VZPOMÍNKY NA VOJMÍRA VOKOLKA

Stárnoucí výtvarníci obvykle sahají po úsporných technických prostředcích. Je známo, že pozdní dílo Jana Zrzavého tvoří drobné pastelové kresby. Ne tak pan Vojmír Vokolek! Brilantní kreslíř a grafik jako by na svá minulá léta zanevřel a na stará kolena zvolil za své výrazivo těžké kameny, topolová polena, dvoucoulová prkna, hliníkové a měděné plechy. Štětce a rydla nahradily sekery, klíny, poříz, pily a oheň. A protože tohle všechno vyžadovalo fortel, sílu a námahu, byli zapotřebí pomocníci – „otroci“. Disponoval-li takový otrok navíc autem – nejlépe dodávkovým nebo aspoň takovým, jehož majiteli nepřišlo zatěžko naložit jej kameny právě vylovenými z řeky, topolovým dřevem se stopami mazlavé hlíny nebo rezavými dráty, trhající čalounění vozu, měl takový otrok pro pana Vokolka cenu zlata. Já, vlastník ojetého a omšelého Trabanta, jsem byl pro něho přímo ideální typ. Předesílám, že praktické otázky související úzce s provozem motorového vozidla jako je například spotřeby benzinu, pan Vokolek nikdy neřešil a ani  ho to nezajímalo. Myslel výhradně nadčasově, vždy a stále v duchu – „Ad maiorem Dei gloriam“!

            Pomocníkovi – „otrokovi“ byla odměnou skutečnost, že mohl být přítomen procesu tvorby či přímo vtažen do páně Vokolkových úvah o stavbě uměleckého díla, ba přímo fyzicky se na něm podílet. Proč má být „toto tam a tamto tady“ – věděl jen on sám. Jednalo se vesměs o těžké kameny nebo topolová polena. „Tohle se podloží tamtím a támhleto tímto“ – jedno ohněm opálené poleno s kůrou, druhé oloupané a natřené latexem nabílo. „Tyhlety klacky odtahejte támhle do rohu a ze dvora sem nanoste ty, co mi tady včera nařezali… a tak podobně. Když pan Vokolek takto tvořil, vydával otrokovi příkazy postupně přecházející již v pouhé infinitivy: „Zvednout!...Položit!...Opřít!... To nahoře dát dolů!... Co bylo dole přendat nahoru!... Ne tak!... Obráceně!... Tak, aby byl vidět ten žlutý suk!... atp.“ Často následovalo dlouhé přemítání a po něm příkaz vše rozebrat a začít znovu. A tak se postupovalo od jednoho rozdělaného objektu ke druhému. Takto strávené dopoledne v Dvakačovicích cítil otrok na svém těle ještě druhý den…

            Večer nás – mou ženu a mne – občas neočekávaně navštívil. Sotva vešel, nastolil okamžitě nějaké téma rozhovoru. Zajímal se takřka o vše. Probrali jsme politiku u nás i ve světě, hovor se stáčel všemi možnými směry, od kosmických výzkumů až po hladomory v Africe a populační explozi v Indii. Zřídka mluvil o výtvarném umění a o sobě už vůbec ne. Hovor s ním byl vždy zajímavý, dovedl naslouchat, nevedl monolog, což staří lidé často dělají. Hostili jsme ho čajem, chlebem s máslem a medem. Na konci asi hodinové návštěvy mne zpravidla vybídl k nějaké cestě. Jednou jsme jeli i do Rozhovic a Dřítče, kde nám ukázal, jakými nástěnnými malbami vyzdobil tamější kostely. Převážně však o cesty s ryze praktickým účelem – co přivést či odvést, sehnat „toho, co má motorovou pilu“ nebo „onoho s traktorem a vlečňákem“ či „tamtoho, co má autogen a střihačku na plech“… Jména těchto pomocníků pan Vokolek nikdy neuváděl, byly to zcela anonymní osoby. Myslím si, že zájem o výtvarné umění se u nich dal jen velmi těžko předpokládat, jim bylo tudíž nutno za jejich práci zaplatit. O tom ale pan Vokolek nikdy nemluvil a já se ani neodvažoval se ho na to zeptat. Jen mi připadalo podivné, že se jeho pomocníci a „otroci“ vzájemně neznali, jako by mezi ně pan Vokolek rozprostřel nějakou zvláštní konspirační síť, jejíž nitky znal jen on. Absolvoval jsem s ním řadu cest, kdy jsme někoho marně sháněli, a často jsem měl pocit, že se dotyční setkání s ním záměrně vyhýbají. („Kdybyste tak přijeli před chvílí, to ještě tu byl!“ „A kdy bude asi doma?“ „Jó, pane to já nevím, von se někde zastaví v hospodě, a pak přijde až po půlnoci!“). Nebo pana Vokolka i neradi viděli. („Pane, na to já nemám čas!“ „A kdy ho budete mít?“ „To nevím!“ „Příští týden?“ „Říkám Vám, pane, že nevím…“). Reakce lidí byly opravdu různé.

            Vzpomínám na zkoprnělého kostelníka ve Starkoči, scvrkávajícího se hrůzou pod tíží úkolů, které mu pan Vokolek předestřel. Co vše se musí předem udělat a zařídit, než sem on – pan Vokolek – přijdě malovat nástěnné malby. Kostel působil odsvěceným a zpustlým dojmem, zcela v duchu tehdejšího přístupu k církevním památkám – zavřít, nechat zchátrat    a posléze strhnout s odůvodněním, že demolice je méně nákladná než generální oprava. Na několika místech byly puklé obvodové zdi a spadlá stropní omítka. Pouhá představa nutnost stavět lešení, nákladných a vleklých oprav a další starosti s tím spojené kostelníka doslova zdrtily. Odkázal nás na faráře v Dolních Bučicích, kam jsme hned vyrazili. Pan farář se choval podobně jako starkočský kostelník, jen s tím rozdílem, že s námi mluvil úzkou škvírou pootevřených dveří jištěných silným řetězem a oháněje se nedostatkem peněz, přirazil nám dveře před nosem. Bylo to na sklonku osmdesátých let, pan Vokolek byl duchem mladík, ale přeci jen už mu táhlo na osmdesátku… Nedovedl jsem si ho představit, pohybujícího se na vysokém lešení při tak náročné práci. Celá tato výprava byla jakousi donkichotiádou – pan Vokolek coby Don Qoijote, já jako Sancho Panza a můj Trabant – mezek s Rozinantou v jedné osobě.

            Na jedno slunné zimní odpoledne s námi do Dvakačovic jel i František Bezpalec, asi šedesátiletý pardubický „Gottesnarr“, podivín, nechvalně známý svým mnohdy nevhodným vtipkováním šlehlým obscéní vulgaritou. Jinak v podstatě dobrák, libující si v drobných dětinných provokacích, šťastný, že může neznámé lidi uvádět do rozpaků. (Vzpomínku na tohoto muže mnoha znalostí, dovedností a vzhledu bezdomovce, svého času neodmyslitelnou figurku Starého města, jsme zveřejnili v č.3-4 t.r. – pozn. redakce.) Pan Vokolek se přibelhal kulhavým krokem (předchozího dne mu na nohu spadlo těžké poleno) a Bezpalec se dostavil s brunátným otokem celé levé části obličeje, který by normálně uvažujícího člověka hnal okamžitě k lékaři. Zatímco pan Vokolek chtěl jet s nohu do nemocnice („Žádný Dvakačovice, jedem do špitálu!“), Bezpalec nad svou opuchlou tváří jenom mávl rukou. Záhy jsem vycítil, že mezi oběma muži panuje jakýsi nelad. Pan Vokolek si byl vědom Bezpalcova podivínství  a asi s ním nechtěl být nějak spojován. Ale jak jsem cestou vyrozuměl, jeho manuelní zručnosti občas využíval. Bezpalec byl vyučený zedník, svým povoláním se však nikdy neživil. Žil „ z ruky do huby“ a v přítomnosti pana Vokolka byl stále ve střehu, jako by větřil, „co ten starej blázen zase ode mne bude potřebovat?“… Začali se špičkovat už cestou v autě, pokračovali i na dvoře v Dvakačovicích a pan Vokolek už nebyl tou dominantní osobou, udělující infinitivní příkazy. Dělná tvůrčí atmosféra byla rozleptána nesmyslným handrkováním, a já si kladl otázku, proč s námi ten Bezpalec vlastně jel? Že by jen pro tu jedinou a pro mne nazapomenutelnou chvíli, kdy si náhle přidřepl, šklebem znetvořil k nepoznání i tu otokem nepostiženou pravou tvář, sroloval prsty do jakési trubky, zhluboka se nadechl a vydal ze sebe táhlý nářek, podobající se ohlušujícímu zakokrhání? Okamžitou odpovědí mu bylo sborové a jen zvolna doznívající kokrhání všech kohoutů v Dvakačovicích a blízkém okolí. Když po chvíli utichli a nastal klid, ještě jednou tento obdivuhodný artistický kousek zopakoval. Byl jsem nadšen, pro mne coby muzikanta to byl nebývalý zážitek, který přezářil celé rozpačité a v páně Vokolkových očích určitě nepovedené promarněné dopoledne.

            Jindy přišel pan Vokolek s přáním sehnat někde ostnatý drát. Že by jej šel koupit do železářství, o tom nebyla ani řeč. On totiž nový nepotřeboval, chtěl starý rezatý ostnatý drát! Vzpomněl jsem si, že jsem jednou podobný drát viděl na Hůrkách mezi Haldou a zdí kasáren v zarostlém rumišti. Kasárna byla v té době plně funkční, a tudíž hlídána. Skutečně jsme ten ostnatý drát našli a když jsme jej začali smotávat do jakési neforemné koule či chumlu (pan Vokolek bez rukavic), napadlo mne, jakou asi báchorku budeme vykládat strážným, až nás tam některý z nich načapá… Drátu bylo víc, než jsem očekával a šmodrchajíce stále zvětšující se chumel, dospěli jsme až k místu, kde byl už regulérní součástí kasárenského oplocení. Tady už to mohlo byt dost nebezpečné. Ale měli jsme štěstí! Uštípli jsme jej a podařilo se nám v tichosti zmizet. Visel pak ve stodole v Dvakačovicích, zformován do jakési zlověstné koule, podobné roji ulétlých včel.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2014.