Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
09.12.2020 18:00

Regulace řeky Labe na Pardubicku v první polovině dvacátého století

Přednáška T. Jandy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

VADAS - jubilejní vzpomínka - 2. část

obrázek k článku V Čelákovicích
V Čelákovicích se Jaro seznámil s Toničkou Holubovou z rodiny statkáře Josefa Holuba, která pocházela z dvanácti dětí a byla nejmladší ze čtyř děvčat. Byla hezké, vzorně vychované děvče, měla již absolvovanou školu v Lysé nad Labem a Jarka brzy poznal, že to je ta pravá, kterou on potřebuje pro sebe do života. Měl jen obavy, aby její rodiče proti tomu neměli námitky, když on byl stále jen pouhý nemajetný dělník odkudsi z Moravy a Tonička děvče ze statku. Všechno nakonec dopadlo dobře. Její otec brzy poznal, že Jarka je schopný mladík a pouze si vymínil, že než mu dceru dá, chce mít záruku, že se Jarka osamostatní.
První světová válka brzy skončila a vznikla Československá republika. Jarka byl již ctižádostivý, energický a pro život dobře připravený, teď již osmadvacetiletý muž a rozhodl se hledat trvalé zaměstnání, ve kterém by uplatnil všechny své znalosti a zkušenosti. Zamířil mimo jiné i do Pardubic, kde nakonec natrvalo zakotvil.

V Pardubicích
Jarka měl všechno předem dobře promyšlené. V domě ve středu města si ve dvoře pronajal bývalé stáje závodních koní, kde počítal s umístěním dílen. Bydlení si zajistil nedaleko, poblíž Legionářského náměstí a na úřadech nahlásil elektrotechnickou živnost. Měl něco peněz naspořených a za pomoci věna své budoucí manželky vyšlo všechno bez půjček.
Potom odejel zpět do Čelákovic a v dubnu 1919 byla svatba. Pak namísto svatební cesty odjeli mladí manželé do Pardubic, aby si pořádně prohlédli své budoucí pracoviště a také konečně i město, ve kterém měli začít svůj společný život a ke kterému brzy přilnuli jako ke „svému“. A tak byla pro Toničku svatební cesta spojená s umýváním oken a dveří nového bytu, ale přesto to byla pro ni ta nejkrásnější svatební cesta, jakou si mohla přát. Netrvalo dlouho a byt byl opatřen i skrovným vybavením a mohlo se „začít“.

Ve vlastním podniku
Jarka se stal živnostníkem. Netrvalo to dlouho a měl již šest zaměstnanců, ale Toničku nezaměstnal, ačkoliv mu nabízela své služby v účetnictví, které ovládala ze školy. Ta však stejně pomáhala, jak jen mohla všude, kde cítila, že je jí potřeba.
Všechny své zaměstnance se Jarka snažil nadchnout pro společnou práci. Jeho heslem byla „služba“. Prvním technickým úředníkem se stal Ing. Kurka z Přelouče, který byl nucen z počátku vykonávat funkci technika, účetního i prodavače v jedné osobě. Jarka zaměstnal i svého mladšího bratra Jožku a vzpomněl si také na svého dobrého přítele ve Vídni pana Jiráska, ke kterému se chodil po večerech učit navíjení cívek. Ten rád vyhověl jeho pozvání ke spolupráci a přijel do Pardubic.
Firma se zdárně rozvíjela a s ní i sortiment výrobků a služeb. Opravovaly se motory, různé spotřebiče, prováděly elektroinstalace a montáže malých elektráren, vyráběly se rozvaděče, generátory, velké motory a také zde vznikla první česká elektrická pračka s odstředivkou. Stále přicházely nové objednávky, práce byla spousta, jen peněz bylo málo. Vývoj pračky autory přivedl téměř na mizinu. Byli nuceni si vypůjčit od rodiny v Čelákovicích, ale přesto se i tato práce zdařila.
V červnu 1920 se mladým manželům narodil první syn Jaroslav a byl, pochopitelně, již tehdy určen k elektrikářské profesi, tak jako i později další dva synové.
Z počátku bylo překážkou nedostatečné vybavení dílen, ale časem i tento nedostatek byl odstraněn a dílny se zvolna rozrůstaly různými adaptacemi okolních budov, byla zřízena první dokonale vybavená zkušebna, první ve východních Čechách, a v roce 1924 měl podnik již 35 zaměstnanců – „spolupracovníků“, jak je nazýval Jarka, který se u nich snažil vzbudit lásku k práci i zaměstnavateli. Měl rád schopné lidi, poctivé a zapálené pro věc, neměl rád lenochy a lidi „bez mozku“. Vybudoval si dobré technické zázemí od hlavního inženýra po spolehlivé mistry. Jen prodavači měli oproti ostatním poněkud usnadněnou práci. Věděli, že nabízejí opravdu kvalitní výrobky.
Nové prostory umožnily rozjet sériovou výrobu motorových zásuvek „Vadas“, po kterých byla v té době obrovská poptávka. Tehdejší plán elektrifikace východních Čech také pomohl firmě k mohutnému rozmachu. Objevily se požadavky na vybavení vypínači, přepínači, pojistkovými elementy, rozvaděči na poměrně velké výkony a další prvky.

Elekrifikace Pardubic
Jarka nechtěl zbohatnout, chtěl jen poctivě sloužit a spokojenost zákazníka mu byla nade vše. Tonička by se byla spokojila i s malou živností, ale nešlo to již jinak. Jarka stále nacházel nové a nové podněty, nové myšlenky, pracoval mnoho hodin denně a přemýšlel o všem i v noci místo spánku. Teď již i Tonička musela nastoupit jako řádný zaměstnanec na administrativní práce. V té době začaly Elektrické podniky města Pardubic velkoryse budovat městský rozvod elektřiny. Z toho vyplynul požadavek na domovní přípojkovou skříň ve velkém množství. Jarka se již tenkrát projevoval jako místní patriot. To město mu za krátkou dobu přirostlo k srdci. Když pak město vypsalo soutěž o nejvhodnější přípojkovou skříň, která by byla kvalitní a levná, Jarka se také přihlásil – a vyhrál. Vyvinuli skříň, která nejlépe splňovala vznešené požadavky. Tyto skříně s pardubickým znakem na litinových dvířkách, které se staly dokonce okrasou domů, nebyly pro výrobce ekonomicky zvláště výhodné, ale sloužily svému účelu ještě po padesáti letech. K tomu ovšem patřila ještě také výroba veškerého pomocného materiálu. Ale také rostla konkurence, stále stoupala náročnost a bylo nutné dodávat na trh jen výrobky stále lepší, špičkové kvality.

Konečně ve svém
Za této situace se v únoru 1925 narodil druhý Jarkův syn Zdeněk. Tehdy již v rodině pomáhala celá řada příbuzenstva z Čelákovic i z Moravy. Tonička si přivedla z Čelákovic jako hospodyní slečnu Marii Janouškovou, která byla předtím hospodyní u její sestry Anny. Malý Zdeněk ji svým žvatláním překřtil na Dádu a to jméno jí již v soukromí zůstalo. Dáda se tak stala téměř rodinným příslušníkem a zůstala rodině Vadasově věrná po celý svůj život.
Starostí stále přibývalo. Velkým problémem, který zatěžoval rodinu, byla skutečnost, že ještě stále celá výroba firmy se konala v objektech, které byly pronajaté. Počet zaměstnanců se již blížil ke stovce. Když pak majitel objektů Klein ve snaze co nejvíc odřít „bohatého nájemce“ nečekaně zvedl nájemné z dosavadních 2000 na 38000 korun, nebylo únosné na tento požadavek přistoupit. Nebyli žádní boháči a nezbývalo už nic jiného, než pokusit se celý objekt odkoupit nebo to „zabalit“. Jarka měl k dispozici pouhých 150000 a pan Klein za bývalé staré sklady požadoval 828000. Byla to tehdy hrozná suma peněz, ale když bylo nejhůř, všechno nakonec rozhodla Tonička, která vedla jednání a energicky prohlásila: „Koupíme to, pane Klein“. Jarka se z počátku zdráhal, nedovedl si představit, že by si měl vypůjčit tak závratnou sumu peněz, ale nakonec se s tím smířil. Ono také nic jiného nezbývalo. Tonička ihned odjela obcházet všechno své příbuzenstvo, aby sehnala požadovanou částku, což se jí nakonec podařilo, a tak se konečně ocitli „ve svém“, sice zadlužení „až po uši“. Ale s novými plány a nadějemi do budoucna. Pokračování
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem