Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Biskup Karel Otčenášek a jeho věznění v Pardubicích
Mons. Karel Otčenášek (narozen 13.dubna 1920 v Českém Meziříčí u Opočna), od 21.prosince 1989 sídelní biskup královéhradecký, byl v letech 1950-62 vězněn. Své osudy vylíčil roku 1991 M.Zavřelovi, který je vydal v brožuře "Otec biskup Karel" (vyd. M.Zavřel Havlíčkův Brod, vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. nákladem 3.000 výtisků).
V říjnu 1949 se stal Karel Otčenášek vicerektorem hradeckého bohosloveckého semináře. V červnu 1951 byl však seminář komunistickým režimem zrušen. Se svolením papeže Pia XII. byl K.Otčenášek 30.dubna 1950 tajně vysvěcen Dr.Mořicem Píchou na biskupa, což později státní úřady zhodnotily jako protistátní činnost a velezradu. Na jaře 1951 byl biskup Otčenášek násilně převezen do internačního tábora pro kněze a řeholníky v Želivě. Internován byl 2 a půl roku odděleně od ostatních. Po neúspěšných pokusech o jeho "převýchovu" byl koncem roku 1953 převezen do vyšetřovací vazby v Pardubicích, kde byl až do prosince 1954. Na s.21 výše uvedené práce začínají jeho vzpomínky na Pardubice:
"Po nepříjemné cestě autem mě předali dozorcům věznice v Pardubicích, kde byla vyšetřovací vazba. Nejdříve mi poručili převléknout se do vězeňských šatů. Hodili mi špinavou košili, která zapáchala a na několika místech byla od krve. Odmítnul jsem se do toho převléknout. Na to dozorce, koukej dělat, nebo ti pomůžu, z koho ty hadry jsou, tomu už to nevadí, tak honem I Na samém začátku vyšetřovací vazby jsem měl možnost na vlastní kůži poznat jejich metody. Nebylo to nic jiného než .snižování lidské důstojnosti, pošlapávání lidských práv. Z počátku jsem byl na cele sám. Muselo se pořád chodit. Čtyři kroky od dveří k oknu a zase zpátky. Tak jsem chodil a přitom se neustále modlil, nebo si připomenul nějaký verš z bible a rozjímal o něm. Věznice byla na břehu Chrudimky. Někdy bylo slyšet dětské hlasy, asi tam byla nějaká škola nebo školka. Občas jsem zaslechl zvony z nedalekého kostela, to bylo zvlášť povzbudivé. Výslechy byly každý den, někdy i v noci. Vtrhli do cely, hrubým způsobem vzbudili, ručníkem zavázali oči a zavedli k vyšetřovateli. Ten se zeptal na nějaký nesmysl, nebo přednesl další vymyšlené obvinění. Téměř při každém výslechu vyhrožovali, že budeme popraveni nebo odsouzeni na doživotí a pracovat budeme v uranových dolech, kde na nás spadne strop, to že už dovedou zařídit, abychom se nikdy nedostali na svobodu. Zpočátku proti mně nevznesli žádné přímé obvinění. Stále jen říkali, ty sám víš, čeho ses dopustil, cos dělal, stačí se jen přiznat. Ale k čemu? Nikdy jsem neudělal nic protizákonného, nic proti svému svědomí. Velezrada! To hrozné slovo bylo slyšet snad každý den ve vyšetřovací vazbě, při procesu i ve vězení. Co všechno se dalo do tohoto slova "nacpat". U mě to byl nesouhlas s politikou státu proti církvi, u druhého šmelina, u dalšího to, že byl živnostník, kulak nebo skaut. V padesátých letech všechno, co bylo mimo linii a ideologii KSČ slepě poslušnou Sovětskému svazu, to všechno byla velezrada. Trest za velezradu od deseti let výše. Vyšetřovatelé a dozorci používali těch nejpodlejších a nejbrutálnějších metod. Vyhrožování, vydírání, zastrašování. Využívali každé slabosti nebo závislosti vyšetřovaných. Třeba kuřáků, nestyděli se ani pomlouvat manželky ženatých obviněním z nevěry. Fyzické násilí, hrubé zacházení, bití pendrekem, rány kolenem do břicha nebo loktem do zad, tlučení hlavou o zeď, vše doprovázeno nadávkami, hrubými a sprostými. Někteří vyšetřovatelé s oblibou přikládali hořící cigaretu k obličeji. Dnes jsem si zcela jist, že používali i chemické prostředky, které vyvolávají deprese a podstatně zhoršovaly duševní stav vyšetřovaných. Po několika měsících vyšetřovací vazby, kdy mě nechávali stát dlouhé hodiny proti zdi s rukama na zádech a potom při samovazbě v malé, úplně tmavé místnosti ve sklepení, jsem se smířil s tím, že třeba ani nepřežiji. Byl jsem na tom duševně i tělesně moc špatně. Bohu dík netrvalo to dlouho. Asi po třech týdnech, kdy mě vyzvedli ze samovazby, dovolili krátkou procházku venku, nadýchat se čerstvého vzduchu, dokonce se i umýt. V takovém případě i tyto maličkosti mají nesmírnou cenu. Člověk pookřeje na těle i na duši.
Pomalu se blížily vánoce 1954. V tu dobu je člověk těsněji spojen s těmi nejbližšími, s rodiči, sourozenci, farníky a přáteli. Velice mě dojalo a povzbudilo, když na chodbě nějaký ženský hlas začal zpívat "Tichá noc". V tu chvíli to bylo pro vězeňské prostředí něco nemožného a neskutečného. Na krátký okamžik jsem se cítil úplně někde jinde a jako by to všechno, internace, vyšetřovací vazba, byl jen zlý sen. Znovu mě to upevnilo ve víře, že Bůh je s námi, že nás dál bude vést a chránit. Modlitbě jsem věnoval každou volnou chvíli ve dne i v noci. Spoléhal na slova Páně: "Až budete předvedeni před vladaře a krále, nepřipravujte si řeč. Bude vám dáno, co máte mluvit v onu hodinu". Během vyšetřovací vazby jsem měl možnost být na cele s různými lidmi. Byli mezi nimi i zločinci, lidé hrubí, násilné povahy, kteří žili jakoby v jiném světě, nechápali křesťanství. S těmi byla těžká domluva, ale i na ně pobyt s knězem měl dobrý vliv. Mnohdy nezbývalo nic jiného než ještě více spoléhat na pomoc Ducha svatého. Jindy to byli také provokatéři nasazení vyšetřovatelem. Před takovým člověkem bylo nutno si dát pozor na každé slovo. Velké štěstí pro mě bylo, když jsem byl na cele s nějakým knězem. Dokonce jeden čas, asi tak čtrnáct dnů, byl se mnou na cele Dr.Josef Hájek. Hodně jsme přemýšleli, jak co nejméně ublížit těm, co s námi spolupracovali, ať už byli ve vězení nebo na svobodě. Byla to také jediná možnost vzájemně si vyprávět zážitky z vyšetřovací vazby a děkovat společně Bohu, že při nás byl, moudrost a statečnost nám dával skrze Ducha svatého. V té době mi také Dr.Josef Hájek vyprávěl, jaké měl potíže se spoluvězněm, který se po výsleších pomátl a neustále ho obviňoval, že ho chce připravit o život.
Koncem roku 1954 nás převezli do vyšetřovací vazby v Hradci Králové, kde měl být soud. Po celou dobu vyšetřovací vazby, u mě to bylo více jak čtrnáct měsíců, nikomu nedovolili návštěvu. Psát se mohlo jedenkráte za dva měsíce na malý kousek papíru, vše bylo přísně cenzurováno a nikdy nebyla jistota, že to bude doručeno. Jedině když přišla odpověď, tak teprve se dalo usuzovat, že dopis dostali. V Hradci Králové to už byla změna k lepšímu. Při předvádění k výslechu nezavazovali oči, zacházení nebylo tak hrubé, dokonce i strava byla o něco lepší. Vzpomínám si, že na chodbě bylo větší akvárium, konečně kousek přírody, sice vtěsnaný do skleněné nádoby, ale přece jen symbolizoval přírodu a klid. Ve vazbě v Hradci Králové nás vyšetřovatelé hlavně přemlouvali a nutili, abychom mluvili a odpovídali tak, jak to bylo předem připraveno. Přitom nám neustále zdůrazňovali, jaké máme štěstí, že už je přece jiná doba, tím mínili smrt Stalina, jinak že by nás provaz neminul. To také jistě patřilo do Boží prozřetelnosti, že chtěl mě a další kněze a řeholníky použít nadále k budování Božího království tady na zemi. Aby zachránili určitou formalitu u soudu, tak každému přidělili advokáta. Jediné, co nám radil, bylo, řekněte všechno tak, jak vás to učili, co máte říkat. Jedině tím si situaci ulehčíte. Když někdy naznačoval, že by rád pomohl, těžko mu bylo možno věřit, protože nám byl určen, nikdo ho neznal a v té době by málokterý advokát za někoho nastavil kůži. Rozhovor obviněného s advokátem byl v přítomnosti příslušníka StB, a pokud ne, tak se dalo předpokládat, že rozhovor odposlouchávají. Nevím, že by se některý advokát při procesu někoho zastal.
Soud začal 27.prosince 1954."
Soud odsoudil Karla Otčenáška na 13 let vězení za velezradu. On sám o tom dále vypráví:"Za několik dnů po soudu mě zase převezli do vyšetřovací vazby v Pardubicích. Tam mi vyšetřovatel oznámil, máte za sebou sice tu menší část vyšetřování toho, co jste páchal, ale tady se budete zodpovídat z trestné činnosti politické, nejen církevně politické, protože jste se zúčastnil zakládání křesťanskodemokratické strany u nás. V té době u nás tato strana neexistovala. Byla v Německu, Itálii a dalších státech Evropy. Pro věřící křesťanského zaměření tu byla Lidová strana. Dalších pět měsíců pokračovala vyšetřovací vazba, ale již s menší intenzitou a hrubostí, protože mi nemohli dokázat žádné spojení a pouhé sympatie nebyly důkazem pro zločin. V březnu 1955 nás všech pět odsouzených převezli do Pankrácké věznice v Praze, kde u soudu bylo odvolací řízení. Odvolací soud potvrdil původní rozsudek snad jen s nepatrnými změnami. Po skončení odvolacího soudu mé odvezli zpět do vyšetřovací vazby v Pardubicích. Ta pokračovala až do června 1955. Proč byla, to opravdu nevím, nový soudní proces se mnou nebyl a původní rozsudek se nezměnil. Je to jen další důkaz toho, co všechno bylo možné v padesátých letech, co si dovolovala vládnoucí strana, že soud a právo nic neznamenaly a neměly žádnou cenu." Pak přišly ještě Valdice, Mírov a Leopoldov. Na amnestii v květnu 1962 byl sice propuštěn z vězení, ale nesměl se vrátit do duchovní služby. Pracoval jako dělník v mlékárnách v Opočně. V roce 1965 po zásahu papeže Pavla VI. se vrátil do duchovní správy, nesmělo to však být do hradecké diecéze. Nastoupil do Trmic v litoměřické diecézi, kde spravoval několik farností. Byl však neustále sledován a šikanován StB. V roce 1968 se nakrátko vrátil do hradecké diecéze (do roku 1973 byl duchovním správcem v Plotištfch). V době Husákovy normalizace se však musel vrátit do Trmic, kde působil až do listopadové revoluce roku 1989. 21 .prosince t.r. jej Jan Pavel II. jmenoval sídelním biskupem v Hradci Králové. Intronizace se konala 27.1.1990 v katedrále Sv.Ducha za účasti presidenta republiky V.Havla. Od té doby Otec biskup již několikrát navštívil Pardubice, kam se rád vrací. Přejeme mu v jeho odpovědné funkci mnoho síly, pevné zdraví a pastorační úspěchy.
