Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Emigranti
„Paní profesorko, my se jednou na tý Sibiři sejdem," uzavřel pochmurnou věštbou ing. arch. Miroslav Petraň, ve školním roce 1969-70 ještě student pardubického gymnázia, jednu z nesčetných debat na téma okupace - bratrská pomoc. Na Medarda roku téhož mi vyšší moc ústy inspektora Zajíce oznámila, že „jsem se zpronevěřila poslání socialistického učitele a musím ochutnat styk s dělnickou mládeží blízkou manuální výrobě". A šoupla mne ne na Sibiř, ale na učiliště Průmstavu k budoucím zedníkům, natěračům, tesařům, pokrývačům.
„Vy tu máte takový zlý děti", stěžoval si jeden z gymnazistů, kteří nechtěli zapomenout a občas mne navštívili na novém působišti. „Sotva jsem sem vlezl, skočil po mně ňákej skrček a začal mne být. Přestal teprve, když jsem mu řek, že jsem inspektor". Mne moji žáčci utloukli spis duševně. Rvali se jak koně, o přestávkách se málem pozabíjeli, mluvili sprostě nahlas a bez zábran, foukali po mně z versatilek oslintané chlebové kuličky, než jsem stačila zapsat látku do třídnice, přistál mi na katedře rozdrbaný pantofel. Radost z práce veškerá žádná, do penze dvacet let, jak žít? Probrečet se do důchodu? Smířit se s kraválem, sprostotou, surovostí, ponižováním slabšího?
Ku pomoci přispěchal sám Jan Ámos výrokem: „I děravá (nebo rezavá?) nádoba častým promýváním přec jen čistá se stane". Přestala jsem brečet, pořídila si nový účes a dala se do promývání. Jak? Všelijak. Podrobný popis by byl na sérii článků, ne-li na román. Základním kamenem se stala teze, že na zájem o svou osobu se dá chytit každý. Nesmí to být ovšem zájem předstíraný a u mne nebyl. Skutečně mne zajímalo, co se honí v hlavičkách mých učňů a proč jsou takoví, jací jsou. V každé třídě jsem si vytipovala pár nejhorších duševních vrahů, zapřádala s nimi rozmluvy na chodbách, v kabinetě, v knihovně a každému dala najevo, že je zajímavý mladý muž, který bohužel úspěšně tají své dobré vlastnosti a zůstává daleko za svými skutečnými schopnostmi.
Když jsem po šesti letech odcházela na Strojírenské učiliště Továren mlýnských strojů, mladí stavbaři gentlemani mi s úklonou otevírali dveře, galantně nosili tašku, v hojném počtu navštěvovali učilištní knihovnu a urputně zápolili v recitačních soutěžích. První dojem z nového pracoviště se rovnal šoku. Nechtělo se věřit, že v dřevěném baráku s páchnoucími záchody hned u vchodu, v tmavých třídách bez tekoucí vody a zvykově dokonale prostupnými stěnami se vůbec dá učit. Muselo se, dalo se. Kantorský chlebíček byl tvrdší o to, že se vyučovalo ve dvou budovách. V „Pavilónu A", jak jsme ironicky říkali smrduté barabizně na ulici K vinici, jsme měli žáky aspirující pouze na výuční list, v přízemí chemické průmyslovky Na třísle (Pavilón B) pak ty, kteří chtěli k výučnímu listu přidat maturitní vysvědčení. Nejkratší trasa mezi oběma budovami obnášela patnáct minut ostré chůze a vedla od nemocniční lávky k Prokopovu mostu. Někdy byla blátivá, někdy zavátá, někdy zledovatělá a občas tam číhal sexuální maniak. Moje brejle se mu naštěstí moc nepadly, jen mne různě obíhal, předháněl, doháněl a mručel, ale ztepilé kolegyni Věrce připravil pár ošklivých chvil.
Přes únavné přesuny za každého počasí, přes záplavu schůzí, porad, školení a jiných lahůdek minulého režimu, který mermomocí chtěl, abychom se s rovnou páteří svinuli do klubíčka, byl život na strojírenském učilišti pěkný. Sešla se tam veselá, vtipná a ohromně dobrosrdečná parta. Žilo se bez intrik a malicherného hašteření, každý mohl bez obav vyklopit své nesnáze a vždy se mu dostalo, když ne přímé pomoci, alespoň živé účasti. V druhé polovině osmdesátých let nás život začal existenčně rozdělovat. Jenže, jak se zpívá v jedné krásné písničce, „přátelství, to je někdy víc než láska, je to víra, že tvá ruka svírá pevně jinou dlaň". Naše dlaně se pustit nechtěly, a tak vznikli Emigranti. Kdo první použil toho označení, nevím, ale název se ujal a vzbudil dokonce pozornost jistého poručíka VB, který nám ještě za Husáka doporučil, abychom si říkali jinak, emigranti jsou prý ošklivé slovo. Nemohli jsme vyhovět, i kdybychom chtěli, svolavatel všech schůzek ing. Jaroslav Cejnek nám vzkaz vyřídil až za Havla.
Pěšinka podél Chrudimky už dávno neslouží k horečným přesunům z A na B, dřevěnou barabiznu nahradila nová krásná budova se světlými třídami a dobře vybavenými kabinety, ale pamětníci se stále pravidelně scházejí v restauraci na Zimním stadiónu. Občas se vzpomíná, vždycky pije pivo a úplně nejvíc debatuje. Poměry ve školství a funění dějin skýtá námětů víc než dost.
Když po třetím malém pivu (má emigrantská norma) blaženě kráčím k domovu, těším se už na příští setkání a říkám se, že všechno zlé je k něčemu dobré, Kdyby mne tenkrát nevyhodili z gymnázia, neměla bych Emigranty. A byla bych o hodně chudší.
