JAN SYROVÝ ? PARDUBICKÝ ?RENESANČNÍ? HUDEBNÍK

Jan Syrový (10.2.1911 – 16.2.2002), syn kapelníka v Sudslavě (okres UO), přišel do Pardubic před válkou. Po absolvování průmyslové školy pracoval v pardubické Telegrafii (pozdější Tesle). Ve Východočeské hudební škole se u prof. Františka Vovse  učil dirigování, u profesora Pražáka se zdokonaloval ve hře na housle.

     Mne přivedl k panu Syrovému otec, když jsem v pěti letech hrál spontánně na harmoniku tehdejší šlágry (To jsou ňácí ajzboňáci aj ). Pan Syrový mne začal učit hře na housle, věnoval se nadstandartně rozvoji mé muzikálnosti, takže jsem si mohl již po několika málo letech vyzkoušet své pokroky v jeho tělesech. Když mi bylo deset, řekl, že už mě nemá na housle co učit a předal mě do péče pana profesora Emanuela Jiráska ve Východočeské hudební škole. Avšak nadále jsem zpíval ve všech sborech pana Syrového ( ve smíšeném a ženském sboru alt -  uměl jsem už tehdy zpívat z not, takže jsem snad byl i jakousi posilou), hrál jsem na housle v jeho smyčcovém orchestru. Když měl violista z kvarteta nějaký zdravotní problém, obstarali mi violu a já jsem na tento nástroj v 11 letech v kvartetu nějaký čas vypomáhal.

     Na koncertních vystoupeních se podílela všechna zmíněná tělesa, navíc Jan Syrový doprovázel na kytaru klasickým stylem  sólové zpěváky. Smyčcový orchestr hrál salónní repertoár, kvarteto „malá díla velkých mistrů“. Sbory zpívaly značně náročné skladby – smíšený sbor  například „Napadly písně v duši mou“ Antonína Dvořáka, „Českou píseň“ Bedřicha Smetany, ženský třeba  „Přiletěly vlaštovičky“ B. Smetany a dětský sbor pak rovněž Smetanův sbor „Má hvězda“. Plus samozřejmě úpravy národních písní. V temné době nacistické okupace to byly vlastenecky  povzbuzující tituly. Německé skladby musely sice tvořit povinných 50% programu koncertů, naštěstí z německého národa nevzešel jen nacizmus; němečtí skladatelé vytvořili v minulých stoletích  hudební skvosty trvalé hodnoty. Vystoupení se konala na mnoha místech, v různých restauračních sálech  např. U Kosinů ve Familii ( nyní Slovany ), U Vojáčků v Pardubičkách, sbor účinkoval též v krematoriu nebo v operetě Rudolfa Piskáčka „Perly panny Serafínky“ pod taktovkou Jaroslava Lautnera, uvedené rovněž v Pardubičkách. Konkrétní data se bohužel nedochovala.

     Podle fotografie ze zkoušky dětského sboru z r. 1944 v restauraci U Kocmanů ( dnes Pod zastávkou) – pro nízkou kvalitu bohužel nereprodukovatelné - měl sbor kolem 60 členů.  I přiložená fotografie vtipného tabla dětské části Pěveckého bratrstva J. Syrového 1945 s více než čtyřiceti zpěváky dokládá oblíbenost sboru mezi mládeží. Tehdy třináctiletý autor tohoto textu je tu stylizován jako alchymista.  Dříve, když ještě sbor nebyl tak početný, se zkoušelo v podkrovní místnosti domku p. Vaníčka, kde Jan Syrový bydlel - v dnešní ulici Národních mučedníků. Tam muzicírovalo i kvarteto a probíhala výuka žáků.

     O zpěv ve smíšeném či ženském sboru byl také velký zájem. Na tablu Pěveckého bratrstva Jana Syrového 1944 - 45 lze napočítat více než 40  zpěváků. S členem sboru, basistou Aloisem Kourkem, Brňákem totálně nasazeným do pardubické Telegrafie, mne pojila i nehudební záliba – oba jsme doma měli chemickou laboratoř – proto ten alchymista na tablu. Pan Kourek  mne krátce po skončení války v květnu 1945 vzal  s sebou do Brna, kam jel navštívit rodiče a obhlédnout stav rodinného domu. Tehdy jezdil jeden vlak denně, avšak rozstřílené a vyhořelé centrum Brna byl pro mne zážitek, který stál za cestu v přecpaném vlaku. Z centra jsme šli pěšky do válečné hrůzy více méně ušetřeného předměstí Líšně, kde Kourkovi bydleli. Za dva dny pak zpět domů – část cesty dokonce na střeše vlaku – obtížen pro kluka cenným darem, řadou lahviček s tehdy nedostupnými chemikáliemi z laboratoře, která rovněž přežila bez úhony.

     Hra v kvartetu mne inspirovala k napsání  skladbičky pro toto těleso  a také jsem si jen pro své potěšení opsal kompletní kvartetní knížky ( celkem 28 skladeb ) - všechno dodnes mám. Napsáním takové spousty not v 11-12 letech jsem si vytvořil rukopis, který jsem pak desítky let používal než přišly počítačové programy pro psaní partitur. Hru ve smyčcovém kvartetu jsem měl moc rád, byl to jeden ze silných zážitků, které vytvářely můj hluboký vztah k hudbě. Ten později vyústil v ideální stav, kdy je mi hudba dodnes profesí, koníčkem i potěšením.  

     Musím připomenout i to, jak se Jan Syrový přijel pochlubit do rodné Sudslavy s tím, co dokázal v Pardubicích vytvořit. Muselo to být v roce 1943, kdy ještě nebyly nálety, v následujícím roce by taková akce s sebou nesla velké bezpečnostní riziko. Ta spousta lidí totiž jela vlakem do Brandýsa nad Orlicí, odtud pěšky do Sudslavy. Večer jsme koncertovali v místním sále, spali jsme v rodinách i jinde, druhý den jsme šli opět pěšky dál směrem na Potštejn a Litice prohlídnout si zříceniny hradu. Odtud pak vlakem s přesedáním v Hradci Králové domů do Pardubic.

     Škoda, že jsem byl při psaní deníků, které jsem si vedl od roku 1943, klukovsky nesystematický s „bílými místy“, kronikářem Pěveckého bratrstva jsem rozhodně nebyl. V denících jsem našel jen zmínky typu „byl jsem na zkoušce sboru“. Věnoval jsem se hlavně klukovským rošťárnám, lovu Bobříků a pod. Jen trojí bombardování Pardubic jsem popsal obšírně, zejména noční nálet se světelnými a zvukovými efekty, kdy to padalo jen několik set metrů od našeho domu.

     V blízkosti Jana Syrového jsem zažil zhruba osm šťastných let. Naše cesty se pak rozešly, o něm už jenom vím, že o řadu let později působil jako učitel hry na housle a kytaru v Kulturním domě na Dukle. Jistě byl laskavým a oblíbeným kantorem.

     Snad jsem těmito řádky trochu smazal svůj dluh, který vůči Janu Syrovému pociťuji. Jakmile se člověk dostane do soukolí neúprosných termínů, jak to v profesionální hudební branži bývá, některé důležité lidské věci mu bohužel unikají. Tak tedy, pane Syrový, opožděný dík za vše, co jste pro mne udělal.

      A už jen jako poznámku pod čarou musím dodat, že podobně jsem nestihl  poděkovat                  i kapelníku Oskaru Kmoníčkovi, v jehož pardubickém bigbandu  jsem od šestnácti let hrál a jemuž rovněž vděčím za příležitosti a kontakty, které mi poskytl. Dalším dvěma osobnostem, které v mé hudební kariéře sehrály důležitou roli   – varhaníku a zakladateli pardubické konzervatoře a též mému  někdejšímu „štymkolegovi“ saxofonistovi v Kmoníčkově kapele Václavu Rabasovi               a dirigentu pražského rozhlasového orchestru Josefu Vobrubovi – jsem stihl poděkovat osobně. Václav Rabas mně zajistil studium skladby u renomovaného pedagoga, on osobně byl mým přísným učitelem hry na klavír. A Josef Vobruba mne uvedl mezi pražské hudební špičky. S Josefem Vobrubou jsme si vlastně před víc než třiceti lety poděkovali vzájemně, když jsem u jeho smrtelného lože přebíral veškerou rozdělanou práci.

          Za cenné informace děkuji paní Anně Syrové, vdově po Janu Syrovém a někdejší člence sboru paní Vendulce Metelkové – Línkové.

  1)  Celý název publikace zní: Karla Jará a kol. „Všední život na Pardubicku v období nacistické okupace a druhé světové války (15.3.1939 – květen 1945)“. Vydala Krajská knihovna v Pardubicích r. 2012

  2)    Originály obou tabel dodnes existují. Barevná, o velikosti cca 100 x 130cm, tak jak je vytvořil malíř, o němž víme jen to, že se jmenoval Svoboda a že byl totálně nasazen do vojenské výroby v Telegrafii, kde se seznámil s Janem Syrovým.