Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Pardubické parforsní hony (1841-66)
přetištěno ze zaniklého sborníku Pardubicko – 1969Každoročně, zejména před Velkou pardubickou s objevují v novinách výňatky z historie Velké pardubické steeplechase. S touto historií jsou však nerozlučně spjaty i pardubické parforsní hony, které předcházely vzniku pardubických dostihů. A nebylo náhodou, že právě tyto hony dosáhly ke konci minulého století a začátkem tohoto století největšího lesku a evropské proslulosti. Říkalo se, že kdo chtěl vidět poslední podzimní a zimní módu, musel jet do Pardubic. Malé městečko, které ještě v roce 1846 Čítalo jen 4.101 obyvatele, stávalo se na podzim každého roku střediskem evropské šlechty a současně ukazatelem nejnovější módy.
K provozování parforsních honů poskytoval pardubický kraj i celé jeho široké okolí ty nejlepší podmínky. Přínos pardubických parforsních honů k obnově a rozkvětu města zejména po válce v roce 1866, je nesporný. S rušným podzimním společenským a kulturním životem souviselo i zvelebování živností, řemesel a obchodu. K tomu přispívala i nově budovaná silniční sil včetně pardubické dráhy /1845/. A Postupně tak docházelo k zprůmyslnění města.
Bohužel celá éra těchto slavných honů není dosud literárně dostatečně zachycena. Cenné informace zanechal o těchto honech jen R.F.Kinský v soukromém vydání „Pardubitzer Parforcejagden" /vylíčení parforsních honů do roku 1905/ a ryt mistr Oskar Feith, přímý účastník pardubických honů /do roku 1913/ v jednom sešitě soukromého vydání jezdeckých měsíčníků. V obou těchto publikacích jsou zachycena vyprávění starších účastníků i vlastní zážitky autorů. Z roku 1911 se také zachovala jen v několika málo exemplářích publikace, taktéž soukromě vydaná, popisující stručně jednotlivá hony a účast na nich. Kniha je doplněna mapami v měřítku 1:75 000, kde jest zaznamenán detailní průběh každého honu v roce 1911. Několik vzpomínek na parforsní hony je také zachyceno v knížkách "Náš Excelencpán" a „Hodina vzpomínek", vydaných nakladatelstvím V.Elemense v Chlumci nad Cidlinou.
Badatel získá cenné, byt i jen stručné informace o parforsních honech v Sakařových Dějinách města Pardubic, v některých pardubických tehdejších novinách a v archivních dokumentech Okresního archivu a Východočeského musea v Pardubicích. Poslouchal jsem vždy velmi rád vyprávění pardubických starousedlíků, ať už přímých účastníků parforsních honů nebo svědků těchto honu a lituji, že v době mého aktivního působení u jezdeckých útvarů armády nezískal jsem od přímých účastníků daleko více správ, poněvadž dnes se získávají s velikými obtížemi a s malým úspěchem. Budu velmi vděčen každému, kdo by mi v této věci mohl poskytnouti jakýkoliv materiál k úplnému zpracování historie parforsních honů, kterým dnešní naše moderní město se vzdaluje každým okamžikem mílovými kroky.
V tomto Článku je shrnuta historie parforsních honů od roku 1841 do roku 1913 v možnostech dosud přístupných pramenů. Hony za zvěří jsou tak staré jako lidstvo samo. Není však úmyslem tohoto Článku líčit historii honů od prastarých Časů až po dnešní dobu. I v Čechách se prováděly hony již daleko dříve před rokem 1841.
Sylj to i hony koňmo ponejvíce za divoeáky, kteří nadělali mnoho škody nejen na polích, ale i na lidech. Později byly taká konány hony koňmo za vysokou. Jak vypadal hon za divočáky v 16. a 17. století a jak byl nebezpečný pro lovce, můžeme si udělat představu z dopisu, který v rooe 1564 píše pan Joachim z Hradce, kancléř království Českého, svému švagru Petrovi z Rožmberka: „Jeho Milost císařská /císař Ferdinand I./ nejmáně třikrát na lovy každý tejden jezditi rádi a divná šermicle od svini jmívají. Rebot těchto dnův tak znamenitě mužná svini jmíti ráčil, kteráž tak hospodařila, že jest množství dvořanů porazila, skausála, takže jsau musili některá kočím domů vézti. Jakž pak Wchynskáho /Jan. purkrabí karlštejnský/ porazila a v nohu pod kolenem skousla, že v lůži ležeti musí a praví, že mu již nato přišlo, nejprv že jest všechno při dvoře utratil, takže nic nejma - a naposledy že ho svině chtějí snísti. Keklovice dvakrát nebo třikrát porazila a hrubý šrám mu v noze udělala. Smečanského hodila dvakrát znamenitě vysoko nahoru. Petra Mollara také z jakéhosi vozu stáhla a kdyby nebyl k ní dolu spustil plášť, tehdy by. ho jistě porazila a zhryzla...
Ten v Pruku, ten jest se tak bránil, že ho svině dobrau chvíli po blátě v jakési louži vláčela, několik koní ranila, až naposledy potom utržiti musila. A tak hádám, že ještě než se ten svinský lov vykoná, někdo o nohu neb ruku přijde ..." Asi. takto podobně se honilo v šestnáctém a sedmnáctém století. Teprve počátkem 18.století se začal prosazovat francouzský způsob honby na jelena. Štvanice se řídily určitými pravidly a ustálenými zvy^ky, při nichž bylo používáno myslivecké mluvy, která se skládala výhradně z francouzských výrazů. Mnoho těchto zvyků se udrželo podnes v České myslivosti. Jak tedy vypadala příprava a průběh takové štvanice?
Několik dní předem byly vyslány do lesů skupiny myslivců a psovodů Aalets des chiens/, aby vyslídili zvěř. Výsledek stopování oznámili „pikeři" a bylo dohodnuto, který kus pak bude v den onu štván. Tento jelen dostal jméno „Cerf de meute". V den honu dvedli psovodi psy na určené místo srazu /Rendem-vous/, kde vyčka1 příchodu koní a pána honů. Vozík zvaný „jelení kolébka" přivezl oailnění, které bylo podáváno v podobě studeného kusu pečenš, chleba a jedné „bouteille" vína* Jakmile byl oznámen příjezd pána honu a jeho společnosti, zazněla lesem znělka lesníoh rohů* Podle hodnosti přijížděl pán honu Čtyř nebo šestispřežením. Chol pána honu přesedla pak se svou společnicí či dvorní dámou do lehkého dvoukolového kočáru „chaise volante", ve kterém sledovala oelý hon. Zatím byli připraveni ve zvláštních postrojích „hardes" ve Skupinách po Čtyřech až osmi.
NejzkušeněIjsí „Valets des chiens" 8 dobrým psem stopařem sledoval stopu jelena. Když byl jelen^zvětřen a vyplašen, vyrazil ze svého ukrytu a snažil se uniknout smečce, kterou psovodi za ním pustili. Za divokého štěkotu psů a téměř neustálého troubení /každá změna chování jelena měla svou zvláštní znělku/ prchal „Cerf de meute" sledován celou honební společností. Boba honu kolísala podle vytrvalosti jelena mezi dvěma až osmi hodinami. Když jelen vyhledal vodu nebo schýlil hlavu vyčerpáním, bylo to známkou, že štvanice se chýlí ke konci. Následoval poslední zápas smečky a jelenem, který se neobešel bez zranění mnoha psů, až konečně jelen klesl k zemi. Znělka „A la morte" oznamovala, že jelen zhasíná. Přiskočil určený pioueur, uchopil jelena za paroží, aby chránil pána honu před případným zraněním. Pán honu přistoupil k jelenu a dal mu poslední záraz loveckým tesákem nazvaným „coateau de chasse". Podle rozhodnuti pána honu následoval pak „Curée" /dnešní výřad/ byl na místě nebo v nejbližším loveckém zámečku nebo letohrádku. Tah také bylo troubeno Ha-la-li. Na miato "Curée" byl jelen převezen pomocí „jelení kolébky". Tam byl -Cerf de meute" vyvrhnut a psům byla dána jako odměna barva a vnitřnosti /lovecké právo/. Pan honu se pak postavil v Čelo půlkruhu honební společnosti. Obdržel hlavu s parohy, která dosud neoddělena od srsti mu byla položena k nohám, a pravý přední běh jako upomínku na zdařilý hon* Tento původní francouzsky způsob honu se ve 20. století zmodemisoval. Nynější /ve Francii trvá každoročně honební sez6na dosud/ průběh je asi následující: Časně zrána vyhledá myslivec se psem v době pití jelenů ve stádu jelena, který bude štván. Pak nasadí psa na jeho stopu a když pes chytí scent /pach/, počká až do doby zahájeni honu, která je pravidelně mezi devátou a desátou hodinou dopoledni. Krátce před zahájením honu vypustí psovod ještě asi deset psů za jelenem a ti jej vyženou z loze v lese* To je prvá Část honu zvaná „attack". Po „attacku" je ihned troubeno zahájeni vlastního honu. Psovod odvolá původní smečku 11 psů a nasadí novou smečku 50-60 psů. Členové honební společnosti „eqaipage" a hosté jedou za smečkou libovolně ze všech stran podle toho, kde se ozývá zvuk trubek. Jezdci nemají na sobě Červeny kabát, nýbrž kabátek s pasem v barvě své honební společnosti s loveckým nožem a trubkou. Hon není prudký, překážky se objíždějí, koně se podle potřeby vymění. Hon trvá podle vytrvalosti zvířete dvě až osm hodin. Společnost poprvé uvidí jelena při obklíčeni smečkou. Tento okamžik je právě vyvrcholením honu. Vidět hrdé vzezřeni krásného jelena vyčerpaného štvanici působí nejsilnějším dojmem. Jelen je gak go krátkém boji stržen smečkou a usmrcen ranou loveckého noze pri odvoláni psů. Nastává Ha-la-li. Smečka dostane za odměnu lovecké právo, zni fanfára na počest vzácného hosta "honneurs" a president honební společnosti předá Čestnému hostu jeleni nožku. Parohy připadnou majiteli revíru, z něhož byl jelen štván. Účel těchto honů byl Čistě lovecký, se sportovním ježděním neměl a nemá nic společného.
V Rakousku propagovala silně francouzský způsob honů císařovna Marie Terezie. Její pikéři byli ponejvíce Francouzi. Francouzem byl i císařský pikér Latour, předek polního maršálka Josefa Latoura z Thurnburgu, vychovatele korunního prince Rudolfa. Císař Karel VI. sám se zůčastňoval těchto honů. Několikrát honil u vrchního kancléře F.Kinského, jenž dal k tomuto dčelu vystavět roku 1723 zámek Karlovu Korunu v Chlumci nad Cidlinou. „Par force" se honilo na Chlumci v tzv.Colloredově kolečku v chlumecké Oboře při návštěvě Marie Terezie v roce 1743. Karel VI. honil v Lysé nad Labem u F.A.Sporcka a v královských lesích u Brandýsa a a Poděbrad. Honební smečku si vydržovali také u Waldsteinů v Mnichově Hradišti a u Czerninu v Petrohradě v Cechách. Do 19.století ae dochovalo jen málo smeček vedených francouzským způsobem /u knížete Lichtensteina ve Feldsbergu /Dolní Rakousy/, v Lednici na Morava a a Czerninů/.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1993, číslo 1-2.
