Zveme Vás

28.04.2024 07:50

Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj

Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

28.04.2024 08:35

Zřícenina hradu Rýzmburk

Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

04.05.2024 14:00

Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie

Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč

Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.

Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).

A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.

Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.

typ akce: Výlety do historie

05.05.2024 07:55

Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice

Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

05.05.2024 08:35

Rozhledna Milíř

Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

Kategorie aktualit

Archiv aktualit

Jubilejní vzpomínka - firma Vadas - 4. část

Před válkou
Na konci třicátých let již firma VADAS dosahovala obrovských úspěchů. Podařilo se splatit dluhy a všechno nasvědčovalo tomu, že období prosperity bude pokračovat. I Toničce se při její šetrnosti splnil její dávný sen – zájezd do Svaté země. Vadasovi přes všechny úspěchy zůstali skromnými lidmi, ale pokud šlo o prospěšné účely, přispívali, kde jen mohli, peněžitými dary, pomáhali chudým rodinám a opuštěným dětem i vlastním zaměstnancům. Tonička byla kmotrou mnoha dětí a nejmladší syn Jirka na Štědrý den rozvážel balíky šatů, prádla i potravin. Snažila se svou křesťanskou víru projevovat i skutky.
Ani Jarka si nedopřával klidu. Scházel se jednou měsíčně se všemi pracovníky na společných poradách, kde každý mohl vyslovit své připomínky a dobré nápady byly přijaty i odměněny. Vybraní pracovníci byli posíláni na zkušenou k jiným firmám, na účet firmy i do ciziny na výstavy a veletrhy. V továrně se konaly pro zaměstnance přednášky a různá školení.
Při tom všem Jarka stále přemýšlel, kde by se co dalo zlepšit i jinde v průmyslu, rozšiřoval sortiment výrobků i reklamu. Objevují se reklamní tabule podle silnic, reklamy v kinech, reklamní filmy, kalendáře, různé reklamní dárky jako pozornosti – drobné předměty se znakem firmy. Pamětníci v našich Rosicích n.L. ještě dnes vzpomínají, jak tam v místním biografu běžel film o Vadasově továrně, ve kterém byla zachycena práce v různých dílnách a odděleních. Zvláště sympatická byla m.j. malá kapesní knížečka s názvem „Půjde to“ a firemní reklamou, plná povzbudivých myšlenek a cenných drobných rad do života, jejímž autorem byl ing. Solar. Mám ji dodnes a dá se říci, že všechno, co v ní je, platí i pro dnešek.
Největší reklamou však bylo uznání, které Jarka obdržel za svou průkopnickou práci na poli organizace, výroby, obchodu i výchovy svých spolupracovníků a učňů od grémia elektrotechniků, kde jej již nazývali „pardubickým Baťou“. Další uznání obdržel od Okresní odborové rady, že za doby krize nepropustil ani jediného dělníka. Jeho továrna byla také vybrána jako po všech stránkách vzorová Encyklopedie výkonnosti, kde se ocitla mezi několika vybranými nejlepšími závody hned vedle Bati.
Všechno sice bylo ještě krásné, řekli bychom „idylické“, děti ve školách byly vychovávané ve vlasteneckém duchu a k národní hrdosti, zpívaly národní a vlastenecké písničky a učily se o svých prezidentech a dějinách, ale dospělí v druhé polovině třicátých let již se stále většími obavami sledovali politický vývoj v sousedním Německu, který všem kalil dobrou náladu a vyvolával i pomyšlení na možnou válku. Stejně tomu bylo i u Vadasů.

za války
Zradou Západu, naší okupací a válkou skončila všechna ta idyla a nikdy se již nevrátila. Na začátku války odešla od Vadasů hospodyně a chůva Dáda, aby se osamostanila, a po roce se v její funkci objevila Anežka Tajovská, sestra opata želivského kláštera, která dokonale Dádu nahradila a pobyla v rodině až do nástupu komunistů. Dáda i později udržovala s rodinou čilé styky a pomáhala. Zvláště Zdeňkovým potomkům dělala obětavou babičku. Když se ve svých šedesáti letech vdávala, byl jí Zdeněk na svatbě za svědka, a když později ovdověla a nemohla být doma sama, odstěhovala se z Pardubic k němu do Prahy, kde zemřela v roce 1992.
Jarkovi bylo v dubnu 1940 padesát let, jezdil dvakrát týdně do Prahy za obchodem a byl stále plný exkluzivních nápadů, z nichž některými i předbíhal dobu, (chtěl m.j. např. z Kunětické hory udělat rekreační středisko s mnoha atrakcemi). K oslavě jeho padesátin se zabilo prase, přivezlo několik soudků piva a celý podnik se jeden den místo práce věnoval slavnostní hostině. Brzy poté se Jarka ještě představil na sjezdu průmyslníků, který se konal na Kunětické hoře, když poslal nejmladšího syna Jirku, aby všem přítomným dámám předal krásné růže s reklamním povídáním, což bylo všemi přijato s velkým nadšením.
To byly poslední chvíle relativního klidu. Nejstarší syn Jarka ml. se v roce 1941 vrátil z úspěšných studií na Baťově škole ve Zlíně a ujal se vedení oddělení Bosch. Mladší Zdeněk, který se klonil spíše k humanitním vědám, studoval na gymnáziu. Jeho nejlepším přítelem býval po celý život známý pardubický fotograf Jirka Toman, ale i Zdeněk se tomuto umění věnoval až do konce života. (Jeho poradcem byl i Josef Sudek.) Tehdy již všude kolem řádilo gestapo a strach se šířil mezi lidmi. Jarka starší poslouchal pravidelně zprávy ze západního rozhlasu bez ohledu na hrozící trest smrti při dopadení nebo udání, ale brzy se i on dostal mezi postižené.
Když se 6. března 1942 vrátil z Prahy, kde byl na obchodní cestě, vtrhlo večer gestapo do domu a Jarku k hrůze celé rodiny odvedli. Zdeněk se hned druhý den vypravil získat nějaké informace na gestapo, ale údajně „dostal ránu pěstí, až vletěl na chodbu“. Jarku převezli do pardubické donucovací pracovny, kde mělo gestapo své cely, a 14. května brzy ráno ho eskortovali na pardubické nádraží a odtud s dalšími přímo do Terezína na celu č. 4 a z Terezína později 7. září 1942 do Drážďan.
V půli června 1943 byl Jarka převezen z Drážďan do Litoměřic, kde ho trestní senát Vrchního zemského soudu na základě hlavního líčení s 23 lidmi (skupinou „Jirout a spol.“) ve dnech 24. a 25. června 1943 uznal vinným pro práci v ilegálním odboji, přípravu vlastizrady a zvýhodnění nepřítele Říše a Jarka byl odsouzen ke třem letům káznice a třem letům ztráty občanských práv. Po soudu jej směli navštívit jeho synové Zdeněk a Jarka ml. Tehdy již ztratil polovinu své váhy a projevila se i srdeční choroba. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu mu bylo povoleno napsat poslední vůli, ale podařilo se mu mimo to napsat ještě i dva víceméně odborné spisy, které po provedení cenzury byly ponechány v rodině. V Drážďanech strávil třináct měsíců, pak byl odtud údajně převezen do káznice v Ebrachu u Bambergu.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2010