Vzpomínky na turistiku s Klubem přátel Pardubicka

MÁTEŘOVAČKY Na túry jsme odjížděly z pardubického nádraží v neděli ráno vlakem do různých míst. Obešly jsme určený okruh a odpoledne se vracely zpět. V létě se odjíždělo ráno kolem šesté hodiny, v zimě mezi sedmou a osmou hodinou. V neděli od nás autobus nejezdil, chodily jsme do Duban, kde autobus odjížděl v 5,45. Odjížděl-li vlak před šestou, musely jsme jít na komunál do Popkovic. Na první naši společnou vycházku se jelo do Malých Svatoňovic. Vlak odjížděl v 5,50 hodin, musely jsme jít do Popkovic na autobus v 5,30 hodin. Chodilo se polní cestou. Menší část po vyšlapané cestě v oranici, větší část kolem letiště po asfaltové cestě. Cesta trvala 30–40 minut, po silnici by to bylo o půl hodiny déle. Den před odjezdem celý den pršelo. Nezbývalo, 

než jít po silnici. Nakonec jsme se domluvily, že si obujeme na boty větší igelitové sáčky, abychom uchránily i kalhoty a ten nebezpečný kousek přejdeme. Sraz jsme měly ve 4,40 hodin u Pomníku padlých. Hned jsme si obuly sáčky, abychom se cestou nezdržovaly, ovázaly tkaničkami, ale Helenka, praktická žena, nám přinesla gumičky od zavařovaček, které se donedávna používaly, což bylo lepší. Sáčky byly větší a při pohybu vydávaly nějaké zvuky. Ještě, že nejdeme do Duban, pomyslely jsme si, v ulici, kudy bychom šly, jsou domy těsně u sebe, v každém stavení mají psa a zjistí-li pes něco v prvním domku, hned to ví celá ulice, všichni psi se rozštěkají. Darmo se tu neříká „na Rafandě“. Lidé vybíhají a hned je rušno. Touto cestou nám to nehrozí. Ale Pořízův Pajda, pes sice nevelký, zvětřil nás hned, jak jsme se hnuly. Byla to dost velká vzdálenost. Na štěstí se to obešlo bez kon? iktů. Lidé i psi jsou tady asi klidnější, v klidu jsme došly k Jandovům a vydaly se na nebezpečný úsek cesty, který jsme přešly dobře, i když místy hrozilo upadnutí. Kolem letiště už byla cesta dobrá a my brzy zdolaly i malý lesík u Popkovic. Sáčky jsme schovaly v keři pro případ zpáteční cesty.
MALÉ SVATOŇOVICE Autobus i vlak jsme pohodlně stihly. V Malých Svatoňovicích jsme navštívili poutní kostel Panny Marie, stihli jsme ještě konec mše svaté. U posvěceného pramene jsme se osvěžili a pokračovali prudkým stoupáním podél křížové cesty k rozhledně Žaltman. Odměnou za namáhavou cestu nám byl krásný rozhled po okolí. Modravé hory až do Polska, vzdálená města a dědiny. Naši skupinu tvořily 3 oddíly. I. skupina nejzdatnějších („Rychlonožky“) ušla 15–20 km, II. skupina 12–15 km, III. skupina 6–8 km. Vedoucími první skupiny byli Jitka Brandová, Jiřina Hošťálková, J. Volák a Petr. Vedoucími druhé skupiny byli Ing. Dobrkovský a paní Tesnerová. Třetí skupinu vedl pan profesor Marcel Macháček, dnes již zemřelý.
VYCHÁZKA: MĚSTO SVITAVY, PRAMEN ŘEKY SVITAVY Vedl ji mladý Petr, jenž nám byl znám tím, že nikdy neměl mapu. Na otázku proč, odpovídal: „Však někde na nádraží bude.“ Někdy byla, někdy ne, a to jsme šli, kam nás oči vedly, a místo 14 km jsme ušli až 18 km. Vystoupili jsme ve stanici Vendolí přede hlavním nádražím. Jednu stanici před hlavním nádražím jsme měli přejít lesní cestou, kde jsme měli najít pramen Svitavy. Na cestě samá louže, v lese plno močálů, nebylo kam šlápnout. Už jsme chtěli vyčinit Petrovi, kam nás vede, ale narazili jsme na naučnou stezku. Z veliké tabule jsme se dověděli, že pramen Svitavy se stéká z malých praménků a močálů po celém lese, kde se pod kopcem spojuje v silnější pramen, který je v dosti nepřístupném místě v bahně. Za o? ciální pramen byla určena studánka nedaleko odtud. Podél této cesty asi po půlhodině pod vysokým stromem, ukrytá v kapradí, byla přírodou hloubená v písku a kamení krásná studánka. Průzračná voda se třpitila jako křišťál. Její okraje byly lemovány mechem, prorostlým vřesem a jinými lesními různobarevnými kvítky. Hleděli jsme s úžasem na toto dílo přírody a mnohým z nás se vynořila vzpomínka na Křišťálovou studánku ze školní čítanky. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dále do města. Na rozcestí s četnými ukazateli jsme zjistili, že do Svitav je dosti daleko, sotva stihneme vlak a rozhodli se vrátit do Vendolí jinou cestou. Část cesty vedla po kraji lesa, kde bylo vidět v údolí město Svitavy. Jen jsme zamávali a řekli: „Nashledanou, snad příště“. Ve vlaku jsme se my „Máteřovačky“ rozhodly, že vystoupíme ve St. Jesenčanech, protože do Pardubic bude už dost pozdě. Pěšky odtud to bude o něco lepší než z Popkovic. V Jesenčanech jsme se zastavily u příbuzných Tomišků. Nabídli nám, že si u nich můžeme nechávat kola a jezdit odtud i ráno. Občas jsme toho i využily a nelitovaly jsme. Spojení bylo dobré a bylo i příjemné rozcvičit si nohy před túrou a navečer po ní. Vyjížděly jsme před pátou hodinou. Vzpomínáme na krásná rána, v mlžném oparu rodícího se dne, vždy jiná podle počasí a ročního období. Orosené střechy se třpytily v ranních paprscích jako stříbrné a kapky rosy na listech stromů jako perly. V Jesenčanech jsme nechaly kola, na zastávku to bylo asi 5 minut. Koleje dráhy vedly hned za zahradami. Chodily jsme po nástupišti a vyhlížely vlak od Pardubic. Ranní slunce se opíralo do orosených zahrad, odkud se ozýval ptačí koncert, což zvyšovalo jejich krásu. Když v zatáčce zatroubil vlak, rozestoupily jsme se, abychom lépe poznaly vagon, kde jsou naši přátelé. Ale ještě než vlak zastavil, otevírala se okna a bylo slyšet: „Máteřovačky jsou tady!“. Jak vlak zastavil, někteří vyběhli a zvali nás: „Tady jsme, držíme Vám místo,“ a vesele nás zdravili. Bylo nám dobře s těmito přáteli. Helenka někdy vezla tašku jablek nebo jiného ovoce a hned ve vlaku nabízela a nechala tašku putovat po vagoně. Než se k ní taška vrátila, byla prázdná. Měla radost, že jim chutnalo a že už to nemusí nést. 

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2014.