Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Moje vzpomínky na Pardubice i léta válečná

obrázek k článku Do svých šesti let jsem žila v Sarajevu. Narodila jsem se totiž ještě za c.k. Rakouska a Sarajevo jak známo bylo součástí monarchie. Pocházím totiž z rodiny Freiberků a Skálů. Obě dvě jména nejsou v Pardubicích neznámá. Moje babička původem Freiberková žila se svým manželem v Dašicích. Měli spolu pět dětí. Když dorůstali, rozhodli se, že se přestěhují do většího města kvůli větším možnostem na vzdělání ve školách pro děti. A tak zakoupili známý pardubický mlýn Valcha od rodiny Pernerů. Jenže na manžela mé babičky, který se jmenoval Šína, spadl mlýnský kámen a přerazil mu nohu. Ten pak umřel na sněť. Po smrti se dětí po Šínovi ujal můj děda. Ten měl hostinec někde v místech nedaleko pošty na dnešní třídě Míru. Posléze se přestěhoval k babičce na mlýn Valcha. Ale mlynářské řemeslo jim moc nešlo a tak mlýn prodali a v Trnové si koupili hospodářství. Můj děda se ale nemohl oženit s babičkou Šínovou, protože to bylo tenkrát něco nemožného. Později od nich koupil toto hospodářství na konci války řezník Sochor.
Moji rodiče se spolu vzali v roce 1912 a já jsem se narodila v roce 1913. To jsme již bydleli v Sarajevu. Za námi se pak přestěhovali i dědeček s babičkou. V Sarajevu jsem tedy prožila celou první světovou válku. Když mi byl rok, došlo k onomu atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Maminka mi vyprávěla, že mě tehdy naložila do kočárku a jela se se mou podívat na Františka Ferdinanda, který měl projíždět městem. Jenže oni na poslední chvíli změnili trasu a my jsme ho neviděli. Když jsme přijeli domů, již naši sousedé v baráku věděli, že došlo k atentátu.

Každý rok jsme ze Sarajeva jezdili na dovolenou do Čech. Pamatuji si na to, že jsme k této cestě museli mít povolení. Cesta totiž mnohdy procházela přes válečná území.
Po skončení války jsme se přestěhovali do Čech. Můj tatínek po válce dostal místo v Praze na finančním ředitelství a byl tak báječný zaměstnanec, že ho nechtěli do Pardubic pustit. Bydleli jsme stále v Pardubicích a otec dojížděl do Prahy. Domů se vracel jen na víkendy. Byla nouze o byty, takže musel dojíždět. 10 let to trvalo, než byl přeložen do Pardubic, kde pak působil na pozici berního ředitele. A to se navíc podařilo jen protekcí, kdy jeho starší bratr se znal s ministrem Udržalem, který zařídil místo v Pardubicích.
Můj dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Skála a měl v Pardubicích pekařství. To založil v roce 1879. Dříve bylo zřízení živnosti jednoduché. Přišlo se na úřad,vyplnil papír a mohlo se začít podnikat.
Když dědeček začínal podnikat, měl malý domeček naproti poště v ulici Na hrádku. Tam mu však nebylo dovoleno postavit pec, protože zde byl nesouhlas sousedů, kteří se obávali sazí, které by padaly na jejich zahradu. Takže dědeček na čas zřídil pekárnu na dnešní třídě 17. listopadu a nakonec koupil rohovou parcelu naproti Prokopce na rohu Jungmannovy a Palackého ulice. Tam nejprve postavil přízemní domek s pekárnou a později vedle železobetonový činžovní dům s byty. Oba dva domy patřily naší rodině. Osudový se však stal jeden z náletů na Pardubice za druhé světové války, kdy byla tato část města cílem spojeneckých náletů. Dům sousedů Čujanových dostal zásah a byl pobořen. Čujanovi se z něj zachránili jedině prokopáním do našeho sklepa. Na tyto práce byly nasazeni tehdejší studenti.
Náš železobetonový dům při náletu se jen zakymácel a usadil se. Pouze ve štítě byla prasklina. Všichni postižení bombardováním dostali náhradní byty. Jen my jsme obdrželi dočasné bydlení v budově soudu ve sklepním archivu. Přišel květen 1945 a soud zabrala Rudá armáda. My jsme se museli do večera vystěhovat. Stěhovali jsme se do toho přízemního domku bývalého pekařství. A když pak ruská vojska odešla, tak byly všechny naše věci vykradené. Vojáci všechny naše skříně v budově soudu nejdřív zapečetili s tím, že se jim nic nestane. Ale ti vojáci skříně vykradli zezadu. V té budově soudu jsme bydleli jen my. Ostatní včetně našich nájemníků dostali náhradní byty.
Pamatuji si, že dům na rohu Jungmannovy a Nerudovy dostal za náletu přímý zásah. Puma prolítla schodištěm až do sklepa. Činžáky v Nerudově ulici byly rozbité, jedna strana Palackého ulice byla téměř srovnaná se zemí. Po válce se hovořilo, že se bude rozšiřovat ulice k nádraží a navíc měly proběhnout finanční válečné reparace, na které dostala naše vláda prostředky ze zahraničí. A za to nám přidělili parcelu na rohu u pivovaru. Tam měl stát nový dům. V těchto místech byla například v sousedství Prokopky Freiberkova sušárna čekanky. V domku, který zde po areálu firmy zůstal, je dnes lékárna, vedle bylo zahradnictví. Ale mezi tím přišel rok 1948 a nedostali jsme nic.
Nakonec ani s tím rozšiřováním Palackého třídy to nebylo tak rychlé. První část Palackého třídy, která se za války jmenovala Mozartova, byla rozšířena v padesátých letech, kdy došlo k přestavbě části od pivovaru k dnešnímu nádraží, poté se postavil blok domů v místě, kde stávala synagoga a kde je dnes Dům služeb. Potom se ve dvou pětiletkách stavěly zbývající dva bloky domů na jižní straně Palackého třídy.
Ten blok naproti Prokopce, ten byl stavěn až jako poslední. Takže celá Palackého třída byla dostavěná až na počátku sedmdesátých let.
Naše oba dva domy zde stály až do šedesátých let. Oprava obytného železobetonového domu nám nebyla povolena, tak jsme až do roku 1964 bydleli v tom přízemním domku bývalé pekárny. Když se však chystala jeho demolice, rozhodli jsme se postavit si domek na Židově v tehdejší ulici Hybešově, dnes JUDr. Krpaty.
Vzpomínám také na válečná léta v hotelu Veselka. Když Ernu Košťála zabili, stal se můj manžel poručníkem jeho dětí. Ti dva starší se dostali hned za hranice. Jen Anuška tady zůstala. Ta se narodila v roce 1941. Můj švagr si vzal sestřenici Erny Košťála a ta byla příbuzná provrepublikového ministra Udržala. V roce 1948 přišel hotel Veselka pod národní správu a tak o ni rodina Košťálova přišla.
Vzpomínám si, když v únoru 1942 nacvičovali na Veselce ochotníci Lucernu. A tehdy byl Erna Košťál takový divný. Neměl nikde stání, pořád sebou vrtěl a nechoval se jako jindy. Do té doby byl stále veselý a teď už ne. Po jedné zkoušce na Veselce jsme šli z Veselky a já jsem šla s Ernou Košťálem a on byl zase takový divný. Zdálo se mi, že by mi chtěl něco říct, ale nemohl. Neměla jsem vůbec tušení o tom, že je zapojen do odboje. Pamatuji si, že na Veselce pracoval Josef Valčík, ale jeho pravé jméno jsem neznala, zrovna tak jsem neměla tušení o tom, co podniká.
Bohužel po smrti Erny jeho maminka skočila do Chrudimky. Byla zachráněna, ale zemřela na zápal plic. Byl totiž strach, že dojde k vyvraždění celé rodiny. Ke svým vzpomínkám bych ještě dodala, že strýček Jaroslav Skála (narozen roku 1881) byl sochařem a autorem soch u vchodu do někdejší budovy spořitelny vedle Zelené brány. Ty sochy se bohužel ztratily a nikdo dnes neví kam.
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem