Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
O starých časech a dobrých lidech (Topičova edice Praha 1947)
O J .B. PICHLOVI Každou neděli odpoledne přicházela k babičce teta Olga Pichlová; nevynechala jediné, v létě také vždy přišla k večeru za námi, ať jsme byli kdekoli, na Žofíně, v Kanálce. Chodívala v neděli již ke 3. hodině a než se sešla ostatní společnost, hrávala si s námi dětmi. Lála a Karel – moji bratři, malí primánci – byli její miláčkové. „Tak, kde jsou kutidla?“ byla její první otázka a již je šla vyhledati svou těžkou, trochu vadnou chůzí, s vlídným úsměvem a laskavým pohledem svých zádumčivých očí.
V zimě nám přinášela pytlík pomerančů. Měla velké porozumění pro různá šibalství hochů a oni ji rádi zasvěcovali do svých dobrodružných plánů a podniků. Než si naše teta Marie prostřela a vše připravila, hrávala teta Olga s námi společen- ské hry, staré loto se sklíčky – které dobře znáte – a „kladivo a zvon“. Tu již bývala také naše dětská společnost pohromadě, nejčastěji Růža Ulrichová (nyní Orltová) a naši kostelečtí kamarádi Karel Neumann a Jarka Klíma.
Teta Olga, starší slečna, byla zaměstnána v obchodě, či spíše v dílně svého bratra Ivana, majitele &[hash]64257; rmy I. B. Pichl v Celetné ulici. Znala tenkrát snad jediná tajemství jeho výroby gumových razítek. Pracovala – svářela to, v malé nádvorní místnosti s vyhlídkou do živořící zahrádky mezi černými dvorky a pavlačemi. Čas- to jsme k ní s tetou dopoledne zašly, obyčejně smluvit odpolední schůzku, mívala tam dusno, horko a páchlo tam nepříjemně gumou. Abyste pochopili příbuzenství s tetou Olgou, musíme zajíti do minulosti, do prvních let 19. století, kdy působil na litoměřickém gymnáziu mladý profesor Fran- tišek Svoboda. Přítel a spolupracovník Jungmannův. Oženil se s Františkou Biener- tovou z Bienenbergu, sestřenicí Jungmannovy mladé ženy. Otec její byl bratr paní Swietecké, rozené Bienertové. Dcera profesora Svobody, Františka, se provdala v r. 1845 za Med. Dr. Josefa Bojislava Pichla – to byli rodiče tety Olgy. Příbuzenský vztah zůstal po celá dlouhá léta nezměněně blízký a vřelý. Trval tedy celé století, do vymření Pichlovy rodiny. O prof. Svobodovi jsem mnoho slýchala, mluvilo se o něm s velkou úctou a na Olšanech se teta často zastavila u jeho hrobu. Nedávno, v roce 1936, vydala Česká akademie věd a umění paměti Med. Dra Josefa Bojislava Pichla. Dědeček mi knížku přinesl. Mnohé, co jsem jen mlhavě věděla, se mi znovu vybavilo, potvrdilo, leccos osvětlilo. Profesor Svoboda, který je dnes téměř neznám a zapomenut, má jistě nehynoucí zásluhy o probuzeneckou dobu. V Praze ho zase náhoda znovu svedla na stejný ústav s Jungmannem. Velice oblíben u svých žáků, vyučoval neohroženě češtině, i když mu to bylo zakazováno. Utíkal se ke lsti a hodin latiny a dějepisu využíval k probuzení zájmu a lásky svých žáků k rodnému jazyku. I na to mu přišli, ale prof. Svoboda se mohl odvážit více než jiní, jsa chráněn mocnou pro- tekcí. Těšil se velké přízni v kruzích vysoké šlechty, kde býval ve svých mladých letech domácím učitelem. Svoboda vyučoval ve třídách gymnaziálních, Jungmann v humanitních, Svobodovi žáci přicházeli do rukou Jungmannových. Svoboda prý říkával: „Já jsem jako tesař, který vás otesává, aby ten tam na hoře (Jungmann) vás ohoblovati mohl. “ Svou dceru Františku vychoval v horoucí vlastenku. Účastnila se prvního vlas- teneckého kroužku dívek, scházejících se u paní Johanny Fričové, choti známého českého politika dra Josefa Friče, kde jim přednášel nadšený pedagog Karel Amer- ling. Překládala z francouzštiny a psala básně pod pseudonymem Marie Čacká. Bás- ničky v prostém lidovém slohu, což dalo podnět k domněnce, že Čacká je vesnická dívka, žijící ve venkovském ústraní. Když se pak na čas odmlčela, povstala nová pověst o jejím úmrtí a český literární svět jí upřímně želel. Svobodová nic nevy- vracela a přiznala se po čase – již po svém provdání za dra Pichla – když chtěla knižně vydati své básně, roztroušené po různých časopisech. Rozhněvala si tím velmi své přítelkyně Boženu Němcovu a ještě nesmiřitelněji Bohuslavu Rajskou – druhou ženu Čelakovského – že se ani jim nepřiznala. Básně M. Čacké byly svého času populární, komponovaly se na ně písně, ještě za mé doby se ve škole zpívala oblíbená „Jak mne to táhne tam, vy jasné hvězky k vám…“ V roce 1845 provdala se Františka Svobodová za Med. Dr Josefa Bojislava Pichla (1813–1888). Jungmann jim byl na svatbě svědkem, Rieger družbou. „Takový bouř- livák,“ říkávali naši o Pichlovi. Oddaný žák Svobodův a Jungmannův účastnil se čile a ohnivě jako student kypícího vlasteneckého ruchu v Praze v letech třicátých a čtyřicátých. Jako spisovatel valně nevynikl, ale velmi pilný, překládal na popud Jungmannův ze španělštiny, portugalštiny, polštiny a ruštiny. Spoluredaktor Krameriova časopisu „Večerní vyražení“, vydal tam prvotinu Karla Hynka Máchy „Sv. Ivan“ – později redigoval „Českou včelu“. Spolužákem jeho byl a zůstal nejvěrnějším přítelem V. Štulc, později vyšehradský kanovník, spisovatel bajek (se starými, milými ilustracemi, které máte, moje holčičky, tak rády). Pichl vystupoval také společensky, pořádal spolu s Tylem a j. první slavné české bály. První se odbýval v Konviktě 5. 2. 1840. Po doktorátě přenesl Pichl svoji vlasteneckou a osvětovou činnost do venkovských měst, kde působil, do Pardubic, Kladna a Nýřan. Teta Olga vzpomínala mnoho a něžně na Nýřany, tam, jak se zdá, prožila nejutěšenější dobu svého života. Manželství Pichlových ztroskotalo. V Praze, kde byl Pichl od r. 1864 lékařem v městském chorobinci u sv. Bartolomě- je, žila rodina odloučeně. Nikdy jsem se tedy s drem Pichlem nesetkala, zemřel v roce 1888, kdy bych si ho již byla mohla zapamatovat. Překvapuje mne vždy jeho podobizna svou nápadnou podobou s tetou Olgou. Zůstali po něm dva synové: Ivan, o němž jsem se již zmínila, a Jiří. Býval v Kralupech v cukrovaru a vystěhoval se na ostrov Kubu, kde byl také ředitelem cukrovaru. Strýček Jiří, kterého jsme měli tuze rádi, vrátil se dožít svůj život ve vlasti. Navštívil mne po svém návratu – to jsem byla již několik let vdána. Vzpomí- nali jsme spolu na tetu Olgu, která odešla již před mnoha lety.
