Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Hanuš Thein
(17.1.1904-30.12.1974.) (Text rozhlasového pořadu k nedožitým 90. narozeninám Hanuše Theína, vysílaný na stanici Vltava 18.1.1994.)"Rossiniova Lazebníka sevillského, operu, nad kterou není díla bezstarostnějšího a šťastnějšího, jsem režíroval v Národním divadle plných 37 let a za tu dobu v pěti přestudováních nebo nových nastudováních. Snažil jsem se vždy jak v režii, tak v postavě dr. Bartola, kterého jsem zpíval asi třistakrát, dát scéně i postavě jiskřivou veselost, tempo, humor, hravost i situační komiku. Výbuchy smíchu spokojeného obecenstva v přeplněném hledišti nám bývaly největší odměnou."
Co dodat k vyznání citovanému ze vzpomínkové knížky Hanuše Theina "Žil jsem operou Národního divadla?" Snad jen malou výhradu: Hanuš Thein se nikdy nemusel "snažit" o jiskřivou veselost. Byla podstatnou součástí jeho bytosti, vyzařovala, tryskala z něho na jevišti i v životě. Inteligentní, břitký i laskavý a moudrý humor dodával jedinečnou podobu jeho temperamentu, vitalitě, energii. A bez vnitřního tempa by sotva mohl celoživotně zvládat vždycky několik činností současně.
V milovaných rodných Pardubicích vedle studia na gymnáziu ochotničil v divadle - hrál i režíroval v Ochotnickém spolku a v Akademickém spolku - a v posledních dvou letech před maturitou jezdil do Prahy na hodiny sólového zpěvu k prof. Egonu Fuchsovi. V Praze potom v letech 1922-27 studoval paralelně na právnické fakultě a na konzervatoři a pilně sledoval veškeré divadelní dění v činohře a v opeře. Práva bez váhání a s lehkým srdcem pověsil na hřebík v rozhodném okamžiku svého života, když Otakar Ostrčil, tehdejší šéf opery Národního divadla, poté, co ho slyšel v konzervatorním absolventském představení, pak při předzpívání v Národním divadle a konečně v roli žalářníka v Daliboru při pohostinském vystoupení, mu nabídl, aby v Národním divadle zůstal. Dva roky účinkoval Hanuš Thein jako stálý host, od roku 1929 už jako řádně angažovaný sólista. Ale už v roce 1932 mu přibyla další profese. Otakar Ostrčil mu svěřil první režii: Humperdinckovu Perníkovou chaloupku. V roce 1934 ho Ostrčil navíc pověřil "tiskovou službou" - kontaktem s redaktory kulturních rubrik, kterým Thein obden dodával jakýsi bulletin se zprávami z Národního divadla. Už tenkrát žil mladý umělec operou Národního divadla, srůstal s jejím provozem, který v pozdějších letech tak skvěle organizoval - ať už jako tajemník opery, šéf nebo jeho zástupce, a to samozřejmě při plné činnosti pěvecké, režisérské a k tomu i pedagogické na konzervatoři. To všechno je neoddělitelné. Hovoříme-li tedy v rozhlasovém pořadu nejen o pěvci, ale také o režisérovi Hanuši Theinovi, není to jen z nouze ctnost, protože máme málo pěveckých ukázek. Popravdě řečeno máme z Theinových velkých rolí mimo Bartola už jenom van Betta z Lortzingova Cara a tesaře. Z asi 130 postav, které v Národním divadle vytvořil, patřil van Bett k jeho nejmilejším, hned po Kecalovi, purkrabím v Jakobínu a Varlaamovi v Borisi Godunovu. Píše o něm: "Tento připitomělý purkmistr dával totiž velké jak pěvecké, tak i herecké možnosti. Člověk si zahrál a zazpíval s velkým gustem." Hanuš Thein byl vynikající operní herec. Jeho bezprostřední, spontánní komedi-antství se opíralo o perfektní hereckou techniku, bohatou schopnost vnější charaktenistiky spojenou s neméně silnou schopností vcítění do nitra postavy.
"Požadavek vnitřního procítění je základním předpokladem herectví. Jen tak lze docílit ideální shody vnějšího projevu mimického a niterného prožitku, jinak zůstává zpěvákův projev na povrchu, trčí do prostoru jako nepřirozené, studené a tvrdé schéma." To je citát z Theinových docela soukromých poznámek a úvah, které jeho přítel Dr.František Kafka otiskl v publikaci o Hanuši Theinovi. Také tam čteme:"Nemám rád příliš dlouhé "režijní výklady" před studováním díla. Samozřejmě je nutno říci hercům i ansámblu o celkovém smyslu díla, naznačit své pojetí, jehož chci docílit režií, ale hlavní je pak opravdu ukázat ve vedení zkoušek, kam směřuju."
Směřoval vždycky k živému divadlu. Přirozenému, zdravému, poctivému, pravdivému. Vytvářenému mozkem i srdcem. Jeho herecko-pěvecký i režisérský názor na divadlo vyrůstal z jednoho kořene. Thein jako režisér infikoval zpěváky svou nakažlivou chutí hrát divadlo, podněcoval jejich vlastní tvořivost a nenásilně ji usměrňoval do rámce své předem do puntíku promyšlené koncepce.
V jeho režisérské kariéře byla rozhodujícím mezníkem premiéra Ostrčilovy opery Honzovo králoství v roce 1935.
Árie princezny, která zazněla jako ukázka z této opery v interpretaci Jaroslavy Vymazalové, připomíná pozdější, poválečnou inscenaci Honzova království, které Thein režíroval v Národním divadle celkem třikrát a vždycky úspěšně. Ta první režie v roce 1935 byla jeho zkouškou zralosti. Ukázalo se, že šéf Ostrčil se nemýlil, když k všeobecnému údivu svěřil premiéru své nové opery začínajícímu režisérovi namísto svému osvědčenému spolupracovníkovi Ferdinandu Pujmanovi. Thein dokázal, že je schopen nejen rozehrát na jevišti živé a veselé dění, ale také vyslovit filozofický podtext a hlavní myšlenku optimistické pohádky o vítězství humanizmu a demokracie, lidí s čistým srdcem nad ďábelskými fašistickými úklady.
Po Ostrčilově smrti necelý půlrok po premiéře akceptoval Hanuše Theina jako režiséra í nový šéf opery Václav Talich a svěřil mu režie oper, které studoval - Prodané nevěsty a Rusalky. Následovaly další úspěšné režie. Ale ďábelská hrozba fašismu se stala realitou. V lednu 1939 při premiéře Massenetovy Manon Lescaut se režisér Thein už nesměl děkovat na jevišti a jeho jméno nesmělo být na divadel ním oznámení - podle snaživě přispůsobivého nařízení tehdejšího ředitele Národního divadla Stanislava Mojžíše - Loma. Po 15. březnu už mohl jako dělník ve zbečenských lesích jen pomáhat rakovnickým ochotníkům - než ho transport odvezl do Terezína.
Měl štěstí. Přežil - na rozdíl od své matky, bratra a dalších členů rodiny. V roce 1945 se vrátil do Národního divadla ke své práci s nezměněným elánem a zápalem. S Pardubicemi se jásavě pozdravil režií Prodané nevěsty ve spolupráci s pěveckými spolky Pernštýn a Ludmila. Ale jak hlubokou stopu v něm prožitých šest let zanechalo, projevila jeho inscenace opery J.F.Fischera Romeo, Julie a tma, jedna z jeho nejlepších režií v Národním divadle. Vyzařuje to i ze slov, která ve své knize napsal o tomto tragickém příběhu mladičké Židovky Ester, kterou student Pavel schoval v pokojíku za krejčovskou dílnou svého otce. "Fischerova opera Romeo, Julie a tma mě chytla hned při prvním seznámení, a proto jsem byl velmi rád, když mi byla svěřena její režie. Už svým námětem se mě velice dotkla. Nikdy jsem nedovedl pochopit, proč celý svět mlčel, proč jen pokyvoval hlavou, proč příslušníci všech kulturních národů měli ucpané uši a neslyšeli nebo nechtěli slyšet onen hrůzyplný, strašlivý nářek obětí - mužů, žen i dětí -, které byly podle ďábelsky vymyšleného plánu nacistů vražděny, mučeny a ubíjeny, a to jen a jen proto, že se narodily z rodičů židovského původu."
Výsledek své práce na této opeře si cenil." Inscenačně se nám s Josefem Svobodou podařilo působivé kinetické divadlo, ve kterém ve více než dvaceti obrazech scény přejížděly, zvedaly se, mizely a spolu s výrazným funkčním osvětlením vytvořily vzácnou atmosféru moderní opery." Režisér Thein nebyl pokládán za novátora. A přece si s odstupem času uvědomujeme, jak moderní operní divadlo dělal. Nevymýšlel samoúčelně efektní koncepce, nerealizoval sebe, ale dílo, kterému oddaně sloužil. Jeho režijní pojetí vždycky vycházelo z ducha hudby, jeho nápady měly vždy dramatickou jevištní funkci. Jeho vývoj směřoval od realistického popisu, od drobných detailů k vnějšímu oproštění, k hlubšímu pochopení myšlenky díla, lidských charakterů a jejich vztahů a jejich vyslovení jednoduššími prostředky. Při nové inscenaci téhož díla hledal novou cestu, novou koncepci. Např. Lucernu Vítězslava Nováka režíroval v roce 1945 jako svou první inscenaci po osvobození. Tenkrát postavili s architektem Tróstrem na otáčivé scéně obrovskou lípu. "Druhé nastudování Lucerny bylo o patnáct let později. K režii jsem tentokrát přistoupil úplně jinak. S Josefem Svobodou jsme vyšli z toho, že Novákova Lucerna je báseň v tónech, oproštěná ode všech naturalistických prvků. Byla tedy řešena na neměnné scéně tak, aby byla tentokrát - proti dřívější velké lípě - vylehčená, a to projekcemi. Vyšla nám tak snaha o podtržení líbeznosti díla a vše se zaměřilo k tomu, aby výrazně vystoupila idea Novákovy opery a její jedinečná poetičnost."
Mohli bychom jmenovat různé Theinovy výborné režie - a všechny z okruhu domácí tvorby, která mu byla nejbližší a tvořila větší část z jeho asi osmdesáti inscenací. Rozhodně by mezi ty nejlepší patřil Suchoňův Svatopluk i Hanušova Pochodeň Prométheova. Ale za jeho životní režii si troufáme označit Káťu Kabanovou. Janáčka miloval snad nejvíc re všech skladatelů. Káťu režíroval prvně už v roce 1947 s Václavem Talichem a výtvarníkem Tróstrem a pak v letech 1957 a 1964 8 Jaroslavem Krombholcem a Josefem Svobodou. "Ve všech třech inscenacích jsme docílili především jedno podstatné: soustředění na hudební, dramatické a citové jádro. Dosáhli jsme toho tím, že jsme hráli všech šest obrazů opery s jedinou pauzou po čtvrtém obraze. Káťa je přímo smetanovská postava se všemi epitety, Boris Oblomov, Kabanicha a Dikoj - zosobněná vláda tyranie, Tichon - slaboch a pijan bez vůle, Varvara s Kudrjášem - mladá generace, která se vymaňuje z tíživého prostředí. A to vše ve scenérii rámované širokou, oslňující Volhou. To jsou hlavní aktéři pro vnitřní režii. Žádný režisérismus, ale důsledně propracované vedení pěvců, aby na scéně byli opravdoví lidé se svými lyrickými i dramatickými konflikty, se svou sobeckostí a bezohledností."
Inscenace Káti Kahanové měla velký úspěch na zájezdě opery Národního divadla na festivalu ve skotském Edinburghu v roce 1964 jako jedna z pěti tam uvedených oper. A celý zájezd byl tichým, samozřejmým, nijak neoslavovaným úspěchem Theinova organizačního umění - ostatně jako mnoho dalších cest souboru opery do zahraničí, jejichž hladký, perfektní průběh zajišťoval s přehledem, klidem, energií, díky svému koncepčnímu myšlení, své nesmírné pracovitosti, díky svému vztahu k lidem a umění jednat s nimi. Byl otevřený a přímočarý ve svých sympatiích i antipatiích, byl kamarádský a měl obrovskou autoritu - mimo jiné i proto, že každý věděl, že Thein přichází do divadla brzy ráno a odchází v noci. Proč? V novoroční gratulaci, psané koncem roku 1969, v dopise, který byl rekapitulací let vzájemné spolupráce, pro to Jaroslav Krombholc našel jediné vysvětlení: "Máte Národní divadlo rád. A Národní divadlo - to jest čestní, moudří lidé souboru (a těch je drtivá většina) - má rádo Vás."
Ale nastávala doba, kdy drtivá většina nerozhodovala, přišla doba "normalizace". Nastoupil nový ředitel. Od ledna 1970 končil Krombholc ve funkci šéfa a Thein jako jeho zástupce. A v roce 1973 byl Hanuš Thein dán do důchodu.
30. prosince 1974, ani ne tři týdny před jednasedmdesátými narozeninami, se skácel na nástupišti, když nastupoval do vlaku. Mohli bychom končit větou ze zmíněného Krombholcova dopisu: "Zasloužil jste se o Národní divadlo měrou vrchovatou." Ale dejme nakonec ještě jednou slovo Hanuši Theinovi a berme poslední věty jeho knížky jako nadčasové poselství velkého umělce a člověka:
"Ke konci roku 1973 jsem inscenoval Jeremiášovu operu Bratři Karamazovi. Zdá se mi, že závěrečný zpěv Grušenky by mohl být vhodným zakončením těchto řádků, jež jsou jakýmsi kukátkem do let, kdy jsem žil s operou Národního divadla:
Musíme být poctiví, ne zvířata, ale dobří lidé....
Budeme těmahle rukama pracovat a budeme šťastni do skonání!"
