Tradice nádražních knihkupectví vznikla v Pardubicích

Když J.M. Polák dne 1.12.1938 zemřel, firmu převzala jeho žena Oldřiška Poláková    a syn Jaroslav Polák. Těm se podařilo firmu i dále rozvíjet. Je k dispozici například dokument z roku 1942, podle kterého měla firma smlouvu na výhradní provozování knihkupectví na nádražích v celém Protektorátu Čechy a Morava. Nádražních knihkupectví tato firma sídlící stále v Pardubicích provozovala několik desítek.

            A bylo tomu tak až do konce roku 1945. K 31.12.1945 dostala firma od ředitelství drah výpověď ze všech knihkupectví na nádražích v celém Československu. Všechna nádražní knihkupectví k 1.1.1946 převzala firma Orbis. Firma J.M. Polák tak zanikla.

            Když bylo v roce 1958 otevřeno „nové“ pardubické nádraží, knihkupectví zde nebylo. Ale v malém prostoru o rozloze 12 m2 navrhl architekt Karel Řepa květinářství. Jemu dominovaly dvě vestavěné vázy obložené mozaikou z každé strany u dveří, zajímavostí je také terasovitá výloha, která umožňovala vystavení velkého výběru květin. Tento stísněný prostor však květinám nesvědčil a proto zde květiny nevydržely dlouho.

            Jedním z těch, kdo se vyučili u výše zmíněného knihkupce Jaroslava Poláka, provozujícího knihkupectví na nádražích v celých Čechách, byl Antonín Rybička. Ten působil nějaký čas v knihkupectví na Skřivánku, aby se pak stal vedoucím prodejny Knihy na Třídě Míru. A byl to právě Antonín Rybička, kdo se zasloužil o to, že prostor po květinářství na pardubickém novém nádraží obsadilo roku 1960 knihkupectví. A jak vzpomíná manželka bývalého vedoucího prodejny Eliška Rybičková, mnohdy se sháněly knižní tituly, o které byl zájem, velmi složitě: „Záleželo nám především na spokojenosti zákazníků. Proto jsem nejednou žádanou knihu jela koupit do jiného knihkupectví a to jen proto, aby zákazník byl spokojený a zase se k nám vrátil. Často na nádraží nakupovali také studenti, kteří jezdili do škol. To znamenalo shánět technickou literaturu, která byla tehdy obzvlášť těžko dostupná.“ Rybičková zavzpomínala také například na to, že knihkupectví tehdy navštěvoval tehdy ještě málo známý herec Jiří Bartoška.

            Jelikož prostor knihkupectví na nádraží byl a dodnes je velice stísněný, spadala prodejna pod prodejnu knih na třídě Míru (dnes knihkupectví pana J.Lejhance). Zásobování knihkupectví probíhalo každodenně, kdy se knihy vozily na kárce ze skladu na Třídě Míru, který se nacházel v místě, kde je dnes kavárna pana Bajera.

            Nádražní knihkupectví bylo zásluhou Antonína Rybičky oázou kultury a umění. Scházeli se zde tehdy začínající umělci jako malíř Jiří Vavřina, malíř a sochař František Kyncl nebo malíř a grafik Lubomír Netušil. Přímo v podniku Kniha pracovaly tehdy kulturně vzdělaní lidé. Např. v oddělení propagace malíř a sochař Alva Hajn.

            V sedmdesátých letech se vedoucím prodejny na třídě Míru a tedy i nádraží stal pan Jaroslav Horáček. Když po roce 1989 národní podnik Kniha končil, pronajal si Horáček knihkupectví na nádraží od Českých drah, které provozoval až do konce roku 2013. Sám Horáček vzpomíná na knižní čtvrtky, kde zde již od časných ranních hodin stály fronty koupěchtivých zákazníků čekajících na tu svou knihu. Vzpomíná také na autogramiády, kdy zde několikrát tento prostor navštívil například herec Lukáš Vaculík.

            Čtyři měsíce pak byl prostor po knihkupectví prázdný. Zdálo se, že zanikla jedna tradice, která k Pardubicím neodmyslitelně patřila. Zásluhou pardubického podnikatele Jana Doležala se podařilo knihkupectví na pardubické nádraží vrátit. 1. května 2014 bylo otevřeno knihkupectví MOZAIKA. Knihkupectví je zaměřeno zejména na regionální literaturu z celého Pardubického kraje. Jelikož se knihkupectví nachází na nádraží, je zde také velký výběr dopravní literatury.  Není také bez zajímavosti, že členové Klubu přátel Pardubicka mají při nákupu v tomto knihkupectví pětiprocentní slevu.

            Na pardubickém nádraží má tradici nejen knihkupectví. Od roku 1959 k tomuto prostoru patřilo také suterénní kino. To bohužel vlivem konkurence v podobě multiplexů v roce 2008 zaniklo. Původní tradiční kino bylo na pardubickém nádraží otevřeno 15. května roku 1959. To promítalo po celý den od 10 hodin pro cestující čekající na vlak krátké filmy, večer pak celovečerní film. Bohužel se tento koncept neosvědčil, v průběhu dne nebylo o kino u cestující veřejností o pásma krátkých filmů zájem, a proto byl během následujícího roku koncept kina, které neslo původně pojmenování Čásek ( později Čas) změněn. V průběhu roku 1960 se přešlo na klasické časy promítání od 17:30 a od 20 hodin, víkendová odpoledne byla vyhrazena promítání filmů pro děti. V devadesátých letech 20. století zde našel útočiště Filmový klub, po několika letech kino, které od roku 1993 neslo název Sirius, zaniklo. Doufejme, že alespoň tradice knihkupectví na nádraží zůstane zachována.

Přílohy:

1/  Vysvědčení knihkupce J.Poláka (1938)

2/  Koncese J.Poláka (1941)

3/  Reklama kina (Čásek)