Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Černožlutá vrata
V Pardubicích byla v roce 1894-1895 postavena rozsáhlá budova velmi
prospěšná tehdejšímu vojsku. Na průčelí byl tehdy umístěn z černých kovových
písmen německo-český nápis, že to jsou C. a K. JÍZDECKÉ KASÁRNY. Tak to
stálo na východním křídle hlavní budovy, a nad vchodem pak další nápis pod
výsostným znakem dvouhlavého orla: VIRIBUS UNITIS – což bylo panovníkovo
heslo a v češtině značí spojenými silami.Početné stáje uvnitř rozsáhlého nádvoří měly podle tyrolského zvyku, přejatého i do vojska, všechna vrata a půdní dvířka nad nimi, kde byla uložena píce, natřena střídavě černožlutými pruhy. A tak z dálky se poznávala příslušnost budovy k vojenskému eráru, protože právě tak byly natírány všechny zábrany i výstražné sloupy stejnou výsostnou rakouskou barvou černožlutou, označující tak majetek tehdejší vojenské správy.
Od počátku byli v těchto kasárnách ubytováni dragouni 8. pluku Graf von Montecuccoli, později huláni 11. pluku Alexander II. Kaiser von Russland a když ti, krátce před početím první světové války, byli přemístěni do Haliče, přišli ještě dělostřelci v nově zorganizovaném pluku lehkého jezdeckého dělostřelectva. Po celou tu dobu kasárna byla udržována v pořádku, nátěry pravidelně obnovovány, císař pán mohl míti radost, že na nátěrech černožlutých vrat stále svítí ta předpisová barva Kaisergelb.
Přišla první světová válka. Odjelo dělostřelectvo, náhradní tělesa dragounů i hulánů vybavila do pole další jednotky, zpočátku ještě na koních, kdy s velkou slávou, troubením a za účasti početného obyvatelstva vedl svou jednotku populární rytmistr Chlapec, později odcházelo mužstvo pěšky, už v šedých, polních stejnokrojích a ne jako jejich předchůdci v mírovém a barevném adjustýrunku – a stáje osiřely. Z kasáren se stala velká vojenská nemocnice plně a stále obsazená – až do konce války.
A přišel 28. říjen 1918. Hned následujícího dne, v úterý mělo město slavnostní ráz. Všude vlály červenobílé prapory, se zdí snímány všechny odznaky i tabulky připomínající Rakousko, nastal zevní rozchod s touto říší. Na kasárnech z triforia slavnostně otloukli skulpturu rakouského orla, aby tam zbytky zůstaly ještě několik příštích let. A když kasárna znovu obsadila nově se vytvářející jednotka, natřela se všechna černožlutá vrata na červenobílo. Zakrátko se vrátili francouzští legionáři 21. pluku, a ti pro své francouzské muly i koně uchystali nově upravené stáje, kde pak provedli úpravu i ve výzdobě vrat, aby zevně odpovídala barevně rázu jednolitosti nově utvořené Československé republiky. I přetřeli všechny ty červenobílé a růžové šmouhy nátěrem v pruzích bělomodročervených.
Vrata časem se obměňovala, za opotřebované byly zavěšeny vrátně nové, a to již v ustálené olivové barvě khaki. Protože dvířka na půdě byla stále dobrá a dobře svému účelu sloužila, obměňovala se jen barva, protože ať již červenobílé nebo též ty bělomodročervené pruhy počasím se měnily, barva oprýskávala, běloba žloutla a hnědla, a tvrdošíjně se navenek hlásil původní nátěr černožlutý. A proto i tyto zbytky rakouského mocnářství se natřely barvou khaki. Tak při pravidelných opravách bylo třeba v prvé řadě obměňovat nátěry u půdních dvířek, kde nestálost khaki neustále dokazovalo černožluté pruhování někdejšího erárního majetníka. Práci s tím měl nejen 8. jezdecký pluk, ale i správa vojenského jezdeckého učiliště, které celou budovu opanovalo a kde setrvalo až do osudných dní v roce 1939. Německá Wehrmacht ve své důkladnosti a víře, že tu zůstane na věčné časy, hned od počátku přizpůsobila kasárna svým zvyklostem, a proto – kromě jiných zařízení – dala i všechna vrata a dveře u stájí natřít pruhy černobíločervenými. Ale ještě ani jejich moc nekončila, a zase s časovou pravidelností a výrazným mementem nad vchody do stájí už jako ze záhrobí se ke svým právům přihlašoval majetník v pruzích černožlutých, kdy zvláště ta císařská žluť jakoby na posměch svítila jasnou barvou víc, než ty všechny krycí běloby, ať již ta nejméně stálá olovnatá či stálejší kremžská, nebo lacinější benátská a hamburská, nebo zase blanc fixe-barnatá, anebo konečně věčná a sněhová běloba zinková.
Přišel rok 1945. Dlouho se nevědělo, co s kasárnami, když vojsko bylo třeba daleko jinak dislokovat, než tomu bylo dříve nebo dokonce ještě za panování Františka Josefa I. A pak, do kasáren se už nikdy pořádná jednotka jezdecká nenastěhovala, alespoň ne taková, která by si počínala tak, jako někdejší útvary, které řádně vše v pořádku udržovaly. Nad nově zřízenými československými útvary v pardubických někdejších jezdeckých kasárnách ve dvorech panovala ve vikýřích a u půdních dvířek jasná císařská žluť z černožlutých pruhů původního nátěru z roku 1894. Slastnému a zanícenému budovatelskému úsilí vojenských činitelů to nevadilo, spíše v tom zaujetí, vedle jiných věcí, přehlíželi i toto. A teprve, když nově usídlená tanková jednotka potřebovala upravit pro svou potřebu i bývalé stáje, znovu se obnovil nátěr i na těchto místech. Zpočátku hnědou barvou, a když se ta ukázala jako na povětrnosti nestálá, tak opět se natěrač vrátil k barvě khaki.
V letopočtu se dovršil rok 1965 a vojenská jednotka z rozhodnutí vyšších míst kasárna opustila. Nezvyklý řád se rozhostil někdejšími tak rušnými rozlohami nádvoří a všemi budovami bývalého honosného zařízení. Přišly sem instituce, které v přilehlých místnostech a tudíž i ve stájích zřídily dílny, sklady a podobná provizória do doby, než dojde k definitivnímu zbourání celého kasárenského rajonu, jak bylo rozhodnuto, aby se tak městu dostalo nových obzorů a prostor pro plánované nové náměstí. Marně se mohl historik dovolávat toho, jaké malebné prostředí tady bylo kdysi zřízením kasáren, když tu stály na předměstí města dva statky s přilehlými hospodářskými budovami a polnostmi, což kdysi zavdávalo podněty k jiným stavebním zálibám, než právě potřebě města, aby zřízením kasáren přilákalo do města vojenskou posádku a vyvedlo ji z hyzdících přístavků kolem někdejších hradeb, ke cti, okrase a zálibám starousedlým měšťanům právě dobře nesloužila. A tak po řadě desetiletí se tu má objevit nové urbanistické dílo, oslavující nynější společenskou potřebu. Do té doby, než kasárna pod krumpáči a v destrukcí zmizí, budou dál na dveřích u vikýřů nad někdejšími stájemi svítit mezi černými pruhy i ty sírokppvě žluté pásy císařské žluti, přes veškerou snahu několika generací natěračů, které původnost díla chtěly skrýt nátěrem, jenž by odpovídal barvou době i nadšení, jakož i svou hýřivostí plápolu životního veselí všech těch, kteří tu mají co konat. Nestalo se tak, všechno zaniklo, a ten původ zrození dál o sobě se přihlašuje do dnešní doby svou barvou. Jak by se divil někdejší první velitel dragounské posádky plukovník Alfons Montecuccoli-Polinago, i ten, který jako jeden z posledních z kasáren do války odcházel, aby se po ní a za změněných poměrů sem opět ve vysoké hodnosti vrátil – to byl plukovník Chlapec. Jak by se zamýšlel nad tou metamorfózou třeba generál Eminger, velitel jezdeckého učiliště, případně jeho poslední nástupce plukovník Hobza. Ten by příliš nehloubal nad plynulostí historie, ani by si nepřipomínal stálost barev, jaké vyráběla pardubská firma Kosteleckých. Žádný ohled na falešnou tradici by jej – legionáře – nezviklal, to tak. Ale zavolal by k raportu správce budov i s velitelem objektu, přísně by jim takovou nedbalost a závadu vytkl. Nařídil by okamžitě provést obnovovací nátěr – třebas by připustil i z loajality živě červený suřík- -minia, ale pro jistotu by jednomu každému z nich, před ním u raportu stojícímu orgánu, určil domácí vězení do výše třiceti dnů předem za to, aby mu nikdo ve veřejnosti, ba dokonce v novinách, nevyčítal rakušáctví. Ten poslední velitel československého jezdeckého učiliště by řešení pro takovou záležitost měl, ale doba jej míjela neúprosně, časy se nenávratně změnily o sedmdesát let. Věk bezmála tří generací. A ta černožlutá vrata jsou tu pořád….
…za ticha noci v půlnočním čase, mezi zpustlými stájemí zní tlumený klapot podkov jezdeckých koní. Dragouni ve světlemodrých bluzách a v červených kalhotách v sedle se řadí a tasí šavle. Zlatým třpytem se lesknou i jejich přílby. Con sordino zní polnice, které troubí nástup a pak k pochodu zazní generálmarš. Dlouhé řady, čtveřice za čtveřicí tu vyjíždějí čety, řadí se eskadrony, korouhev za korouhví jedou kolem kasáren, důstojníci vzdávají salut šavlí, dragouni na povel otáčejí hlavy vlevo a defilují před svým velitelem, který před budovou kasáren stojí na místě, kde v roce 1919 zjara zasadili lípu svobody, která tam vydržela svůj růst až do roku 1964. Dlouhé řady kolem tohoto místa projíždějí Palackého třídou, tiše, jak přízrak a mythus zašlých časů, kterému není dáno věčné odpočinutí, leč tenkrát, až zanikne černožlutá barva na někdejším zařízení bývalých jízdeckých kasáren. Dál jede a odjíždí namodralý přelud dlouhých jezdeckých řad a do rytmu jezdeckého pochodu zvoní echo podkov. Vojsko jede do Bohdanče.
****
(V Pardubicích na podzim 1965,
pro rozjímání nad sešlou budovou kasáren,
a kde jakoby s výsměchem zářila skoro novotou nad stájemi zase
půdní dvířka černožlutým nátěrem…)
P.S.: V místě bývalých jezdeckých kasáren je dnes tzv. Colosseum TESCO
s AFI-Palácem.
Redakce ZKKP
