Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Jemnost maskovaná tvrdostí perníku
Velkou zásluhu na tom, že se šedesátým létům minulého století dodnes
říká zlatá, měly nejen rozhlas a televize, ale také sešitový měsíčník určený
především členům malých divadelních scén, které vznikaly v té době po celé
republice jako houby po dešti. Vydávalo jej od roku 1963 ministerstvo školství
a kultury v nakladatelství Orbis. Vznik i existenci časopisu s výmluvným názvem
Repertoár malé scény vyvolala skutečně potřeba pomáhat amatérským i profesionálním
divadlům malých forem při vytváření repertoáru. Přinášel divadelní
i prozaické texty, pásma poezie, písně včetně notových záznamů, náměty na
krátké skeče, pantomimické scénáře, slovem i obrazem informoval podrobně
o nových inscenacích významných souborů, jako byla nejen pražská divadélka
Semafor, Rokoko, Na Zábradlí či Paravan, ale i nové nekonvenční mimopražské
stánky Thálie - Večerní Brno, ústecké Kladivadlo, ostravské Divadlo pod
okapem, olomoucká Skumafka či pardubické Stop divadlo. Pro mě to byl tehdy
hlavní časopis, který tiskl mé verše, texty písní, scénky i ukázky z celých her.Po mém debutu s pásmem veršů v žargonu Vo co de? na prknech divadla Semafor v dubnu 1961, otiskl Repertoár malé scény téměř všechno, co jsem do roku 1963 napsal, a potom i novou tvorbu až do podzimu 1969, kdy jsem byl donucen odejít do exilu (ostatně sám časopis skončil už necelé dva roky po mém odchodu). A proč jsem odešel? Na festivalu Bratislavská lyra 69 totiž moje soutěžní písnička Musím dál zpívat způsobila, že se předem plánovaný televizní přenos soutěže nekonal, protože můj text pobouřil vysoká stranická místa v čele s Vasilem Bil´akem. Ale dosud neznormalizovaní novináři mi právě za slova této písně udělili cenu kritiky. Nebyla ovšem z nějakého leštěného kovu, byl to jen kus papíru se stručným strojopisem, ale stala se mou jízdenkou do exilu, protože jsem věděl, že po této události budu moci otevřeně psát pouze za čarou. A tak jsem na počátku září odjel do západoněmeckého univerzitního města Giessenu u Frankfurtu nad Mohanem, kde se konala německá premiéra muzikálu Gentlemani, který jsem napsal s hudbou pardubického rodáka Bohuslava Ondráčka. Boban tam tehdy přijet nestihl, čehož jsem litoval, protože by se hodně radoval z bouřlivé reakce publika, které tvořili především studenti z místní univerzity. Hned druhý den po premiéře nový místodržící naší republiky Gustáv Husák prohlásil, že hranice nejsou korzo a spadla klec. Proto jsem z Giessenu dojel pouze do Mnichova. Na premiéře Gentlemanů byl někdejší redaktor pražského časopisu Student Pavel Kohn, který už tam byl akreditován za rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Nemusel mě přemlouvat, zvláště když jsem pak na schodech této bílé budovy v mnichovské Anglické zahradě potkal Karla Kryla s Natašou (tak totiž Karlík říkal své kytaře). Jenom ten Boban mi scházel. V Mnichově jsme se sešli až v roce 1987, ale to už bylo hodně pozdě. Byl vážně nemocen a výjezdní cestovní doložku do mnichovské nemocnice v Grosshadern mu soudruzi milostivě udělili, protože pobyt na lůžku a veškeré ošetření tam si platil ze svého, ze západoněmeckých honorářů za šlágry z konce šedesátých let. Nalistoval si mě v mnichovském telefonním seznamu, v němž našel Schneiderů opravdu požehnaně, ale naštěstí jen jednoho s křestním jménem Jan. Pro jistotu se mě v telefonu zeptal německy, jestli jsem ten Dichter, načež jsem mu přitakal česky, že ano, jsem stále ještě básník i textař v jedné osobě! A hned jsem se ho zeptal, odkud volá. Když jsem zjistil, že ne z Prahy, nýbrž z proslulé mnichovské nemocnice, ujistil jsem ho, že se za ním okamžitě vypravím, když mi dá číslo pokoje a nemocniční oddělení. „Když jsem ti volal poprvé, to bylo v roce 1963, tak dávno,“ připomenul mi Boban po tak dlouhé době, „nemusel jsi za mnou do špitálu, sešli jsme se na Václaváku, v restauraci hotelu Šroubek, po znárodnění zvaném Evropa…“ „Ty jsi mě tenkrát nemusel listovat v seznamu,“ vzpomínal jsem si, „mé číslo ti dali v redakci Repertoáru malé scény…“ „Díky tomu časopisu jsem se rozhodl tě nabalit, když otiskli tvůj text, ze kterého udělal Jaroslav Jakoubek šanson pro Pilarku Schovej mě k sobě pod kabát,“ připomenul skladatel. „A oznámil jsem ti, že příští píseň pro Evu Pilarovou otextuješ na mou melodii!“ „Měl jsi pravdu,“ souhlasil jsem, „ ale chvilku to trvalo, než jsme Evě napsali Rekviem. Tenkrát mě vyděsilo to tvé obrovské sebevědomí…Je to náfuka, myslel jsem si tenkrát o tobě…“ „Když přijedeš z venkova do Prahy a něco chceš, nesmíš škemrat, jinak si neškrtneš! Musíš být suverénní,“ řekl Boban téměř omluvně a rychle dodal: „Dojdou mi feniky, musím končit.“ A když mi nadiktoval číslo nemocničního pokoje, ještě stačil říct, než zavěsil: „Tím tvým textem pro Jakoubkův šanson, naše spolupráce vlastně začala. Ta báseň mi prostě učarovala…“
Schovej mě k sobě pod kabát! / Drobounce mží a s deštěm padá prach.
Prosím tě lži, ať nemám z deště strach, / že jsou to jenom saze z kouře,
že jsem blázínek, / jak mi to říkal tatínek, / když malá bála jsem se bouře.
Drobounce mží a s deštěm padá prach. / Prosím tě lži, ať nemám z deště strach.
Říkej mi tisíc hloupostí / a přestanu se bát, že vzniknou sny z mé úzkosti / a budou se mi zdát.
Nebe je čisté bez mráčku / a mně se zdá, že mží …
Proč na mě prší, miláčku? / Pospěš si se svou lží!
Řekni mi, že jsem dětina / a v celém světě jediná, která má strach, / že z nebe padá divnej prach…
Drobounce mží a s deštěm padá prach. / Prosím tě, lži, ať nemám z deště strach!
Říkej mi tisíc hloupostí / A přestanu se bát! / Schovej mě k sobě pod kabát! Během našeho sezení tenkrát U Šroubků v roce 1963 jsem Bobanovi říkal spoustu básní k zhudebnění. Několik z nich jsem mu tam musel napsat na obrácené strany jídelních lístků hotelu; číšník pan Bříza pro mě měl vždycky zásobu tištěných jídelníčků z minulého dne, protože věděl, že do podzemí hotelové restaurace chodím hlavně psát. Znal také mého velkého předchůdce, táborského textaře a skladatele Jiřího Traxlera, který u Šroubků nejen psal a komponoval, ale dokonce i bydlel. Studovali jsme na stejném táborském gymnáziu, ale před nedávnem zesnulý pan Jiří mě předběhl v odchodu do exilu, odešel už po únoru 1948. Vrátili jsme se však domů ve stejnou dobu, když byl pražský hotel odstátněn a opět přejmenován z Evropy zpět na Šroubka. To všechno jsem tenkrát vyprávěl pardubickému skladateli, než začal mluvit o sobě. Dozvěděl jsem se, že je o dva roky starší než já, narodil se 17. června 1932, ale maturoval v největší konkurenci svého rodiště v Hradci Králové. Ubezpečil jsem ho, aby si z toho nic nedělal, protože já jsem se jenom narodil v Písku, ale už čtrnáct dní po porodu jsem až do maturity žil v konkurenčním Táboře. Na to mi sdělil, že v Hradci ho varhaník chrámu svatého Ducha pan Hejzlar zasvětil do základů hudební kompozice. Proto pak mohl úspěšně absolvovat abiturientský kurz kompozice AMU. Ale to, co se tam naučil, uplatňoval už v pardubickém rodišti. Tam totiž vzniklo nejdříve amatérské sdružení s názvem Hrajeme kabaret, jež potom hrálo stejnojmenné představení, se kterým soubor úspěšně hostoval po celé republice a dostal se i do televize. Protože Boban Ondráček se v Pardubicích proslavil jako kapelník různých tanečních souborů, byl těmito kabaretními nadšenci angažován, když se z ochotnického sdružení stalo profesionální Stop Divadlo.
To už jsme si začali tykat, když jsem se ho u Šroubků zeptal: „A máš tam takovou zpěvačku, která by se talentem alespoň trochu přiblížila k výkonu Evy Pilarové v šansonu Schovej mě k sobě pod kabát?“
„Moje Marta se jí jednou určitě vyrovná“, řekl prorocky Bohuslav Ondráček a sebevědomě, čímž mi naznačil, že není co řešit. „Přijeď se na ni podívat a poznáš pardubický perník v rockovém provedení.“
Tím pozváním vzbudil můj okamžitý zájem o jeho hudbu, a tak jsem ho převedl na druhou stranu Václaváku ke klavíru ve foyeru v té době prázdného divadla Rokoka, kam jsem měl jako jeho autor kdykoliv přístup. A tam mi Boban oplatil spršku mých básní od Šroubků záplavou svých melodií. Vzpomínám si, že tam byla i ta, která se s textem Pavla Kohouta Sama řekla, že ho nemá ráda stala později první nazpívanou písní Karla Gotta.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2012.
