Zveme Vás

28.04.2024 07:50

Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj

Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

28.04.2024 08:35

Zřícenina hradu Rýzmburk

Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

04.05.2024 14:00

Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie

Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč

Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.

Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).

A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.

Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.

typ akce: Výlety do historie

05.05.2024 07:55

Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice

Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

05.05.2024 08:35

Rozhledna Milíř

Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

Kategorie aktualit

Archiv aktualit

VZPOMÍNKY NA LÉTA PADESÁTÁ

1. část.
Nemíním vzpomínat na život za dětských let. Bylo v něm dost těžkých chvil. Rodiče koupili domek na Okrouhlíku a tím se uvázali na mnoho let k splácení velkého dluhu. Když jsem dospěl, přičiňoval jsem se též ze všech sil, aby byl domek náš a abychom mohli lépe žít. Dluh byl uhrazen teprve po skončení druhé světové války. Za okupace mně hrozila práce v Reichu, ale ujal se mě vedoucí podniku, kde jsem dělal účtárenskou práci. Pak jsem pracoval, jak se dalo, také za 300,- Kč měsíčně. Dokonce jsem čtvrt roku byl bez zaměstnání. O tom nechci psát, byla to doba nepříznivá pro mnohé z nás.
V roce 1942 jsem se oženil a po dvou letech se nám narodil syn Václav. Život náš plynul klidně při poctivém snažení.
Počátkem roku 1948 založil Zelenka z Prahy-Libně skupinu. V roce 1949 založil jsem v Pardubicích skupinu na popud svého švagra Josefa Kalfaře. Poslal mně letáky a žádal mě, abych je v noci rozhodil po městě. Učinil jsem tak a druhý den v práci mně vypravoval můj kolega, že byly po městě rozhozeny letáky a že je asi shodilo nějaké letadlo. Ve skutečnosti k tomu stačilo kolo a dva lidé.
Po tomto nepatrném úvodu jsem přestal se svojí ilegální činností, protože mě vyrozuměla pražská skupina, že podezírá Zelenku, že není spolehlivým partnerem. V Praze skupina ustala se svojí činností. Zelenka odešel do Děčína a tím vše skončilo. Rok 1952 pro nás nezačínal špatně. Doplatili jsme dluh za nábytek v ložnici a věřili, že budeme klidně a spokojeně žít. Koupili jsme si lyže a když jsme při pokusech v lyžování uspěli na Vinici, jeli jsme jednoho dne ke Kunětické hoře, kde jsme v neděli lyžovali. V únoru roku 1952 bylo nadměrně sněhu.
Bylo to v březnu t. r. (dne 5.), když jsem hned po pracovní době šel na Skřivánek shánět synovi do školy sešity. Viděl jsem opodál státi dva estébáky. Jednoho z nich jsem znal. V krámě jsem chvíli čekal a pak jsem vyšel z obchodu. Marie T. vycházela právě z vodárny a já jsem ji upozornil na dva estébáky. Šli jsme spolu do města a zaznamenali jsme, že jdou v určité vzdálenosti za námi. Já jsem netušil, že je zapojena v nějaké činnosti proti komunismu. Cestou se mi svěřila, že je v zoufalé situaci a že má doma blánu od letáků a pistoli. Slíbil jsem jí, že jí pomůžu a při té cestě jsme stále měnili ulice. Přesvědčili jsme se, že skutečně jdou stále za námi a že nás opravdu sledují. Pod Zelenou branou, kdy na nás neviděli, mi dala Marie T. klíče od bytu. Tam jsme se rozešli, já jsem šel do Sladkovského ulice, mě nikdo nesledoval. Řekl jsem její sestře, která byla doma, aby mně dala blánu a pistoli a pak jsem šel na Skřivánek do ulice V ráji ke své tchýni a ty věci jsem uschoval v otvoru po náletu, který byl ve stropě. Pak jsem se teprve vrátil domů.
Téhož dne jsme šli se ženou večer do divadla. Byl krásný večer, a proto jsme se rozhodli, že se ještě projdeme. To jsme netušili, že je to náš poslední procházka a že více než osm let se neuvidíme. Cestou jsme si povídali, jak vše zařídíme v budoucnosti a byli jsme ten poslední den velmi šťastni.
Přišli jsme domů a ještě jsem se ani neodstrojil, když někdo zazvonil. Myslel jsem si, že je to Marie T. a šel jsem otevřít. U domovních dveří stál neznámý muž, který mi ukazoval odznak. U dvířek zahrádky byl druhý s nějakou ženou. Pustil jsem ho dovnitř a ti dva šli za ním. Jeden dělal rychlou prohlídku v ložnici a druhý stál se mnou u dveří na chodbu. Všiml jsem si, že komínek od kamen (Petry) je povylezlý a chtěl jsem ho narovnat. Po prohlídce mě odvezli do soudní budovy Na třísle, kde byla úřadovna STB. Hned za dveřmi mi zavázali ručníkem hlavu, abych neviděl.
Zavedli mě do kanceláře vyšetřovatele Stanislava Š., kde jsem se dozvěděl, o co se jedná. Před Vánocemi roku 1947 mě požádal Ing. Žemla, průmyslový referent okresního úřadu v Pardubicích, zda bych mu nesehnal několik spolehlivých mužů na určitou krátkou práci. Souhlasil jsem a na druhý vánoční svátek jsme se sešli u Mlynářské školy, Josef Pokorný, Vladimír Zamazal, Ladislav Bydžovský a já. Přijelo velké stěhovací auto firmy Pravec a jedno nákladní. Přijeli jsme do Živanic u Bohdanče, kde stála vyřazená cihelna. Za obcí zhasla auta, abyhom nebudili pozornost. Za chvíli po našem příjezdu přiběhl z vesnice četník, ale když mu Ing. Žemla ukázal nějaký papír, hned odešel. My jsme nakládání nepřerušili, jen nám bylo divné, že v některých lahvích od okurek byly živé žáby. Tato akce byla provedena na pokyn presidentské kanceláře přes Ing. Žemlu. Proč to vše bylo, jsem se dozvěděl až od STB. Tam tvrdili, že jsme to odvezli proto, aby se to nedostalo do SSSR. Výslech trval z 5. na 6. března nepřetržitě celou noc, až do odpoledne dalšího dne, přičemž jsem byl v zimníku v teplé místnosti, což bylo strašné.
Měl jsem svou celu a dostal jsem číslo 395. Jména se u uvězněných neuváděla. Nastaly výslechy dopoledne, odpoledne a vždy ve stoje. Nikdy jsem neseděl, jen jednou potřeboval vyslýchající někam odejít a tak mě posadil na železné sklápěcí sedátko u zdi a ruku mně připoutal k sedátku. Jednou prohlížel moji tobolku a našel tam malý obrázek od hradeckého biskupa M. Pichy. Řekl mně: „Pán Bůh už tady není, sedl na obláček a už je fučí Místo něho jsme tady my." Přitom ťukal ukazováčkem do stolu. V cele číslo 5 navečer bylo holení. Bachař bral vždy dvě cely najednou. Jedna cela se holila tupou žiletkou a druhá se mydlila. Byl jsem sám, bachař byl v druhé cele, měl jsem v ruce žiletku, napadlo mě, že by stačil jeden šmik a měl bych navždy pokoj. Dnes děkuji Bohu za to, že jsem to tenkrát neudělal. Dožil jsem se za 8 let částečné svobody, když jsem byl propuštěn a skutečná svoboda přišla až za 29 let.
Asi po týdnu mě dali na společnou celu, byli jsme tam tři. Vyšetřovatele jsme museli oslovovat buď podle hodnosti nebo „pane referente". Můj vyšetřovatel mi dával názvy: „drbané, grázle, gaunere". Tykal mně, ač byl mladší než já.
Protože vyšetřovatel Š. nebyl s mými odpověďmi spokojen, poslal mě na první jarní den 21. 3. v pátek odpoledne ve 3 hodiny do temnice. Existovalo nařízení o délce pobytu v temnici, což bylo 48 hodin. V sobotu, když šel z práce, zastavil se u mne v temnici a ptal se, zda se přiznám. Odpověděl jsem, že nemám k čemu. „Však ty si to rozmyslíš", odpověděl mně a odešel. Měl jsem se přiznat k uschování zbraní v kostele u sv. Jana Křtitele a k uschování vysílačky v kostele sv. Jiljí v Pardubickách. Byla to naprostá lež, tak jsem se nemohl přiznat. Snažili se též pomocí mé manželky docílit přiznání, řekli mé ženě, když se k tomu přiznám, že mi to moc pomůže a přemlouvali ji, aby se se mnou rozvedla. Také ona okusila na 24 hodiny temnici.
Nyní se opět vracím k mému pobytu v temnici. Když přišel na obchůzku bachař, ptal jsem se ho, zda smím žádat o konfrontaci se svojí ženou. Byl jsem vězněn teprve dva týdny a nevěděl jsem, co se smí a co se nesmí. Bachař odešel a nic na to neřekl. Za chvilku se otevřely dveře a v nich stál bachař a velitel věznice. Vytýkal mně, že obtěžuji bachaře. Ptal jsem se, zda bych mohl být konfrontován se svojí manželkou. Odešli beze slova a já jsem za to dostal 24 hodin půst. Ten sestával jen z ranní černé kávy a kousku chleba a více celý den nic. V noci na mě přišly žaludeční potíže. V neděli odpoledne v 15 hodin uběhlo 48 hodin pobytu v temnici. Proto jsem čekal, že mě odvedou na celu a když se to nestalo, přál jsem si v neděli odpoledne mluvit s velitelem. Přišel až večer, to jsem měl již obě nohy oteklé. Čekal jsem, že ráno přijde můj referent kolem 8. hodiny. To jsem měl za sebou již tři noci a skoro tři dny bez spánku a s jedním dnem půstu. A to jsem si nesměl sednout, stále být vestoje. V temnici žádné větrání nebylo, nad dveřmi byl otvor, kde byla silnější žárovka a tu rozsvěcoval strážný, když šel na kontrolu. Rozsvěcela se buď vypínačem nebo zvonkovým tlačítkem, aby cvaknutí nebylo slyšet. V tom případě se „číslo" muselo postavit do pozoru. Čelem proti světlu a když to bylo pomalu, pak se to opakovalo. Bachařům dělalo potěšení, když mohli blikat a tím trhat očima. Zkuste být stále ve tmě a pak si rozsvítit.
A teď, jak ta temnice vypadala. Temnice byly tři vedle sebe, byly vestavěny v rohu chodeb ve sklepě u schodů pod západním křídlem budovy. Okna tam vůbec nebyla. Místnost byla 7 krátkých kroků dlouhá a široká na upažení jedné ruky a kousek. Záchod ani voda tam nebyla. Na konci chodby byl jeden kohoutek na vodu. Za záchod sloužil kbelík, který se jednou denně vynášel. Kbelík nesměl stát u vchodu. Můj kbelík byl děravý, takže voda tekla přes šířku temnice. To jsem zjistil, když jsem čvachtal vodou. Zajímavé je, že v poslední noci na cele jsem měl sen, že jsem byl ve sklepě radnice, kde prostředkem tekl malý potůček.
V pondělí ráno v 8 hodin (24. března) mě referent při příchodu do práce vyzvedl a zavedl mě do kanceláře ve II. poschodí. Zatočila se mi hlava, po té tmě a zimě jsem byl najednou v teple a na světle. Nechal mě stát a začal výslech. Před 10. hod. mě dal na celu. Byli jsme tam tři. „Kde jsi byl a jak vypadáš?" Sedl jsem si na okamžik na zem. Ovšem v 10 hodin začínalo „chození" a každý musel hodinu chodit. „Já nemůžu" a ukazoval jsem mu oteklé nohy. Na to řekl: „To nevadí". Dva moji spolubydlící mě zvedli a drželi každý z jedné strany a tak jsme se šourali po cele. V cele bylo možno sedět jen na zemi. Podlaha byla z dřevobetonu, to byl beton namíchaný s pilinami. Ve sklepě v temnici byl jen beton. Na polštářku (z plev z obilí), který sloužil jako podhlavník, se smělo sedět jen na povolení. To byla „výhoda", kterou uděloval vyslýchající referent. Já jsem během tří měsíců ani jednou tu výhodu nedostal. Nebyl jsem hodný.

pokračování