VZPOMÍNKA NA VELKÉHO MUZIKANTA BOHUSLAVA ONDRÁČKA

Naše cesty se pak na několik málo let rozešly, Boban po krátkém působení v plzeňské Alfě zakotvil jako dramaturg v pražské Redutě (1965) a začal se výrazně prosazovat jako skladatel. Já jsem v té době působil v Čs. rozhlase Brno jako hudební redaktor. A v té funkci jsem byl přítomen jeho prvnímu úspěchu na Bratislavské lyře 1966 (Oh, baby, baby) v krásném prostředí Parku kultury a oddechu na břehu Dunaje. Celkem šestkrát Boban bodoval na Bratislavské lyře a téměř vždy jsem u toho byl. Boban měl bohatou melodickou invenci, prostě uměl, svými písněmi – nejen těmi z Lyry – výrazně přispěl ke sloganu „zlatá šedesátá léta české populární hudby“.

            V roce 1967 měl v karlínském divadle premiéru muzikál Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera „Gentlemani“. Byl to první český muzikál inscenovaný na divadle (filmový primát měli „Starci na chmelu“ v roce 1964). Následoval Bobanův triumf na festivalu MIDEM v Cannes, kde v jeho písni „Lampa“ excelovala Marta Kubišová. Úspěch sklidila i další Bobanopva píseň „Hej, pane zajíci“ v interpretaci tria Helena Vondráčková, Marta Kubišová a Vašek Neckář. Obě písně byly dobře přijímány i při následném hostování pěveckého tria v pařížské Olympii, „Lampa“ v oslnivém Martině  podání v češtině i díky tomu, že závažný námět písně byl francouzskému publiku nastíněn v jeho rodné řeči. A také tam někde ve Francii se zrodila idea Golden Kids – pěveckého tria s doprovodnou kapelou.

            A právě u Golden Kids se naše cesty s Bobanem opět spojily. Já jsem tam působil jako aranžér, autor a hudební režisér. Ideu Golden Kids měl Boban detailně promyšlenou, on byl maximalista. Měla to být hudební expanze české muziky do Evropy. Plány zčásti zhatila nejprve ruská okupace a defenitivně pak lživé obvinění Marty Kubišové. Té nepomohl ani soud s důkazními materiály, její kariéra bohužel téměř na dvacet let skončila, s projektem Golden Kids byl také konec.

            Boban pak produkoval sólová alba Heleny a Vaška, Bob – Sérii pro Supraphon, alba pro hamburský Polydor. Pro ten jsme stihli, než vše zadusila normalizace, realizovat dva projekty s dětským sborem Prager Moldau Spatzen (tak byly pro německý trh přejmenovány Bambini di Praga) a projekt s bratislavskou cikánskou kapelou (pojem Romové se tehdy ještě neužíval) Farkašovci. Tady musím chtě-nechtě udělat vsuvku.

            Jako aranžér celého projektu jsem byl vyslán do Bratislavy, abych s Farkašovci dojednal vše potřebné, převzal materiály atd. Čekal mne slavnostní oběd s asi 15 účastníky v kapelníkově domě. Přepych, kultivovanost, ukázněnost přítomných dětí při projednávání pro ně nazáživných věcí, zážitek, který formoval můj vztah k tomuto etniku, můj pohled na něj, který se diametrálně liší od většinového odsudku. A co teprve, když pak tito absolventi vysokých hudebních škol spustili ve studiu…

            Zpět k Bobanovi, jeho život naplněný hudbou běžel dál, aranžoval například instrumentální LP „Podmoskevské večery“ pro bratislavské vydavatelství Opus, v roce 1976 napsal spolu se Zdeňkem Borovcem a Jurajem Hertzem rockovou operu „Titanic“. A stihl také postavit si dům v Praze u lesa. To zní jako protimluv, ale dům nejenže byl u lesa, přiléhala k němu i velká louka, na které konsternovaný Boban vídal pást se srny. Jeho jediným sousedem byl zpěvák Rudolf Cortéz, přes jehož velkou zahradu tekl potůček. Boban na své zahradě s láskou pěstoval exotické trávy, na konci zahrady bylo příjemné posezení. Naprostá idyla…

            Leč ta idyla skončila. Slovo developer bylo sice tehdy neznámým pojmem, jiní mocní však rozhodli, že celou tu nádhernou louku zastavějí rozsáhlým komplexem Domova důchodců. V rámci scestné panelománie jen několik metrů za Bobanovým zahradním posezením vyrostl sedmipodlažní objekt – jeden z mnoha. Boban vše komentoval trpkým povzdechem: „Kdyby mně sem aspoň neházeli ty vypité lahve“. Dnešní družicový pohled na Google Earth vše dokumentuje: u lesa se krčí Bobanův okál, vedle něj o dvě generace starší Cortésův dům a pak rozsáhlý Domov důchodců. Veškerou volnou plochu zaplňují parkující automobily. Pasoucí se srny si lze už jen představit, pro mne vzpomínkou zůstalo i to, že mi Rudla Cortéz nabízel pozemek za potůčkem, abych si tam postavil dům.

            Velkou vášní Bobana bylo rybaření. Každoročně neváhal podstoupit dlouhou cestu na Slovensko, kde se brodil horními toky tamních řek, říkával s jiskrou v oku – jedu na hlavatky. Nebylo-li to časově možné, v nouzi vzal za vděk i sečskou přehradu, kde sice hlavatky nebyly, rabářská vášeň ale ukojena byla. Na Seči se Boban marně pokoušel získat pro tuto vášeň i mně.

            Boban byl silný kuřák a vdechované jedy si začaly vybírat svou daň. Objevily se různé zdravotní problémy, postižen byl i pro hudebníka důležitý smysl – sluch. Když mu lékaři silný tinnitus nedokázali odstranit, obrátil se Boban na věhlasného léčitelé, faráře Ferdu. Ten mu dokázal dočasně ulevit a jakkoliv nejsem stoupencem alternativní medicíny ani paranormálních jevů, musím uvést tuto historku:

Po několika dnech aplikování léčitelských doporučení mu Boban telefonoval: „Pane faráři, cítím se líp, ale nějak se mi motá hlava.“ A pan farář Ferda mu odpověděl: „Pane Ondráčku, v kuchyňce vedle vaší pracovny z dvouplotýnky trochu uniká plyn, ten je příčinou vašeho problému.“ Podotýkám, že léčitel u Bobana nikdy nebyl, přivolaný instalatér pak únik plynu potvrdil.

            Radost ze zlepšení sluchu však byla předčasná a tak Boban hledal pomoc u západoněmeckých otorinolaryngologů, když se mu podařilo získat povolení k léčbě v zahraničí. Odtud si přivezl generátor šumu ve tvaru sluchadla, který po nastavení do protifáze eliminoval nesnesitelný hluk uvnitř jeho hlavy. To mu umožnilo pokračovat dál v hudební kariéře.

            A tak se Boban dočkal slavného polistopadového comebacku Golden Kids v Lucerně, setkal se i se svým prvním velkým spoluautorem, textařem a básníkem Janem Schneiderem po jeho návratu z emigrace, dočkal se reedice stěžejního LP Marty Kubišové „Songy a balady“ i vydání řady dalších, za normalizace zakázaných desek z projektu Golden Kids. Boban ještě stihl i vyproduktovat nové CD Marty Kubišové „Řeka vůní“ v roce 1995. Při práci na tomto projektu jsem se s Bobanem zřejmě setkával naposledy. Byla to jeho labutí píseň. Zdraví se mu dál zhoršovalo, poslední úsek času, který mu byl pro pobyt na tomto světě vyměřen, nebyl nikterak růžový. Zemřel osamělý 7.6.1998, o jeho pohřbu jsme se mnozí z nás, jeho přátel i spolupracovníků, vůbec nedozvěděli.

            Proto ti, Bobane, přeju, abys – tam nahoře – „dál nosil po kapsách sny mládí“, jak se zpívá v písni, kterou jsi vymyslel pro Waldu, melodii, která tě napadla v autě a před vjezdem do garáže „sis ji vtloukal do hlavy, abys ji nezapomněl a mohl ji hodit na papír“. To’s mi svým osobitým způsobem vyprávěl a já zde, na závěr svého vzpomínání na tebe, tvá slova tlumočím.

Písně oceněné na Bratislavské lyře:

1966 stříbrná lyra, Oh, baby, baby, H. Vondráčková a Marta Kubišová, text Jan Schneider

1967 zlatá lyra, Requiem, Eva Pilarová, text Jan Schneider

1967 stříbrná lyra, Don diri don, Waldemar Matuška, text Jan Schneider

1968 bronzová lyra, Hou, hou, Waldemar Matuška, text Zdeněk Rytíř

1971 zlatá lyra, Spoutej mě, Hana Ulrychová, text Zdeněk Borovec

1975 zlatá lyra, Pláňka, Waldemar Matuška, text Jiří Aplt

A výběr dalších známých písní:

Hej, pane zající (Helena Vondráčková, Marta Kubišová a Václav Neckář)

Lampa (Marta Kubišová)

My to spolu táhnem dál (Václav Neckář)

Pojď se mnou, lásko má (Waldemar Matuška)

Tvá malá Jane (Helena Vondráčková)

A tak dál nosíš po kapsách sny mládí (Waldemar Matuška)

Čím zvoní píseň má (Marie Rottrová)

Rodeo (Eva Pilarová)