Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Náš rozhovor - Jolana Voldánová
Dnes hovoříme se známou televizní tváří paní Jolanou VOLDÁNOVOU,
rodačkou z Pardubic. 1. Jaký je Váš vztah k městu Pardubice?
Pardubice jsou moje rodné město, tedy k nim mám vztah velmi osobní. Tady jsem se vzdělávala: od jeslí až po gymnázium, tady jsem prožila šťastné dětství a dospívání, mám tu rodiče, přátele, kamarády. Víte, za ta léta se na Vás nabalí spousta věcí, vztahů, zážitků a zkušeností. Některé přijímáte s povděkem, na jiné se díváte kriticky. Ale ty, které se vážou k dětství, jsou prostě krásné. Když někde prožijete první lásky, smutky, trapasy i pocity obrovského štěstí, tak to ve vás nechá nesmazatelnou stopu. A Pardubice k tomu patří, protože všechny zásadní věci se až do mých dvaceti let odehrály právě tady.
2. Jaké máte vzpomínky na svá studia
na zdejším gymnáziu, event. na své profesory a spolužáky? Je zvláštní, že si dodnes pamatuju svůj úplně první den na gymnáziu, včetně toho, co jsem měla na sobě. A mimochodem, první člověk, kterého jsem tehdy potkala na chodbě, byl o čtyři roky starší Dominik Hašek. Už tehdy to byla známá figura. Studentská léta jsem prožila normálně: milovala češtinu a bojovala s matematikou. To je první vjem, který mi i po těch letech naskočí. Dodneška se mi občas zdá hrůzný sen, že maturuji z matematiky a stojím před komisí jako nepopsaný list papíru. A to jsem, prosím, z matiky ve skutečnosti maturovat nemusela.
3. Co říkáte proměnám tváře Pardubic za posledních 20 let?
Pardubice rostou do krásy, to se jim nedá upřít. Když jsem ve dvaceti odcházela do Prahy, těsně po revoluci, přišly mi nudné a šedivé. Což byla polistopadová realita většiny měst. Těšila jsem se na velkoměsto a na to rodné pohlížela z patra. Asi to souvisí s věkem, plány a ideály. Patriotismus se ve mně ozval až o pár let později, při jedné návštěvě u rodičů. Taková zvláštní historka: jela jsem z Prahy rychlíkem a v kupé seděla s pánem a jeho malou dcerou. A když jsme se blížili k Pardubicím, pán najednou vyskočil a zavíral v horkém letním dni okno i dveře. Děvčeti přitom nařizoval, aby si pokud možno zacpala nos, dokud „z toho smradlavého města nebudeme pryč“. To bylo poprvé, co jsem pocítila rozhořčení, že si někdo dovolil pohanět „moje“ město. No prosím, a dnes patří Pardubice podle nejrůznějších celonárodních anket k městům, ve kterých se lidem dobře žije. Tak na to jsem pyšná.
4. Co byste vzkázala vedení města, event. našim čtenářům?
Přeju si, aby dál vzkvétaly, aby byli Pardubáci pyšní na svoje město. Tady je tolik nádherných míst, kam dneska beru svoje děti a ukazuju jim a vyprávím, co všechno jsem tu prožila. Doufám, že ta místa nezaniknou, že nebudou muset ustoupit jako jiná obchodním a kancelářským krabicím. To je jediné, co mě trochu mrzí. Že na místech, kde by mě to ani ve snu nenapadlo, vyrostly stavby, z mého pohledu ne úplně citlivě zasazené do rázu města. Ale pořád to jsou „moje“ Pardubice, o tolik hezčí než před dvaceti lety. Tak všem přeju, aby tu byli šťastní a spokojení.
