Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Josef Šmaha: Jak jsem se stal hercem
Na Veselce v Pardubicích dávala představení společnost Arabů – akrobatů.
Tlupa siláků tváří snědých, s turbany a bílými plášti dělala pravé divy.
Skupinu čtrnácti Arabů a Arábků jediný z nich držel na ramenou. A ty skoky!
Úspěch kolosální.Na sedadlech v přízemí velkého sálu Odeonu zaujaly místa dámy z předních měšťanských rodin, páni profesoři, studenti, měšťané, úředníci, důstojníci – zkrátka haute voleé.
Na galerii rvali se s tovaryši, učedníky i děvečkami o přední místa chudší žáci nižších škol reálných, kteří si mohli v tento exotický večer dopřát útraty papírového desetníku. Rozumí se, že jsem nesměl scházet. My studentíci byli jsme vlastně již také trochu umělci – dramatickými amatéry. Bývali jsme šťastni, když jsme mohli posluhovat neb dokonce v úloze statistů spolupůsobit při studentských představeních, která se odbývala Na valech, na sladovně a v zámku pardubickém.
Bývaly to vždy nejkrásnější doby. Čtvrt roku o jiném jsem nemluvil. Ale co mne stávalo práce dostat se do zákulisí tohoto studentského divadla, do společnosti nejbohatších mých kolegů, kteří ovšem hrávali vždy hlavní role. Takovými šťastnými smrtelníky byli např. syn pana ředitele panství, páně purkmistrův, páně správcův, důchodního apod. Ti se také dnes netlačili na galerii, nýbrž seděli po boku svých vznešených rodičů v přízemí. Seděl tam také veledůstojný pan děkan, tehdejší ředitel našich reálek, který byl ke mně vždy tak laskav, ačkoliv jsem mu při zkouškách dělával málo radosti. V koutě kdesi u kamen viděl jsem svého otce ve skupině železničních úředníků; na jednom ze zadních sedadel seděla moje matka.
As po prvním oddělení objevil se na galerii městský šantala, zastávající úřad pardubického divadelního sluhy, s vyzváním, který z nás studentů by měl chuť podívat se za „pínu“, jak se tehdy říkalo. Pranice z toho byla. A já zvítězil! Dostat se za jeviště dnes – být nablízku tak vzácných hostů, přesvědčit se, jsou-li vskutku tak snědí či jen namalovaní – taková cena stála již za trochu modřin. – Byl jsem beze smyslů. Zapomněl jsem na pana děkana, na otce i matku a dral se kupředu. Sotva jsem se dostal za plátno, na němž bývalo snad někdy něco namalováno, chytil mě starý, bělovlasý Arab, svlékl mi kabát, kalhoty i boty a navlékl mi bílé plundry, bílou košili, turban, šerpu kolem těla…Nešlo mu to tak snadno. Rozškrábal jsem mu ruce. V předtuše, že obmýšlí se mnou něco ďábelského, rval jsem se s Arabem a řval na něho po německu: „Pane, žádné žerty se mnou, já jsem student!“ – Dělal, jak by nic nerozuměl, a než by napočítal pět, byl jsem na jevišti. Nejsilnější Arab mě popadl, vyzdvihl, až ve mně kosti praštěly, podal druhému, ten třetímu a již jsem byl na skupině. Přede mnou sice hořely v obecenstvu olejové lampy, ale já neviděl ničeho, já držel studem obě ruce na očích. Ale to právě chtěli ti bídníci, to byl závěrečný efekt programu! Arab-kluk strhl mi s obličeje ruku pravou, kluk-Arab na druhé straně ruku levou. Na chvilku mi je vždy povolili a já si hned zase zakryl oči. Tak se to opakovalo častěji. Rozumí se, že smích v obecenstvu byl čím dále hlučnější. Neviděl jsem praničeho; zato zdálo se mi, že rozeznávám v hluku obecenstva, jak moji kolegové na galerii volají mé jméno! Druhého dne o polednách přišel z dráhy můj otec. Býval prostý řemeslník, truhlář. Energií svou vyšinul se však z obyčejného dělníka na dílovedoucího, na šéfa tehdejších rozsáhlých dílen státní dráhy v Pardubicích. Sedával ve své malé kanceláři, rozděloval a ustanovoval práci ostatním mistrům a učňům, zkrátka měl své samostatné postavení. Mimo své povolání byl člověk neobyčejně veselý a společenský, přitom vtělená dobrota, ale jinak přísný až do krajnosti. Samý extrém. Zvláště nemluvil-li někdo pravdu. Rozzlobil-li ho někdo na nádraží, poznali jsme to hned, když přišel domů. Slova nepromluvil. A tu již má dobrá maminka strachy jen se chvěla a úzkostlivě dbala, aby mu bylo vše po chuti. Tak tomu bylo také po mém prvním osudném debutu. Otec mlčel dlouho, pak začal najednou hovořit s matkou o věcech všedních, o drůbeži, o holubech, které vášnivě rád pěstoval, a když už se mi zdálo, že bouře přešla, když už se mně, sestře i bratrům rozvázaly jazyky – tu se mne pojednou zeptal, tak nevinně, jakoby nic, jaký prý to byl kluk, který dělal včera s těmi Araby takovou ostudu. –Začervenal jsem se a odpověděl nejistě: „Nevím, tatínku!“ Vtom však se otec natáhl a dav mi nehorázný pohlavek, odešel do druhého pokoje. „Proč jsi neřekl pravdu, Josífku?“ naříkala matka a hladila mne po hlavě… Dlouho jsem vzpomínal na neblahé své první vystoupení, na první honorář za svůj první divadelní pokus. Každou chvíli měl jsem večer ten na talíři – jak se říká. Kdykoli jsem se něčeho dopustil, poklesku sebemenšího – dostával jsem zvlášť ještě za „Araby“… Myslil jsem si, že otec na ten neblahý výstup můj nezapomene nikdy.
Z této naoko bezvýznamné epizody mého života, která z poloviny se odehrála na divadle, mohlo by se soudit, že chci vypravovat jakési divadelní paměti. Jest tomu tak a „tragický“ konec mého bolestného začátku nechť je důkazem, že chci mluvit pravdu, ať již byla kdysi pro mne příjemná čili nic. Pravdou je dále, že po celý druhý ročník pokřikovali spolužáci za mnou: „Arab!Arab!“ Ale pak jsem dal zase já jednomu pořádný pohlavek a měl jsem pokoj. Z činu tohoto by se však mohlo také soudit, že jako v otci, tak i ve mně bylo něco energie. Že jsem byl člověk, který je s to „něco vykonat!“ A vykonal jsem něco, něco hrozného. Ne sice hned, ale asi za dva roky!
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2010, číslo 5-6.
