NĚCO NAVÍC O ROTUNDĚ

Problém naší kapely na sebe nedal dlouho čekat, ničím nezdůvodněný zákaz hrát v Rotundě postihl i nás. Usoudili jsme, že nejmoudřejší bude navštívit okresní 

sekretariát KSČ a přímo zde se zeptat příslušného funkcionáře na důvody zákazu. Nic konkrétního jsme se nedozvěděli, z věty: „Soudruzi, vy jste ta nešťastná kapela…“ se toho moc dedukovat nedá. Dnes už opravdu nevím, zda nám bylo dovoleno se do Rotundy načas vrátit (právě z té doby mi chybí záznamy), ale brzy jsme začali účinkovat v kavárně hotelu Zlatá Štika, v sále hotelu Grand a nakonec ve zcela nové kavárně Letka na Dukle. A podobně jako Vlach jsme začali hrát Ježkovy skladby. Jaroslav Ježek by měl být posmrtně vyznamenán – zachránil vlastně kontinuitu české populární hudby. Pak naše kapela vyhrála v roce 1958 celostátní soutěž v Plzni, začali jsme nahrávat pro Československý rozhlas a taky se trochu politicky oteplilo, takže byl klid. Ještě zpět k povídce. Ve Zdeničce (to jméno je zřejmě pozměněno) jsem snadno identi? koval řekněme přítelkyni našeho trumpetisty O. R. Měl s tím v rodině problém, vztah se neutajil. Avšak ještě bych chtěl poukázat na jinou zvrácenost oné doby, na všeobecnou přetvářku. Vedoucím restaurace Rotunda byl bývalý hoteliér pan R., příjemný člověk. Na klopě nosil „musílka“, jak se říkalo odznaku, kterým museli komunisté povinně veřejně deklarovat své členství v KSČ. Jinak si však politicky velmi dobře rozuměl s kapelníkem Oskarem Kmoníčkem, výrazným antikomunistou, který uměl trefně argumentovat, samozřejmě jen mimo doslech nezvaných uší. Na závěr sobotních večerů, když měl pan vedoucí trochu špičku, přišel a říkal: „Klucíí, dejte tam Velkej binec… “. A kapela pro jeho potěšení zahrála ryčnou skladbu „Artistry Jumps“ z repertoáru orchestru Stan Kentona, to byl pro pana šéfa ten „Velkej binec“. Hosté odešli, kapela balí, na parket přibíhá ze zákulisí černý pudl. Za ním přichází pan vedoucí, ukazuje na svého psa a říká: „To je ten největší komunista“. S odstupem mnoha let myslím, že i ti vyhazovači jen hráli jakousi šaškárnu – veřejně něco za úplatu předstírali a v soukromí smýšleli úplně jinak.
P.S. Povídka pana Čecháka mi přinesla ještě jeden námět k hlubokému osobnímu zamyšlení. Já jsem totiž značnou část repertoáru naší kapely aranžoval. Přimělo mě to hledat ve svém obsáhlém a neuspořádaném notovém archivu a do rukou mi padla partitura „Trumpet Blues“, skladby, kterou jsme končili v Rotundě odpoledníčky. Na té partituře je můj podpis s datem 17. 1. 1950, kdy mi ještě nebylo osmnáct. A měřeno mým dnešním objektivním nadhledem profesionála – snad všechno v té partituře snese vysoké měřítko: nejsou tam skoro žádné chyby, rukopis je vypsaný. Na to, že to vznikalo odposlechem z rozhlasového vysílání AFN (American Forces Network), tedy vysílače americké armády v Mnichově, kde tu skladbu denně v pět hodin odpoledne hráli – klobouk dolů, tehdy jsem měl důkladná studia skladby ještě daleko před sebou. A v hlavě se mi pak rozběhl ? lm o tom, co se kolem kapely odehrávalo, jak nám Oskar dával protikomunistické školení, jak barvitě vyprávěl o svém několikaletém hudebním angažmá ve válečném Německu, jak jsem ho porazil v mariáši (a to si říkal profesor mariáše) i jak mi nezištně opravoval saxofon. Vybavily se mi i detaily oslavy na zámku Žinkovy u Plzně po vítězství v soutěži orchestrů vybaveni koši darů od patrona – likérky Stock, i to, jak v krematoriu diriguju plačící muzikanty na pohřbu trombonisty naší kapely, který se zabil na motorce atd atd. Moc děkuji panu Čechákovi za výjimečný zážitek. P.S.2. Pokud nad tehdejší strašnou propagandistickou hantýrkou kroutíte hlavou, přidám maličkost, která dokreslí tu pokřivenou dobu. Jako doprovodný kytarista (tam, kde nebyl klavír) velmi dobrého gymnaziálního pěveckého souboru, řízeného profesorem Františkem Vovsem, jsem vyslechl z úst ambiciózní mladé kulturní referentky tuto připomínku k repertoáru sboru: „Soudruzi, my nepotřebujeme žádného Smetanu, my potřebujeme zcela novou, radostnou hudbu, která nás bude provázet na cestě k lepším zítřkům.“ Na mysli měla sovětské častušky či skladby typu „Kupředu levá, zpátky ni krok“ a tak podobně. 

A přece jen přidám ještě jeden nesmysl, který nám vtloukali do hlavy: prý se Američané opíjejí Coca-colou. Američanka, které jsem to vyprávěl, mi řekla: „Víš, že měli pravdu? Coca-cola byla do vyhlášení prohibice v roce 1920 alkoholickým nápojem, jen soudruzi čtvrt století zaspali.“