Je to pouze snaha být vtipným? Je to neuvědomělý boj mládí proti měšťáctví a autoritám? Je to zesměšňování nejasného vědomí vlastní neschopnosti býti dokonale vážným? Je ta recese obranou proti vlastnímu neúspěchu? Asi od každého něco, i když otázek by se dalo položit daleko víc. Utkvěl mi jeden večírek ve Fantovce. Přesný kulturní pořad si již nepamatuji, ale já jsem vystupoval v upravené scénce ze Shakespeara o zavraždění Caesara. Caesara hrál Zbyněk Ježek, ubodán padl přesvědčivě a já jsem recitoval Antoniovu pohřební řeč. Uměl jsem ji tehda zpaměti. Večírek byl po všech stránkách úspěšný, včetně noční cesty domů.
Již jsem psal o»íivotě v Pardubicích. A životní tempo se v třicátých letech s pomalým odbouráváním krize začalo zvyšovat. O tělo se staraly Sokol, DTJ, Orel, FDTJ, každý s politickým zaměřením, i když Sokol byl daleko, daleko největším a nejbohatším, přes velké dluhy. Mezi Sokolem a DTJ (Dělnickou tělocvičnou jednotou) panoval určitý modus vivendi. Orlem bylo poněkud opovrhováno, zejména když chodili s kordy podél monstrance o Božím těle. FDTJ byli páriové, na které sokolští papaláši pohlíželi s nedůvěrou a nám, u nichž hlavní cíl bylo hřiště a mičuda, to bylo jedno. Sokol pomalu přemáhal svou konzervativnost zaměřenou na cvičení prostných a nářadí a opatrně připouštěl hry - volejbal, basketbal, házenou i atletiku. V počátku i my s volejbalem a házenou jsme měli potíže a OHW - odbor házené a wolleyballu - Ohawa se probíjel s potížemi. Až teprve úspěchy změnily u některých nasupené pohledy. Byl v pardubickém Sokole ale i odbor lyžařský a jezdecký, jak jinak ani v koňských Pardubicích nemohlo být, ale já byl lyžařský Ski-klub a na koně mne nepustili již dřív. Asi byl strach, že ho prosednu. Kopaná se hrála v S.K.Pardubice, tam kraloval majitel bankovního závodu a prodej losů Ota Resch se svým prokuristou Kohouškem, další byly AFK Pardubice a ještě dál Pardubický Team.S.K. byli páni, hráli na stadionu. Později převzal žezlo Ema Košťál a dotáhl je do l.ligy. O klubu turistů jsem již hovořil.
Tancování bylo u mladých v módě. Přes zimu hodně plesů i maškarních a z nich slavné sokolské šíbřinky, pro Ohavu významné i tím, že jsme péčí o prodejní stánek vydělali nějaké prostředky pro náš sportovní provoz. Rauty jezdeckého pluku a železničního pluku, které už měly charakter vyšší buržoazie s návštěvami generálů,ministrů a u dragounů i šlechtických rodičů, někdy s džezem z Prahy a s předtančením vznešených dívek na vdávání. Plesy studentské, živnostníčka, politické, sportovní. Chyběli snad jen Baráčníci, ti v Pardubicích nebyli.
Aby se udržel herní provoz házené a odbíjené, pořádali jsme, a to prakticky až do války, v zimě v Sokolovně "oblíbené odpoledníčky". Tam jsme měli přirozeně službu u pokladny, pořadatelskou i uklízení tělocvičny po tancovačce. Kromě hudby vše dobrovolné. Počátkem prosince jsme pořádali v Sokolovně Mikulášské s programem, s posíláním dárků a s tancováním. Bylo vstupné, za doručení dárku 1 Kčs a tak jsme vyžebrali ve všech možných podnicích propagační předměty, zabalili a za 1 Kčs téměř každý měl radost. Program byl zásadně z vlastní tvořivosti a jeho osou býval můj spolužák Ferda Kadlec. Napodoboval Vlastu Buriána, polykal a chrlil oheň, hrál divadlo. Vždy byla aktovka a vždy nějaký malér. Při aktovce "Muži v bílém" - běžel tehdy takový film - se dávala narkóza palicí, jejíž jeden konec byl tvrdý normální a druhý dutý, kde byl skryt měkký míč. Přirozeně narkotizér dal narkózu druhou tvrdou stranou, takže rozřezaný herec, kterého jsme špatně složili, odmítl po probuzení za scénou jít znovu na jeviště a muselo se improvizovat. Jindy zase Václavíček, později Dr.Václavík, náměstek ministra školství, lezl po žebři na romeovský balkon a recitoval lyrickou báseň, když mu praskly vypůjčené bílé kalhoty, pod nimiž spodní prádlo neměl. Byl z toho vrchol scénky. Ale Mikulášské byly výborné, tvořivé a hodily nám pro letní provoz zhruba čistých tisíc Kčs. To bylo tehdy moc peněz.
Zmiňuji se o tom proto, že dnešní výchova mladých ve sportu je taková, že se jim vše naservíruje, téměř na podnosu. Ani na tréninku už si snad síť sami nenatáhnou. Ale to by mi tolik nevadilo. Myslím, že když jsme byli přinuceni podnikat, starat se, organizovat, tvořit, brát si zodpovědnost, že to mělo daleko hlubší výchovný smysl pro hru i život, než dnešní - postav se na hřiště a hřej. Neboť tímto pojetím se zplošťuje i krása hry i osobnost a vývoj jednotlivce, bere se komplexní radost z celého sportovního života a omezuje se na gladiátorskou roli. A gladiátorské pojetí je i pro vrcholový sport špatné a pomalu dnes dominující.
Snad pro doplnění. Začal se v polovině třicátých let rozbíhat více i kulturní život. Dříve často poloprázdné nebo prázdné divadlo se plnilo víc, bylo hodně koncertů i ochotnické činnosti v divadle v činohře a dokonce v opeře. Pardubáci, kteří ve dvacátých letech odcházeli do Prahy do kultury, zakotvili a měli dobrou úroveň. Byli i dobrou spojkou s kulturním životem v Pardubicích a tím vlastně vytvářeli i zpětnou vazbu. Zmínil jsem se o Zdeňku Otavoví, ale bylo mnoho dalších a řadím je náhod ně. Hanuš Thein, Viktor Kočí, František Filipovský, dirigent Jan Hus Tichý, skladatel Jan Ponc, Jiřina Petrovická, J.Plachý a další a další. Asi by to zasluhovalo sepsat zvláštní studii.
Také pardubičtí ochotníci, a ochotnických spolků bylo několik, měli úroveň. Několikrát za sebou vyhráli Hronov. Byly tam i osobnosti s úrovní vyšší než provincionální. O zpěváckých spolcích jsem mluvil, lépe řečeno psal. Umělecké hnutí bylo tak výrazné, že se v Pardubicích zmohli i na amatérskou operu. I místní spisovatelé se snažili přerůst místní úroveň, ať psali již beletrii nebo dramata. V údobí konce třicátých let Rosůlek, Krpata, Vavřík, Dvořák se snažili přerůst přes rámec okresního města. A tak myslím, že vcelku život v Pardubicích po těchto stránkách,t.j.kultura, sport, společenské styky, byl velmi živý, měl svou určitou úroveň a asi vytvářel lepší a snazší podmínky pro komplexní růst než dnes při sídlištních nedostatečných systémech v Praze.
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem