Zveme Vás

28.04.2024 07:50

Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj

Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

28.04.2024 08:35

Zřícenina hradu Rýzmburk

Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

04.05.2024 14:00

Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie

Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč

Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.

Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).

A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.

Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.

typ akce: Výlety do historie

05.05.2024 07:55

Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice

Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

05.05.2024 08:35

Rozhledna Milíř

Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

Kategorie aktualit

Archiv aktualit

ODešla Eliška Levinská (1930 - 2012)

V roce, ve kterém si připomínáme 70. výročí transportů židovského obyvatelstva z Pardubic do Terezína, k nám dorazila smutná zpráva. Ve věku nedožitých 82 let po krátké nemoci zemřela paní Eliška Levinská, která v dětském věku přežila systematickou likvidaci evropských Židů. Eliška se narodila 20. října 1930 ve Vídni rodičům Hertě a Ervínu Weissovým. Rodina bydlela ve Walterskirchenu u Poysdorfu až do roku 1938, kdy došlo k anšlusu Rakouska. I když se tehdy rodiče rozhodli pro emigraci do Austrálie, nakonec k ní nedošlo a rodina zůstala v Československu. Druhou třídu tedy malá Eliška dochodila již v německé škole v Břeclavi, kde s rodiči bydlela u své babičky. Ještě v roce 1938 se rodina přestěhovala do Nemošic u Pardubic, kde Eliščin tatínek Ervín Weiss nastoupil jako správce statku, který měl židovského majitele. Přestože Eliška nemluvila téměř česky, nastoupila v Nemošicích do 3. třídy české školy, 4. třídu jí již nebylo dovoleno jako Židovce dokončit. Po tomto zákazu navštěvovala tzv. židovskou školu na rabinátě v Pardubicích. Ve svém vyprávění paní Levinská vzpomínala na nemošické spoluobčany, kteří se k její rodině chovali vždy velmi hezky a nedávali jim žádným způsobem najevo příslušnost k „jiné rase“. U mnoha z nich přečkaly válku některé rodinné cennosti, osobní věci a doklady Weissových. Nemošičtí také posílali rodině do Terezína potravinové balíčky.
rodiči a dalšími více než šesti sty Židy z Pardubic a blízkého okolí povolána do transportu do Terezína. Pardubičtí Židé byli v prosinci 1942 soustředěni v budově dnešní Obchodní akademie a odtud 9. prosince 1942 deportováni do Terezína, kde Eliška s rodiči strávila téměř dva roky. Transportu na východ se Weissovi vyhýbali až do října 1944, kdy je nacistický aparát poslal v dobytčích vagónech do Osvětimi-Birkenau. Z Terezína odjížděli s přesvědčením, že jedou kamsi do Německa, které bylo válkou velmi poškozené a kde budou uklízet trosky po bombardování. „To jsme nevěděli, kam jdeme. Já jsem přesvědčená, že nikdo to nevěděl. Protože kdyby to někdo věděl, nikdo by nešel z toho Terezína. Poněvadž když by si byl někdo jistej tím, že pojedou do takovýho místa, kde to znamenalo vlastně smrt, tak nikdo dobrovolně nepůjde na smrt. Já jsem přesvědčena, že kdyby můj otec věděl, do čeho jdeme, tak že bysme nejeli“, vzpomínala Eliška Levinská v roce 1996.
Transporty z Terezína do vyhlazovacího tábora v Osvětimi vypravené v tomto období bývají nazývány transporty likvidačními. Jen několik desítek lidí z více než dvoutisícového transportu bylo uchráněno před téměř okamžitou smrtí. Přežila i Eliška Weissová s maminkou. Jedna z posledních vět, kterou zde Eliška slyšela od svého tatínka, byla: „Podívejte se na ty komíny, tady z toho šlehaj plameny, to jsou určitě nějaký továrny a nikdo to ani nebombarduje.“ Eliščin otec Ervín Weiss zahynul v plynové komoře ihned po příjezdu do Osvětimi. V Osvětimi-Birkenau zůstala Eliška s maminkou asi týden a později toto období přirovnávala ke zlému snu: „To se nedá ani popsat, to nikdo nepochopí, kdo nezažil tu hrůzu, tu beznaděj, to nikdo nepochopí. Nikdo mi nevysvětlil do dneška, proč to dělali, proč nás tu malinkou skupinu těch lidí, kterou poslali z toho našeho transportu, proč nás taky neposlali s těma ostatníma do toho plynu. Tady není žádná logika.“
Z Birkenau byla Eliška Weissová spolu s matkou v průběhu listopadu 1944 odvlečena v dobytčích vozech do dalšího koncentračního tábora v Bergen- Belsen. „Ráno se brzo vstávalo, donesli nám tu snídani, potom jste si nesměla lehnout, to se muselo stát, potom jsme stáli na apelu, třeba jsme celý den stáli venku a to bylo v zimě, to byl prosinec, leden a byla velká zima.“ V polovině ledna 1945 byly obě zařazeny do pracovního komanda, což jim pravděpodobně zachránilo život před smrtí hladem. Dostaly se do pracovního tábora v Raguhnu u Dessau, kde však již pro zesláblost a nákazu tyfem nemohly pracovat. Tábor byl před blížící se americkou armádou likvidován a tak byly v polovině dubna nuceny tábor opustit a dostaly se do dalšího transportu. V rozjitřené době, kdy byly železnice a silnice plné vězňů z transportů smrti, se evakuační transport plný zbědovaných lidí dostal zpět do Terezína. Od počátku května 1945 zde již působil Červený kříž a lékaři varovali: Nedávejte těm lidem nic jíst, maximálně cukr, nic jinýho jim nedávejte, jinak byste je zabili. Dostanou jídlo, ale musí to jít postupně, jak vzpomínala Eliška Levinská v roce 1996.
V Terezíně zůstala Eliška s matkou až do svého zotavení, v polovině června pro osvobozené vězně vypravilo město Pardubice autobus. Z blízkých příbuzných rodiny se po válce domů nikdo nevrátil, tatínkova smrt v osvětimské plynové komoře se definitivně potvrdila na podzim roku 1945. Když Eliška později přemýšlela o příčinách, které jí umožnily válečné utrpení a nacistické selekce přežít, za jeden z hlavních momentů považovala skutečnost, že po celou dobu násilného věznění zůstala v blízkosti své maminky: „To nás taky zachránilo, že jsme zůstaly spolu, že jsme měly jedna druhou.“ Maminka jí také dodávala sílu a naději v těžkých okamžicích. „Celou dobu co jsem byla v koncentráku, i v těch nejhorších situacích, nikdy jsem si nepřipustila, že bych se nevrátila domů.“ Eliška Weissová se v roce 1950 provdala za Jaroslava Levinského, vychovali společně dvě děti, Jana a Kateřinu. Později jí dělaly radost také vnučky – Tereza a Anna. Eliška vystřídala několik zaměstnání, pracovala např. ve vodohospodářské správě nebo v sociálních službách. Po roce 1989 působila jako průvodkyně, zaměřila se na židovské památky a zájemce doprovázela také v Terezíně. Po Listopadu se Eliška Levinská aktivně zapojila do práce v Terezínské iniciativě a ještě do nedávné doby předávala své zkušenosti s holocaustem v rámci besed ve školách a o své vzpomínky se dělila s dětmi a mládeží. Eliška Levinská zemřela tiše v ranních hodinách dne 17. června 2012. Památku více než 1200 obyvatel označených podle Norimberských zákonů za Židy a odvlečených dvěma transporty z pardubického nádraží do ghetta Terezín připomene Státní okresní archiv v Pardubicích na podzim tohoto roku výstavou věnovanou historii židovského osídlení na Pardubicku. Mgr. Renáta Růžičková
Rozhovor s paní Eliškou Levinskou z r. 1996 v rámci projektu Osobní rozhovor autorky s paní Eliškou Levinskou v březnu a květnu 2012