Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Vzpomínky na léta padesátá
- 2, část- Až potom teprve další tři měsíce byla soudní vazba a to už každý mohl sedět na polštářku, V soudní vazbě byl už celkem klid. Vyšetřování bylo pomalu skončeno. Až před koncem (před soudem) jsme chodili učit se, co a jak máme mluvit Ještě při cestě k soudu do hotelu Grand mně referent Standa říká: „Běda, kdybys mluvil něco jiného.* Sliboval, že hned po soudě budu moci mluvit s manželkou. Ale ono vše tak rychle a jednoduše neslo.
Vracím se ještě do „normálního života" na cele. To byl konec března 1952. Na celách měl každý svůj slamník. Ten byl hodně veliký, ale nebyl plně naplněný slámou. Ráno se slamník musel sklepat a zbylá látka se musela složit. Slamník se dal na stojato a na něj ve stejné šíři složit deky, pň této práci to na cele vypadalo jako ve starém mlýně. Po obědě se slamníky daly zase naležato. Pochopitelně všechny hrany (strany) musely zařezávat. Na celách se svítilo celou noc, aby na nás bylo vidět. Před večerkou (údery na kolejnici) jsme se museli odstrojit do prádla a postavit do řady před slamníky. Přišli „páni*, pokoukali a odešli. Potom se mohlo na kutě. Spát se muselo na zádech, s rukama na dece. Byla mi zima na ramena, a tak jsem ruce vystrčil z boku na deku. Některý bachař to toleroval, některý ne. To začal rvát nebo bouchat do dveří Toto zpestření bylo dost často. Mělo to za účel vzbudit osazenstvo. Dveře se zavíraly na kolík nahoře, druhý dole a uprostřed velký zámek. Jídlo nám dávali na zem za dveře - i chléb. Také se stalo, že jídlo bylo přistrčeno nohou, abychom to neměli daleko, abychom nemuseli do dveří. Ty bachař zajišťoval nohou. Mýt jsme se chodili na konec chodby, kde byl žlab a několik kohoutků. Poslední cela u umývárny měla povinnost po mytí vždy vytřít podlahu. Jednou se mi podařilo při utíráni podlahy dojít až k našim dveřím, kde visela každého „osobní kartička*, kde byly psány tresty a podobně. Viděl jsem tam 48 hodin za temnici, nikoliv 65 hodin, které jsem tam skutečně byl Zvenku na dveřích visely ručníky. Ty byly přiměřeně mokré, protože visely na jednom hřebíku. Ty se také používaly na zavázání oči, když nás někam vedli. Dostatečně zapáchaly, protože nikdy nevyschly. Už se přesně nepamatuji, jak jsem se dostal do styku s velitelem věznice. Jenom vím, že velitel vzal mokrý ručník, smotal jej a praštil mne z každé strany přes tváře a jednou shůry přes hlavu. Během další rozpravy jsme se dostali v řeči na děti. Já jsem ještě tenkrát nevěděl, že je manželka také tady. A on mně říká: „Děti vám vezmeme a dáme je někam na výchovu. Vy byste z nich vychovali takové darebáky jako jste vy sami.* Hodně dlouho jsem jim nevěřil, že tady je také manželka. Vždy v neděli dopoledne jsem si v duchu představoval, jak jde právě teď z kostela. Až po delším čase, když jsem tomu stále nechtěl věřit, tak mi Standa ukázal její svazek klíčů. Její referent ti stále vybízel, aby se dala rozvést. Jednou byla na poslední cele v druhém poschodí, kudy se přes umývárnu chodilo k výslechům. Mírně zakašlala a já ji poznal. Také jsem mírně zakašlal. Bachař to asi poznal a příště, když jsem tam opět šel, už tam nebyla.
Standovi dělalo zřejmě dobře, když mě mohl levou rukou chytit na prsou za blůzu (někdy to knoflíky nevydržely) a pravou rukou tlouci na prsa na levou stranu. Často mne bolela hlava. Kamarádi na cele mně radili, abych si zapálil cigaretu. Zkusil jsem to jenom z důvodu, že to pomůže. Ale jak jsme seděli na zemi, zamotala se mi hlava a to bylo naposledy, co jsem vzal a chtěl vykouřit cigaretu, Po nějakém čase, během dubna, jsem byl opět v temnici 48 hodin. Potom ještě dvakrát po 48 hodinách s jednodenní přestávkou. Při posledním pobytu jsem byl hodně vyčerpán. Nevím, co jsem dělal nebo mluvil, zkrátka přišel bachař a já jsem tápal po dveřích. Otevřel a co tam dělám. Nedokázal jsem odpovědět, jenom „nic". Mně se zdálo, že jsem byl ve svém rodném domě v Bartolomějské ulici a naše dcera měla mít pohřeb. V domě byla úzká chodba - snad to vyvolala představa šíře temnice. Manželka na mě spěchala, že je již dlouho. Já si rukou jezdil po bradě, že nejsem ještě oholen. Pravděpodobně to bachař hlásil v kanceláři věznice a mělo to vliv na další trest. Bachaři museli všechno hlásit. To jsem byl na samotce ve druhém poschodí. Přivedli mne odpoledne na celu, sedl jsem si na zem, opřel se o zeď a u podlahy ve zdi nahmatal díru. Pravděpodobně to někdo lžící vyškrábal. Mohlo to být také nalíčeno. Přemýšlím, co mám dělat. Přijdou na to, řeknou, že jsem to udělal já. Hlásil jsem to bachařovi. Přivedl referenta Josefa. Ten mne odvedl do své kanceláře. „Postav se čelem ke zdi, úplně ke zdi. Špičky nohou k sobě". Teď jsem čekal, co se bude dít. Ale nic! Vzal mne za blůzu u krku a cloumal se mnou. Chtěl jsem ho vzít za tu ruku a on vztekle mne chtěl druhou přes ní praštit. Ale já byl rychlejší. To byla opovážlivost, bránit se. Do temnice! Po cestě z kanceláře říká, kam jdu. Řekl jsem: „Mně je to jedno, mám zajít dnes nebo zítra." „Jak to?" „Zeptejte se, co jsem tam posledně dělal." Zarazil se a vzal mne na celu. Později přišel bachař a poručil: „Slamník a podhlavník ven, na chodbu!" Zůstal jsem stát na chodbě - myslel jsem, že bude filcunk. „Běžte na celu, máte 48 hodin tvrdé lůžko". To znamenalo, že se mohlo na holé zemi sedět nebo i lehnout. Zkusil jsem si v noci lehnout, ale nešlo to. Když jsme byli „ubytováni" na začátku chodby, někdy, když jim v kuchyni něco zůstalo, tak jsme dostali nášup. Já jsem jej nesměl dostat. Na to nás upozornil bachař. Druhý den tvrdého lůžka měl službu strážný, který se k nám choval slušně. Říkali jsme mu „táta" nebo „modrák", to proto, že byl dříve u dopravní policie, ti měli kolem čepice modrý pruh. Estébáci měli pruh červený. Dodal jsem si odvahy a řekl jsem mu o nášup. Nic neřekl, ale za chvíli přinesl ešus brambor a na dně byl kus másla. Abych rychle spěchal. Slupnul jsem to. Ale běda! V noci to na mne přišlo. Žaludek si odvykl na větší přísun a hlavně ten kousek másla udělal své.
Jak dlouho jsem byl na samotce - už nevím. Jednou také při vynášení kbelíku (WC) mně bachař povídá, že nejsem dlouho holen. Říkám: „Mně to nevadí, kdybych byl mezi lidmi, tak ano". Dotklo se ho to. „Copak tady nejsme mezi lidmi?"
Celý náš majetek na celách byl kartáček a pasta na zuby a hřebínek. Ani brýle jsme nesměli mít. Kdo je nosil, musel je dát referentovi a byly u něho. Jen když se podepisoval protokol při každém výslechu, tak je dostal. Když „číslo" nechtělo podepsat, bylo to jedno. Když jsem se někdy ohradil „Nebudeme slovíčkařit!" a bylo to. Na kartáčku jsem měl vyryta čísla cel, kde jsem byl. Kartáček jsem dovezl až do Jáchymova, kde jsem o něj přišel. Na cele jsme měli hnědý klozetový papír. Zhotovil jsem z jednoho kusu srdce a růžovou pastou na zuby jsem ho ozdobil jako perníkové srdce z pouti. To se mně podařilo přivézt s sebou do Chrudimi. Byl jsem tím šťastný. Ale ne nadlouho. Jak jsme 31. 8. 1952 přišli do věznice v Chrudimi, vzali nám léky, které jsme si mohli vzít s sebou. Snad všichni z nás si v Pardubicích kupovali za své peníze vápno, aby doplnili chybějící prvky v těle. Podařilo se mi rozdělat krabičku a vsunout mezi dvojitou stěnu složené srdce. Ke své zmínce o kupování vápna chci dodat, že kdo měl povolení k nákupu, mohl si jednou týdně koupit (měl-li na to peníze) chléb, máslo, marmeládu a kouření. Povolení dával jeho referent. Byla to výhoda. Na požádání některý bachař nám „pokrájel" šišku chleba spirálovitě, takže vznikla široká spirála. Někdy jsme museli sami si „krájet" chleba o topné těleso - plechové radiátory. Já jsem nic takového neměl, protože můj Standa se mnou nebyl spokojen. Až teprve po třech měsících v soudní vazbě. Standa jezdíval někdy na neděli domů. Říkalo se, že je z Českomoravské vysočiny. Byl přes neděli „nabitý" a mne si bral hned, jak přišel. Rozbalil přede mnou svou svačinu (řízky a pod.) a posilňoval se. Někdy při mém výslechu chodil sem a tam (já jsem stál poblíž stolu) a viděl jsem v otevřené zásuvce pistoli. Asi si myslel, že po ní skočím. Určitě byla prázdná. Jednou zahájil výslech otázkou: „Našli jsme v Orlovně zakopané zbraně, co o tom víš?" „Nevím nic o tom, že by tam zbraně byly." Viděl jsem, že to v něm vřelo a dodal jsem: „To by je tam musel někdo dát." Protože čekal, že řeknu, že je tam dali oni, dopadlo to dobře, to jsem neřekl, ale myslel jsem si to.
Někdy to zkoušel se mnou jinak: „Tvůj otec je nervově nemocný, obličej má plný vyrážky. Přiznej se!" Jindy zase zjišťoval, co vím o vraždě L. Krátkého. Odpověděl jsem dle pravdy: „Šli jsme s manželkou bezprostředně po vraždě okolo." Přesněji řečeno, šli jsme po Okrouhlíku od rodičů domů do Benedettiho ulice. Co se stalo, jsme nevěděli. Jenom nám bylo divné, proč tam jede tak rychle tolik aut. Venku u Krátkých se svítilo a bylo slyšet nářek. To jsem si dal! Teď ještě k ostatním podezřením přišlo i toto. Vím, že se nezjistilo, kdo to vlastně udělal. Přiznání zkoušeli na každém z nás. Aby dosáhli nějakého úspěchu, tak to „hodili" na Ing. Jana Žemlu, profesora na mlynářské škole, který byl za hranicemi. Jednou po šedesátém roce, když už jsem byl doma, byl jsem na zahrádce před domem a kolem šel otec zavražděného, pan Krátký. Nebál se se mnou zastavit a se mnou promluvit. Tenkráte byli lidé, kteří se mě stranili. V hovoru jsme přišli též na vraždu jeho syna. Řekl jsem mu, že se povídá, že to udělal ing. Žemla. Krátký na to vyrazil: „Tomu já nevěřím. Žemla byl poctivý člověk." Krátký znal Žemlu blíže, protože se stýkali jako funkcionáři na ONV. Žemla byl průmyslovým referentem.
Chléb jsme dostávali ráno ke „kávě". Třebaže bych snědl dva, vykousal jsem střídku a zbylou kůrku nechal na usušení v kapse. Jednou byl „fílcunk" a bachař se mne ptá, co to mám. Odpověděl jsem: ,,Na horší časy, do temnice". Kupodivu se jen uculil. Když jsem pak byl skutečně v temnici, žmoulal jsem aspoň tu suchou kůrku a měl pocit, že v ústech něco mám.
Snad začátkem května se stalo následující: Byla večerka. Lehl jsem si. Za 10-15 minut mne však vzbudili, ustrojit, ručník přes oči a jdem. Postupovali jsme vždy po několika metrech až do kanceláře. Bylo nás víc, po schodech jsem viděl i trochu pod ručníkem, ale známého jsem nepotkal. V kanceláři jsme byli maximálně čtvrt hodiny a zase na celu, odstrojit a lehnout. Tento kolotoč trval asi 2 týdny. Je samozřejmé, že po několika dnech, jak jsme si na cele sedli, usínali jsme. Jakmile to bachař zjistil, hned nás vytáhl a ven na umývárnu, sejmout košili (u žen také) a nad žlab. Bachař nám obrátil na záda připravený hliníkový hrnek s vodou. Protože jsem na cele sedával mezi ostatními, abych tak nebyl vidět, bachař mi nařídil sednout si pod otevřené okno, sám do čela cely. Za několik dní mne dali na samotku. Ten „systém buzení" byl horší než celou noc nespat. Jen zaberete se spánkem a znovu vstávat! Nedivte se, že to každý nevydrží a povolí. Protože mne Standa stále obtěžoval s vysílačkou a zbraněmi v kostelích, žádal jsem konfrontaci s manželkou. Byla mi slibována, ale nic... Později Standa říkal: „Počkej, u soudu si to povíte." Měl jsem celkem dvě konfrontace. První s Josefem Pokorným z Pardubicek. Stáli jsme proti sobě a nikdo z toho neměl ani prospěch ani Škodu. Nic nového z nás nedostali. Když jsem se později sešel na táboře s Pokorným, tak mně řekl, že se tenkrát toho zhrozil, jak jsem vypadal.
Druhá konfrontace byla s profesorem P. Josefem Havlem. To se mělo týkat Ing. Žemly. Dnes si již do detailů vše nepamatuji. Vzpomínám si, že nejdříve přivedli do kanceláře mne. Z této kanceláře vedly druhé dveře do vedlejší místnosti, mě postavili dál od dveří, abych do první kanceláře neviděl. Tam přivedli profesora Havla a výslech začal. Referent vždy řekl několik slov a Havel je opakoval. Bylo k poznání, jak těžko to říká. Litoval jsem ho, co z něj udělali. Zpracovali ho tak, že by za normálních okolností nemohl říci to, co mluvil, protože na tom nebylo ani písmenko pravdy. Já jsem musel být úplně zticha, jen jsem poslouchal otevřenými dveřmi hlasy. Když „divadlo" skončilo a profesora Havla odvedli, přišel ke mně Standa a ptal se mě, co tomu říkám. Odpověděl jsem krátce: „Není to pravda". Standa se na mě vrhl, vzal mě za bundu pod krkem a mával se mnou po kanceláři. „Co?" řval. „On kněz, starý člověk, bude lhát a ty, drbané, budeš mluvit pravdu!" Pak už to šlo v normálních kolejích.
Celá článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1997, číslo 9/10.
