Tiché výročí (1974)

Jedno ze dvou vítězných řešení poukazovalo na možnost využití tak zvané elektrické odporové metody. Nebyla to metoda nová, francouzský fyzik Francois Conrad Schlumberger ji objevil v roce 1912 a byla do té doby používána snad jenom v geofyzice, ale zdálo se, že by mohla nalézt za určitých podmínek uplatnění i v geodézii. Geodézie Praha, k jejímž zaměstnancům patřili řešitelé, kteří elektrickou odporovou metodu pro využití v geodézii navrhovali, pak požádala naši laboratoř o zhotovení prototypu zařízení, které by bylo v inženýrské geodézii použitelné. Ukázalo se, že věc nebude tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Měření samotné sice jednoduché je, celá aparatura se skládá ze zdroje proudu, ze kterého se pomocí dvou elektrod několik metrů od sebe vzdálených zavede do země proud a z milivoltmetru, pomocí kterého se změří napětí na jiných dvou elektrodách umístěných mezi elektrodami proudovými. Pak je možné podle Ohmova zákona vypočítat odpor zeminy v prostoru mezi měřícími elektrodami. Pokud se uskuteční větší počet měření v předem dané přímce (profilu), můžeme jednotlivé vypočtené hodnoty odporu zeminy zakreslit do grafu a z průběhu grafu pak zjistit přítomnost, tvar a velikost objektu ležícího v zemi a z číselných hodnot odporu stanovit jeho materiál. To všechno bylo hezké, ale když pan Schlumberger v roce 1912 tuto metodu vymyslel, používal k měření stejnosměrný proud, aparaturu tvořila baterie jako zdroj proudu a jednoduchý stejnosměrný milivoltmetr, prakticky stejnou sestavu v šedesátých létech stále ještě používala geofyzika. Pan Schlumberger si to v roce 1912 mohl dovolit, v té době byla elektrotechnika stále ještě v plenkách a vrstvami zemin se ještě neproháněly žádné průmyslové bludné proudy, které by měření rušily. Tyhle aparatury na konci šedesátých let mohly ještě tak s obtížemi fungovat ve volném terénu, ale ve městech se ukázaly jako nepoužitelné. Krom toho byly stavěny především pro geologický průzkum větších územních celků. Prototyp aparatury jsme nakonec vyrobili zásluhou vynikajícího pardubického elektronika a konstruktéra Františka Štilla. První prototyp EOM pracoval se střídavým proudem na kmitočtu 700 Hz. Pro dokonalé, téměř absolutní odrušení použil František Štill  elektromechanické filtry, které tehdy vyráběla pardubická Tesla do telekomunikačních zařízení. Tím jsme získali aparaturu, která mohla úspěšně pracovat i mezi kolejemi elektrifikovaného nádraží. První prototyp EOM jsme úspěšně odzkoušeli za účasti řešitele tématického úkolu Ing. Josefa Žampacha z pražské geodézie v březnu 1972 v Tyršových sadech. Už tento první prototyp byl úspěšný. Brzy byl nasazen v terénu při pořizování podkladů pro projektování stavby pražského metra na Mírovém náměstí a Kaprové ulici, pak při rekonstrukci strahovského stadiónu před mistrovstvím Evropy v lehké atletice a dále při archeologickém průzkumu Biskupský dvůr pro Muzeum hlavního města Prahy, atd., atd.

Na Pardubicku  jsme  jej poprvé použili při elektronickém průzkumu klášteřiště v Sezemicích začátkem listopadu 1972 pro VČM v Pardubicích. Výzkum s námi prováděl také tehdejší    vedoucí   katedry  egyptologie Univerzity Karlovy a ředitel Čs. Egyptologického ústavu UK v Praze a v  Káhiře doc. PhDr. František Váhala, CSc. „Zaučoval“ se s námi, protože si chtěl EOM vypůjčit na připravovanou expedici do Abú Síru. Prototyp jsme tedy měli, ale nebyl náš, financovala jej pražská geodézie, patřil jí, kromě toho měl odejet nejméně na půl roku do Egypta. Co dělat? Tak začal po chvilkách vznikat druhý, tentokrát už čistě pardubický prototyp. Od prvního se vnějším uspořádáním hodně lišil, taky jsme navázali spolupráci 

s RNDr. Jaroslavem Hirešem, CSc. z pardubického VÚSPLu, protože jsme chtěli dát přístroji nějaký „kabát na úrovni“, nátěr hodící se pro přístroje do terénu kde hrozí tvrdé zacházení a přitom vkusný.   Ve   VÚSPLu    tenkrát začínali s elektrostaticky nanášenými práškovými vypalovacími barvami. Tak dostal náš druhý prototyp krásný béžový „pomerančák“ imitující kůži, který na plechu skříněk neskutečně držel. Jak jsem již uvedl, první nasazení tohoto druhého prototypu EOM se uskutečnilo na začátku června 1974 v Pardubičkách společným dílem PhDr. Františka Šebka a p. Fibicha z VČM, RNDr. Jaroslava Hireše z VÚSPLu a nás tří zaměstnanců elektronické laboratoře pardubické geodézie, Václava Buchy, Františka Štilla    a Ing. Jaroslava Flegra. Pak by mohl následovat dlouhý výčet úspěšných nasazení aparatury v dalších archeologických lokalitách, v roce 1975 to bylo dokončení elektronického výzkumu v Sezemicích, lokalizace základů Opatovického kláštera v Opatovicích, pomoc AÚ ČSAV při archeologickém výzkumu keltského opida v Hradišti u Nasavrk, v roce 1976 spolu s PhDr. Jiřím Kotykem orientační průzkum podloží v okolí chrámu sv. Bartoloměje a další práce pro jiné rezorty. V roce 1977 nám i naší aparatuře věnoval tehdejší reportér Mladého světa Rudolf Křesťan celé dvě strany velkoformátového časopisu a ještě v témže roce následovalo vystoupení v Čs. televizi v pořadu Televizní klub mladých. V tomto roce začíná také dlouholetá spolupráce s Dr. Miroslavem Ivanovem, autorem literatury faktu. Začínáme elektronickým výzkumem historické lokality ve Staré Boleslavi pro knihu „Vražda Václava, knížete českého“, následují výzkumy další, hrad Sion pro „Podivuhodné příběhy“, Křivoklát, Kounovské kameny, katedrála sv. Ducha v Hradci Králové, kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi pro knihu „Kdy umírá vojevůdce“ o Janu Žižkovi. Mimo tyto pro čtenáře zajímavé akce je přístroj využíván pro účely mapování atd. Přístroj pracoval po celou  dobu naprosto spolehlivě,  nejsem  si jistý, zda byl naposledy  použit na Křivoklátě v roce 1979 nebo až v roce  1982  při průzkumu kaple sv. Kříže na Karlštejně. Pak už jen odpočíval pod stolem v naší laboratoři, která byla v té době už pracovištěm VÚGTK (Výzkumného ústavu geodetického, topografického a  kartografického) ve Zdibech u Prahy. Měřících aparatur EOM bylo za celou dobu vyrobeno asi na tři desítky, při tak úzké specializaci to není zase  tak málo, zájem o ně byl i v zahraničí, 

pokud se pamatuji, dvě nebo tři aparatury skončily až v KLDR. Vysloužilý, ale plně funkční a stále provozuschopný přístroj jsem někdy v osmdesátých létech daroval VČM v Pardubicích, v Pardubicích vznikl, do Pardubic patřil, těch spoluprací s pardubickým muzeem bylo asi nejvíc. Přístroj jsem předal Dr. Zikmundovi v jeho kanceláři, kde jsem jej ještě delší dobu potom při svých občasných návštěvách vídal. 

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2014