Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
O vývoji poddanských poměrů
II. částPokusem o řešení problému robot byla tak zvaná Raabova reforma. Vedly k tomu nejem opakující se selské bouře, ale i poznání, že hospodářství založené na robotní práci je málo efektivní. Dvorní rada František Raab, pozdější ředitel komorních a bývalých jezuitských statků, navrhl rozdělit poddaným půdu, kterou vrchnosti přímo obhospodařovaly. Protože poddaní neměli prostředky na zaplacení této půdy, navrhoval dát půdu do dědičného nájmu s tím, že poddaní budou vrchnosti platit nájem za roboty a naturální dávky musí poddaní zaplatit náhradu v penězích. Raabova reforma byla zkoušena na dvou komorních panstvích a na bývalých panstvích jezuitských. Vrchnosti však neměly k Raabově reformě důvěru. Bylo proto ponecháno na vůli, zda chtějí v dohodě s poddanými zavést Raabovu reformu nebo ponechat roboty tak, jak je řešil robotní patent z roku 1775. Začátkem století celá akce uvázla. Při parcelaci dvorů, někde i lesů a rušení rybníků vznikaly nové usedlosti. Dědičným nájemcům nově osídlené panské půdy se říkalo familianti a usedlostem familie.
Dědické právo bylo v minulých stoletích složitá právní oblast řídící se zvykovým právem a upravovaná individuelně poddanskými řády vydanými vrchnostmi pro jednotlivá panství. Někde se to dálo v dohodě s poddanými, většinou je vrchnosti vydávaly však z vlastní vůle. Neexistovaly jednotné zvyklosti a tím méně předpisy. Proto je možno upozornit jen na některé základní problémy a častěji se vyskytující úpravy dědických vztahů.
Poddaným se zakazovalo svobodně pořizovat (testovat či kšaftovat) o svém majetku, stejně tak zapisovat si statky svatebními smlouvami. Nemetli hospodář syna, dědily někdy jen dcery s matkou. Původně nedědili hospodářovi sourozenci, vybyté děti, vnuci a tím méně poboční příbuzní. Ne vždy měli nárok na dědictví rodiče. Dědické právo se postupně rozšiřovalo na další potomky, sourozence a někdy na pokrevní příbuzné vůbec. Někde mohli poddaní kšaftovat o svém majetku bez ohledu na příbuzné, avšak s určitými podmínkami a omezeními. Odkazovat lidem na jiném panství (cizím i příbuzným) se obvykle nepřipouštělo. Teprve dědickým patentem z roku 1786 byla stanovena jednotná dědická posloupnost. Nejprve dědily děti a ostatní přímí potomci, nebylo-li jich, pak rodiče a sourozenci, po nich prarodiče a strýcové s potomky atd.
V Čechách bylo od pradávna zvykem, že statek přebíral nejmladší syn. (Poddanská usedlost se zřetelem na ekonomickou účelnost a vztah k vrchnosti se předávala jako celek). Někdy si však vrchnosti vybírali nového hospodáře z dětí bez ohledu na uvedený obyčej. Patentem roku 1787 bylo stanoveno, že statek přejímá nejstarší syn, pokud vrchnost nemá proti němu námitky. Důvodem odklonu od dřívějšího obyčeje asi bylo, že lidé umírali často poměrně mladí, takže dědic byl nedospělý a grunt pak neměl hospodáře. Když hospodář zemřel a zanechal dospělého syna, kupoval syn grunt od sirotků. Při větším počtu dětí a protože lidé se většinou nedožívali vyššího věku, častokrát při úmrtí hospodáře zůstávaly proto nezletilé děti. Podle českého zvykového práva měla manželka a děti nárok na stejný díl pozůstalosti. Dospělý sirotek si mohl svůj díl dát vyplatit a nečekat na splátky podílu. V tom případě se však musel spokojit s nižší částkou, než činil jeho podíl. Stávalo se tak, když se ženili či vdávali, kupovali jiný grunt, zařizovali si živnost, odcházeli do města nebo byli propuštěni z poddanství a podobně.
Při úmrtí hospodáře vdova někdy hospodařila s nedospělými dětmi. Samostatně hospodařících žen však bylo málo. Často se vdala znovu, protože hospodářství potřebovalo muže. Druhý manžel kupoval grunt zpravidla od sirotků. Jestliže zemřelý hodpodář zanechal nedospělého syna, otčím přejímal statek na určitý počet let nebo „do zrostu" nezletilého syna. Po uplynutí uvedené doby se pak sirotek ujímal otcovského gruntu zase koupí od otčíma.
Když se vdova neprovdala a nemohla sama hospodařit, grunt se prodával. Kupující skládal závdavek, který se rozděloval mezi dědice. Kupní cena se pak zpravidla řadu let platila ve splátkách.
Děti, které nepřejímaly grunt, měly nárok na výbavu a vypravení svatby. Výbava se obvykle nezapočítávala na dědický podíl. Synové dostávali obyčejně peníze, někdy kromě toho také obilí a dobytek. Dcery dostávaly peníze a dobytek jen na větších hospodářstvích, zpravidla jen šatstvo, peřiny a ložní prádlo. Vybyté děti se na pozůstalosti podílely jen výjimečně. Peníze sirotků ze závdavku a splátek na jejich podíly se ukládaly do sirotčích pokladen, které spravovaly obce nebo vrchnosti. Peníze ze sirotčích pokladen se sirotkům vyplácely například, když zakládali rodinu, dosáhli plnoletosti nebo chtěli samostatně hospodařit. Protože při dědictví platilo obyčejové právo, respektive poddanské řády a instrukce, bývaly obsahem testamentů zpravidla jen odkazy (movitých věcí), nepodstatné úpravy dědických podílů, ustanovení o dluzích, výbavě, výchově dětí, výměnku a podobně.
Zápisy o posledním pořízení se často zapisovaly do gruntovních knih -někdy ve výtahu, někdy v plném znění, někdy se vedly zvláštní knihy testamentů.
jestliže se v pozemkových knihách píše o sirotcích, myslí se tím osoby mající dědický nárok bez ohledu na stáří, takže se vyskytují také sirotci padesátiletí i starší. KdyŽ je zmínka o starším sirotku, není tím míněn sirotek věkově stars^nýbrž sirotek, jehož nárok předchází dědickému nároku jiné osoby, například je to sirotek po předcházejícím hospodáři. Pro evidenci sirotčího jmění byly někde již od 15. století vedeny sirotčí knihy a registra. Zapisoval se do nich majetek sirotků a platy na jejich dědické podíly. Obsahuji někdy cenné informace o životě našich předků.
Patrimonia tvoňla téměř stát ve státě, neboť na ně byly postupně přeneseny různé veřejné pravomoci, které původně vykonával král a jeho úředníci. Panství byla samostatnými samosprávnými jednotkami pokud šlo o výkon správy, soudnictví a berně. Vrchnosti byly v rámci panství prakticky neomezenými vládci. Jejich postavení se po Bílé Hoře ještě upevnilo.
Správa majetku, správní a soudní funkce vrchností vedly na větších panstvích k vytvoření početnějšího správního aparátu. V čele panství stával purkrabí, později hejtman nebo regent, v 18. století se ujal název ředitel či direktor. K úřednickému aparátu patřili úředníci účetní (důchodní), dozorčí á kontrolní (pojezdní), písaři - mezi nimi sirotčí písař pro záležitosti sirotků, na dvorech správci se šafáři a dalšími dvorskými zaměstnanci, porybní či fišmistři, úředníci pro správu lesního hospodářství atd.
Vrchnostenské úřady vedly urbáře, pozemkové či gruntovní knihy, sirotčí knihy, záznamy o svatebních smlouvách, testamentech, výhostech, robotnících a robotách, soudní knihy, knihy o hospodářství jako osevní, sklizňové, dobyta a pod.
Pro jednotlivé obory hospodářské činnosti vydávaly vrchnosti hospodářské instrukce. Vztahy poddaných k vrchnosti byly jen výjimečně upravovány usneseními sněmu, zpravidla se jimi zabývaly poddanské řády, čelední řády a pod.
Nejnížšírn článkem vrchnostenské správy byl rychtář, který přenášel na poddané příkazy vrchnosti, vybíral platy od poddaných (někdy měl nárok těchto platů) a vykonával i jiné správní funkce. O své činnosti vedl záznamy (rychtářské knížky),například o platech poddaných. Někdy v nich zaznamenával i různé zajímavé události. Bývají proto zajímavým zdrojem informací o životě na vsi i o jednotlivých poddaných.15
V rychtářově pravomoci bylo rovnání rozepří mezi poddanými, jako urážky, dluhy, škody na majetku poddaných a držbě, jako rozorání mezí, škody způsobené dobytkem, drobné krádeže a polní pych.
Rychtář předsedal obecnímu soudu, jehož členy byli vesničtí konšelé. Konšelé a obecní sond byla jistá, byť omezená vesnická samospráva. Někdy se obecní soud mohl konat jen za přítomnosti vrchnostenského úředníka. Těžší ublížení na těle a pře o větší hodnoty bývaly z pravomoci obecních soudů zpravidla vyňaty. Obecní soudy projednávaly též záležitostí nesporné, jako převody nemovitostí a záležitostí sirotků, obvykle na výročních soudech, kdy bývali uváděni v úřad rychtáři a konšelé a kdy se poddaným předčítaly poddanské řády a instrukce vrchností. Rychtář měl také určité pravomoci výkonné, zejména vybíral pokuty, na nichž míval někdy podíl (až jednu třetinu) a ukládal i menší tresty.
Větší provinění a spory rozsuzoval vrchnostenský soud, to jest vrchnostenští úředníci, na malých statcích vrchnost sama. Vrchnost soudila hrdelní zločiny (vraždy, zabití, znásilnění, žhářství, loupeže a pod.), poškozování vrchnostenského majetku, kouzla, čáry, spory mezi poddanými o větší hodnoty a stížnosti proti rozsudkům obecních soudů. Odvolání proti rozsudkům vrchnosti bývalo problematické už proto, že výkonnou moc měla žalovaná vrchnost. Odvolávat se ke sněmu a ke králi bylo poddaným zakázáno usnesením sněmu v roce 1558. Trestní soudnictví bylo z pravomoci vrchností vyňato a přeneseno na státní orgány teprve patentem z roku 1765. Civilní soudnictví zůstalo v pravomoci vrchností až do zrušení patrimonií v polovině 19. století.
bývají uloženy ve Státních oblastních archivech.
Literatura:
Denis - Vančura: Čechy po Bílé Hoře. Praha 1911 K. Dvorský: Popis Čech v roce 1654,
Berní rula I Z. Bála: Předhusitské Čechy, 1978
J. Kalousek: Řády selské a instrukce hospodářské, AČ XXII - XXV
K. Krofta: Dějiny selského stavu, Praha 1949
E. Maur Český komorní velkostatek v 17. století, Praha 197S
A. Mika: Poddanský lid v Čechách v 1. polovině 16. století, Praha 1960
V. Novák: Raabúv systém a jeho provádění. Časopis pro dějiny venkova VHI - IX 1920 J.
Petráň: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války, 1964
V. Procházka: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17 století. Praha
1963 Vbtf-Haas: Patrimoniáfní správa a patrimoniáfní archivy; Archívní příručka, Praha 1948
B. Jenšovský: O našich městech a patrimoniální správě, Praha 1934
