PLESY NAŠICH PRADĚDEČKŮ - leden, únor 1881

15.ledna 1881 se uskutečnil ples Sboru dobrovolných hasičů. Konal se také v sobotu v sále Odeon na Veselce. Redaktor Pernštýna tvrdí, že sál vynikal krásou a vkusnou dekorací – postranní stěny zdobilo hasičské náčiní, na čelní zdi upoutal každého zelení ozdobený monogram hasičského sboru. Členové sboru přišli většinou ve stejnokroji, ale pánů bylo mnohem méně než přítomných dam. Po zahájení třasákem došlo i k několika sporům s hudbou, nakonec se zábava po půlnoci rozběhla a trvala až do „pozdního rána“.

            26.ledna (ve středu) byl Odeon opět místem, kde se shromáždili tancechtiví Pardubičtí. Tentokrát se jednalo o ples tělocvičné jednoty Sokol. A jeho hodnocení?... „vynikl, jak již předem se očekávalo nad jiné plesy toho druhu; byl to skutečně ples zdejší elegance, zdejší elity.“ O hudbu se postarala kapela pěšího pluku Sigismund z Hradce Králové. Dámy většinou tančily v toaletách z drahocenného těžkého hedvábí, navíc s dlouhou vlečkou.

            Nejvíce prostoru je v Pernštýnu z roku 1881 věnováno přípravě a uskutečnění „Plesu kostumnímu a maškarnímu“, který se uskutečnil 19.února. Uspořádal jej místní ochotnický spolek a plesový výbor se nechal inspirovat cestopisem doktora Emila Holuba Sedm let v jižní Africe. Již 8.ledna slibuje redaktor Pernštýna, že sál Odeonu bude „k tomuto cíli případně dekorován. Dámy v kostumech svých uvedeny budou do sálu výborem černých Matabelů, jejichž řeč obcovací bude ryze česká.“ V tanečním pořádku neměla chybět ani beseda, český tanec, který se z plesů začal již pozvolna vytrácet.

            Aby všichni účastníci mohli přijít nastrojeni odpovídajícím způsobem, byla zřízena ve dnech 17.-19.února půjčovna kostýmů majitele největší šatny tohoto druhu panem J.Fiedlerem z Prahy. Zároveň v článku nalezneme upozornění, že dámy bez náležitého kostýmu se nebudou moci tance zúčastnit.

            Hodnocení plesu nalezneme v Pernštýnu z 16.února 1881. Přípravy na „událost sezony“ se konaly téměř šest týdnů, ale námaha a vynaložený čas se bohatě vyplatily. … „stal se letos vskutku jakousi událostí v našem městě.“ … „tak krásného a zdařilého plesu v našem městě ještě nebylo.“

            Sedm let v jižní Africe bylo v Odeonu „shrnuto“ do sedmi hodin. Vstupné se platilo     u mysu Dobré naděje dvěma Angličanům, ochotní černoši Matabelové ukazovali příchozím cestu k „polím diamantovým“. V sále podél zdí rostly mohutné banány, udivovala všudypřítomná zeleň, květiny i zvířata jižní Afriky. Mezi rákosím se objevil krokodýl, nechyběla lvice, levhart ani opičky. Nad galerií zaujal každého nadpis „Jižní Afrika“. Přítomné udivilo množství světel. Král Sepopo uprostřed nádherně vystrojeného dvora vítal všechny přítomné  a četní Zulů-Matabejové jim provolávali hlasité Šangve!

            Vlastní ples zahájila beseda a další tance trvaly až do půlnoci, kdy král Sepopo uvítal doktora Holuba, kterému vyšel v ústrety za zvuku zvláštních bubnů a dalších neobvyklých hudebních nástrojů. „Z veškerého průvodu králova byl nejvíce nápaden jeho hudební sbor. Vedle panovníka kráčeli dva „myrimbisté“,  totiž dva hudebníci, kteří nesouce na řemeně dýňové piano, tloukli do něho dvěma paličkami. Podél těchto dvou mužů, kteří přestrašnou tropili kočičinu, kráčeli bubeníci s ohromnými válcovitými bubny tlukouce na ně prsty            a zpívajíce k tomu. Potom teprve šla družina.“ (Emil Holub: Sedm let v jižní Africe, 2.díl, s.165)

            Následovala hostina, při níž se rozdávaly ryby a medovina. Hody byly zinscenovány přesně podle popisu z Holubova cestopisu. Poté následoval válečný tanec Matabelů a pak ještě jeden s pochodněmi. Po tancích odevzdal doktor Holub králi své četné dary: kytice         a lesklé řády, které byly rozdány mezi obecenstvo. „Jen král Sepopo, možná že přílišnou radostí opojen, prohlásil, že je churav a že mu nelze povstati, načež odnesli ho Matabelové do jeho stanu.“ Následující tanec trval až do rána.

            Naši pradědečkové se dovedli skutečně dobře bavit a k cestě do jižní Afriky nepotřebovali ani loď, ani letenku, stačil dobrý nápad, touha trochu se „odvázat“, šikovné ruce a spousta obětavé práce pro radost a potěšení ostatních.

(Pernštýn, leden-únor 1881, E.Holub: Sedm let v jižní Africe)