Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Jubilejní vzpomínka - firma Vadas - 5. část
Za komunistů
Na počátku roku 1948 lidé cítili, že se podle všech náznaků v politickém
životě za jejich zády děje něco neobvyklého. Napětí vzrůstalo. Vadasovi měli
připravené plány k nové výstavbě a výrobě, k tomu však již nedošlo.
Krátce po únorovém převratu v roce 1948 došlo 2. března ke znárodnění
podniku i prodejny. Z prosperujícího podniku se staly pouhé Energetické dílny, n. p., které se snažily zabavit i Vadasův osobní majetek. V kancelářích se objevilo
plno neznámých tváří a Jarkovi byl představen nový komunistický „národní“
správce ing. Pešl, který ho měl nahradit. Jarka všechno přijímal s naprostým klidem,
předal plány na patnáct let dopředu, předal klíče, vzal si pár svých drobností
a hrdě odešel. Rodina znovu dostala zákaz vstupu do továrny a situace se
opakovala, jako když přišli nacisté. Zůstali zcela bez prostředků.Jarka ale dlouho bez práce nebyl. Získal místo v podniku PAPCEL, který sídlil v Olomouci a dával do provozu papírny. Tam ho rádi přijali, neboť si byli dobře vědomi, jakého získali odborníka. Ten i zde dle svého zvyku pracoval nadmíru poctivě, jen se chytal za hlavu, když viděl, jaké nesmysly se všude kolem v průmyslu provádějí. Měl na starosti elektromotory a generátory. Věděl přesně, kde v které továrně je nějaký nevyužitý a komu by se mohl hodit nebo jak by se dal opravit. Zatím v jeho vlastní továrně na celozávodní schůzi odhlasovala většina zaměstnanců, aby byl Jarka přijat zpátky za vedoucího, ale komunisté to nepřipustili. Zničili tak v Pardubicích úspěšný podnik, který již nikdy nebyl obnoven. Když se v tomtéž roce 1948 v červenci Zdeněk v Praze s Vlastou oženil, přišlo dokonce ještě i blahopřání od závodní rady, ale tím všechno lepší skončilo a nastalo jen soustavné štvaní od úřadů a perzekuce celé rodiny. Jarku vždy mrzelo, že žádný z jeho synů nebyl pravým elektrikářem. Nakonec to zůstalo na nejmladším Jirkovi, který z důvodů politických represí odešel z gymnázia a rozhodl se pro elektrikářské řemeslo. Vstoupil do tříletého učení k Fr. Fuchsovi, který měl ještě svůj malý elektrozávod v Pardubicích na Skřivánku. Ačkoliv byl Jirka nejlepším žákem na odborné škole, ČSM (svaz mládeže) s ním na škole uspořádal jako s „reakcionářem“ jakýsi „soud“, protože on do něho nevstoupil. Členství v ČSM bylo tehdy víceméně povinné a kdo do svazu nevstoupil, měl do budoucna na dlouhá léta ve všem svém počínání zajištěnou diskriminaci. Věrná hospodyně Anežka, která po léta všechny útrapy prožívala s rodinou, byla úřady donucena od ní odejít. Našla si místo jako prodavačka v obchodě a později se provdala do České Třebové. Členové rodiny s ní s vědomím vděčnosti za její věrnost udržovali styky po celý život a navštěvovali ji, i když žila dost daleko. Perzekuce rodiny Na začátku roku 1949 vtrhla StB do bytu Vadasových a provedla prohlídku. Při té příležitosti zatkla a odvedla Jarku ml. do vězení. Zároveň byl v Praze zatčen i Zdeněk a převezen do Pardubic. Jarka st. se v Pardubicích z pochopitelných důvodů moc nezdržoval, raději byl na cestách, ale výslechy prodělal i on. Nakonec StB odvedla do vězení krajského soudu v Pardubicích i Toničku. Všem byla kladena za vinu nepřátelská protistátní činnost. Pardubická StB sídlila zprvu v hotelu Bouček na Legionářském náměstí, kde později byla hudební škola a konzervatoř. Pan hoteliér Bouček byl v té době v TNP (Táboře nucených prací) v bývalé donucovací pracovně, kde jsem se s ním seznámil při návštěvě své matky. Optimisticky prohlásil, že až se všechno změní, dá svůj hotel vysvětit. Tehdy měli ještě všichni pevnou naději a čekali, že se to brzy obrátí. Pochopitelně se toho, chudák, nedočkal. Byl to již starší pán. Protože hotel pro estébácké účely svou kapacitou dostatečně nevyhovoval, přestěhovala se StB brzy do hotelu Libuše, naproti starému nádraží. Vypravoval mně jeden bývalý vyšetřovanec, že zde byla v suterénu kobka napuštěná vodou, kde voda dosahovala dospělému po prsa. V celé této malé místnosti byly holé stěny, jen v jednom místě byl malý výklenek, ve kterém se vězeň mohl ve stoje opřít. Dotyčný zde údajně strávil několik dní. V té době byly v Pardubicích ve věznicích Krajského soudu a v donucovací pracovně, která se zprvu používala jako pomocné vězení, protože kapacita krajské věznice nestačila, vězněné stovky lidí z Pardubic a širokého okolí (i ze Slovenska). Metody vyslýchání v Pardubicích a v Praze v Ruzyni, které absolvovali Zdeněk s Jarkou, byly hrozné. Zdeňka odvezli z pracovny do Prahy a nikdo z rodiny o něm nevěděl. Po čtrnácti dnech se objevil opět v pracovně. O Jarkovi ml. se vyprávělo, že byl v noci přiveden k vykopanému hrobu, kde mu položili hlavu na okraj výkopu, přiložili k ní revolver a nutili ho k přiznání. Jarka byl podle Jirky také jedním z těch, kteří se pod strašným fyzickým a psychickým nátlakem přiznali k vraždě studenta Krátkého, která se odehrála právě v té době, tj. v lednu 1949, ačkoliv s ní neměl nic společného. Byl tak strašně rozmlácený, že dokonce prý uvažoval nad sebevraždou, aby nemusel absolvovat ještě jeden takový výslech. Zdeněk, když dostal první facku, tak ji vyšetřovateli vrátil, a dal si na tom patřičně záležet. Co ale potom následovalo, si dovede snad každý představit. Měl z toho následky na celý život. Kdysi mně Zdeněk vypravoval zajímavou příhodu. Když byl jednou v Praze vyslýchán a při tom hrozně bit, objevil se velmi elegantní pán v bílé košili, kravatě a černém obleku, který se jen otázal: „Už mluvil?“ Když mu vyšetřovatel odpověděl, že ještě ne, klidně řekl: „Tak pokračujte.“ To se opakovalo několikrát. Když se pak Zdeněk později dostal během své vojenské služby na nervové oddělení vojenské nemocnice a byl právě lékařem vyšetřován, na chodbě se ozval veliký křik, otevřely se dveře a do ordinace se po kolenou doplazil jakýsi muž s pěnou u úst, sliny mu tekly a něco křičel, čemu Zdeněk, který při vyšetřování ležel, nerozuměl. Nadzvedl se proto, aby se podíval, co se děje, a ke svému velkému úžasu v dotyčném bláznu poznal onoho „elegána“, který tenkrát řídil jeho vyšetřování. Lékař cosi na Zdeňkovi zpozoroval a otázal se ho: „Vy ho znáte?“ Zdeněk to zapřel, ale lékař pokračoval: „A víte, co ten člověk křičel? Doktore, doktore, zachraňte mě!“ Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2010
