Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

PRÁZDNINY 1944

obrázek k článku Pouhé slovo prázdniny v nás vyvolává představy převážně příjemné, ale mohou být i výjimky. Třeba když po letní obloze pravidelně létají bombardovací letadla, která naše oko jen stěží rozezná jako stříbrné tečky ve výši několika kilometrů. Lépe je vnímá ucho v podobě bzučení kdesi v nejhlubší oblasti sluchu. V Pardubicích jsme v létě 1944 mohli poznat ještě další zvukové efekty, a to svištění padající bomby, její výbuch při dopadu, jakož i praskání zdiva a okenního skla. Nemíním však psát přímo o bombardování Pardubic ve dnech 22. 7. a 24. 8. 1944, neboť Zprávy KPP se tímto tématem zabývaly již několikrát. Mé dnešní vzpomínání se bude týkat období mezi oběma událostmi. Nezdařený noční červencový nálet vyvolal obavy, že se vše bude brzy opakovat, a proto mnozí občané opouštěli své domovy. Kdo měl příbuzné nebo přátele na venkově, hledal u nich přístřeší aspoň na noc. Naše čtyřčlenná rodina se uchýlila do nedalekých Drozdic, odkud pocházel otec.

V té době jsem byl povolán na krátkodobou pracovní povinnost (slovo „brigáda“ se ještě neužívalo), a to na pardubické nádraží, kde jsem měl pomáhat při vykládání vagonů. Časně ráno jsem tedy na kole vyjížděl z Drozdic a jako pravý ajznboňák jsem si vezl bandasku s kávou uvařenou z náhražkových surovin a k tomu kastrolek s jídlem. Zcela jako ten strojvůdce Příhoda, který také „vzal bandasku s kávou a se svou mašinou se rozjel za slávou…“ (dle písničky V+W). Nevzpomínám si na žádné přijímací formality, ba už ani nevím, jak jsem byl placen. Bylo mi sděleno, že budu pracovat v novém, nedávno dostavěném magacínu. České slovo „skladiště“ jsem na nádraží neslýchal a nedivím se tomu, neboť ty velké prostory bývaly většinou prázdné. V magacínu vládl železnou rukou pan Krabetz. To byl typický český Němec, plně oddaný Hitlerovým představám o slávě Třetí Říše. Brzy mi bylo naznačeno, že to je „pěkná svině německá“, před kterou je třeba mít se na pozoru, i když jeho němectví mohlo být v roce 1944 již dosti pošramocené. Měl však jednu přednost: nebránil nám odejít domů, jestliže jsme byli s vykládáním vlaku hotovi předčasně. Dalším mým nadřízeným byl pan Kroužil z Chrudimě. Toho jsem si oblíbil ze dvou důvodů: byl neustále veselý a byl to muzikant. Hrál v dechovce, ale pochlubil se mi též, že v Chrudimi mají symfonický orchestr, kde se hrají náročné skladby – např. Beethovenovy „Zříceniny athénské“. Chválil mladého dirigenta a varhanního virtuosa Karla Židka1). Tehdy jsem ještě netušil, že se za 10 let do Chrudimě přižením, že se zapojím do zdejší ? lharmonie a budu mít vzácnou příležitost zahrát si pod jeho taktovkou celou „Mou vlast“. Čtenáře Zpráv by mohlo zajímat, že ve skupině violoncell se mnou hrál též MUDr. Jaroslav Hovorka2), tehdy v uniformě vojenského lékaře. Vraťme se však na pardubické nádraží a věnujme též pozornost zboží, které procházelo našima rukama. Nehodlám však popisovat různé bedny a raději uvedu něco zajímavého. Nejoblíbenějším zbožím byla (teď se prosím nelekejte!) rakev s nebožtíkem adresovaná zdejšímu krematoriu. Jestliže se např. v Chocni rozhodla rodina pro kremaci, neměla jinou možnost dopravy než právě tu železniční. Pro nás v magacínu to znamenalo, že jediný vagon byl vyložen za 5 minut, neboť železniční řád nařizoval, že kromě rakve se nesmí ve vagonu nic jiného vozit. Pozornost pana Kroužila vzbuzovaly soudky od lihu, které se prázdné vracely blízkému lihovaru. Do soudku nalil sklenici vody a my pomocníci jsme potom soudek chvíli kouleli po rampě. Nepatrné zbytky lihu byly takto vypláchnuty vodou a následovala silácká exhibice pana Kroužila, který vzepřel soudek nad hlavu a kapalný extrakt převedl přímo do úst. Jeho čin dosahoval zaslouženého obdivu. Nemohu se vyhnout choulostivé otázce, zda se na nádraží krade. Mezi lidmi se to často tvrdívalo, a když se nadporučíku Lukášovi cestou do Budějovic ztratil kufr, prohlásil jeho sluha Švejk, že „na nádraží se kradlo vždycky a bude se krást dál. Jinak to nejde“. V tomto ohledu není mé svědomí zcela čisté. Došlo k tomu takto: jednoho dne jsme vykládali jakési plechovky nedokonale označené a všiml jsem si, že lidé od dráhy mají vyvinutý smysl pro pořádek a chtějí mít jasno i o tom, co jejich magacínem prochází. Kolem plechovek se shromáždilo odborné konzilium, které rozhodlo, že se do nich podíváme. Nebylo obtížné uvolnit víko a konstatovat, že obsah tvoří typická válečná marmeláda vyráběná především z řepy. Hamletovská otázka „krást či nekrást“ se vyřešila tak, že krást se sice nemá, ale malá ochutnávka by neuškodila. Tak jsme si aspoň trošku toho tovaru nabrali na prst, který jsme pečlivě olízali. Ve srovnání s tím, co se ve světě dělo, se moje pracovní nasazení jeví jako idyla. Letecké poplachy byly sice na denním pořádku a pravidelně jim předcházelo rozhlasové varování „Achtung, Achtung, die Luftlage: ein feindlicher Kampfverband über Kärnten und Steiermark“. To znamená, že nepřátelský bombardovací svaz letící od jihu se právě pohybuje nad Korutany a Štýrskem. Na to jsme byli zvyklí a už nás to příliš nevzrušovalo. Uprostřed srpna jsem byl ze železniční služby propuštěn a zbýval ještě nějaký čas, který bylo možné příjemně prožít na břehu Chrudimky pod Nemošickou strání. Dokonce i strach z padajících bomb pomalu mizel a tak jsme jednoho krásného dne, přesně řečeno 24. srpna, vydali se sestrou Zdenkou do města. Naším cílem bylo Lochmanovo knihkupectví pod Zelenou bránou, kde jsme se po letních vedrech chtěli trochu osvěžit na duchu. Měl jsem tam dva kamarády učedníky, a to Bohumila Málka a Josefa Eppingera3). Bohouš hrál dobře na housle a violu a právě v této době jsme spolu začali pronikat do rajských sfér komorní hudby. Pepík Eppinger se zase projevoval jako zručný harmonikář. Atmosféru Lochmanova knihkupectví se pokusím čtenářům poněkud přiblížit. Vzorná služba zákazníkům byla pro pana Ladislava Lochmana důležitější než zisk. Stalo se, že hudebník nutně potřeboval noty vydané v Lipsku, pan Lochman zdvihl telefon a noty byly za tři dny v Pardubicích. Obchodně to sice byla ztráta, ale dobrá pověst ? rmy tím vzrůstala. Zákazníci sem přicházeli nejen kupovat, ale také diskutovat, a prodejna se stávala fórem pardubické inteligence4). Přímo nad prodejnou bydlel profesor Jan Štork, jehož důstojně přátelské chování a znalosti literatury vzbuzovaly úctu více než dvou generací pardubických studentů. Spiritus agens ? rmy byl pan prokurista Trmal, který se vyznal stejně dobře v knížkách i v zákaznících. S nimi vždy pohovořil a pobavil se nějakou žertovnou poznámkou. 

Do této oázy klidu jsme tedy vstoupili a ani nám nevadilo, že už zase houkají sirény. Horší bylo, že zanedlouho se ozvaly výbuchy bomb a nad „petrolkou“ (lidový název pro budoucí PARAMO) se vyvalil tmavý dým. Nezbylo než sejít do starobylého sklepa, kde ty zvukové efekty byly značně ztlumené, a čekat. Ve sklepě jsem objevil hromadu not a brzy jsem zjistil, že to jsou skladby židovských autorů, které musely být odklizeny z prodejny. Teda jakési „libri prohibiti“ 20. století a v tu chvíli jsem si připadal jako Jiráskův F. L. Věk.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2014


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem