Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Má pardubická „kariéra" v době Protektorátu
Má protektorátní „kariéra" byla zahájena mým návratem za studijního pobytu v tehdy už okupovaném Norsku začátkem června 1941. K návratu z Norska, kde jsem měl zprvu stipendium a pak si vydělával jako metař nebo topič, mne přiměly dopisy z domova, že se matce nedaří dobře. Sotva jsem dojel, hned jsem se od známých dověděl, že bych měl co nejdříve získat jakékoli zaměstnání, abych předešel „totálnímu nasazení" v rajchu. A tak jsem velmi brzy nastoupil do zaměstnání na pardubických jatkách jako „člověk pro všecko". Nejdřív jsem pracoval jako pomocný úředník, psal „bolety", kde byl zaznamenán každý poražený kus, jeho váha atd. Když byl velký přísun jatečních zvířat, střídal jsem občas svého nadřízeného jako „úředník vážný", cvičil jsem se v odhadu hmotnosti jednotlivých kusů, aby vážení netrvalo dlouho, protože zvířata byla neklidná atd. Bolety se svazovaly do balíčků a skladovaly ve skříních.Nezapomenu na přísnou hospodářskou kontrolu, která si vyžadovala jednotlivé bolety, za nimiž jsem musel šplhat po policích někdy až ke stropu, protože nebyl žádný žebřík ani chůdy. Poněkud mne vyvedlo z míry, když jsem zjistil v nejvyšší polici dosti velký pytlík mouky, schovaný za jakousi stěnu za svazků bolet. Trnul jsem, že se stěna boletových svazků zřítí, až budu hledat nějakou boletu - a kdo by mi věřil, že mouka není moje? Když hospodářská kontrola odešla, přiznal se můj šéf k tomu, že tu mouku uschoval on, ale že by to stejně svedl na mne. Bylo by to znamenalo nejméně pár let kriminálu. Když přišla zima, potřebovali dělníci na jatkách něco na zahřátí a tak jsem byl dočasně povýšen na kuchaře a pověřen vařením polévky. Veterináři dodali potřebné maso a já vařil. Kromě soli jsem však neměl nic na ochucení. Na štěstí jsem si povšiml už povadlého chřástu celeru, který si jatecký pěstoval na předzahrádce jatek. Vloupal jsem se do jeho zahrádky a ukořistil menší náruč celerových listů. Protože to bylo jediné koření, které jsem měl, dal jsem do polévky dost velkou dávku a pak jsem čekal, že mi strávníci vyhubují - ale tvrdili, že chutnější polévku nikdy nejedli.
Posádka jatek nebyla velká. Správce jatek, dva veterináři, z nichž jeden byl ředitelem a druhý jeho zástupcem, student medicíny, který měl za úkol sbírat dobytčí žlázy pro farmaceutický průmysl, několik jatečních dělníků, kteří usmrcovali a „bourali" jateční zvířata, a tři úředníci. Ředitel jatek byl velmi úzkostlivý a snažil se o to, aby se co nejméně masa ztrácelo, ale jeho zástupce míval časté návštěvníky - gestapáky a esesmany, kteří pak odcházeli s přiměřenými balíčky. Proti nim nemohl ředitel jatek vystupovat. Po čase přišlo udání. Byli jsme všichni vyšetřováni na gestapu, a to dost podrobně. Já jsem seděl hned u dveří místnosti, kam byli vyslýchaní voláni a většinou toho, co se tam mluvilo, jsem slyšel. Když došla na mne řada, potvrdil jsem to, o čem se vyšetřující doposud dověděl, a neřekl ani slovo víc. Pak se ještě jednou vyslýchalo na gestapu v Praze. Doplatil na to ovšem ředitel jatek, který se myslím, z kriminálu nevrátil, kdežto jeho zástupce proklouzl bez velké úhony. (Po válce kandidoval jako velký vlastenec).
Student medicíny, který sbíral žlázy, MUC. Jar. Kos, byl velmi obratný. Protože měl rodinu s malými dětmi, přivstal si zpravidla a podojil krávy, které měly být poraženy. Nosíval si domů plnou konévku a občas mi také trochu poskytl. Po válce se stal významným profesorem anatomie na fakultě v Plzni a autorem hledaných a vysoce ceněných učebnic. Časem jsem povýšil až na trichináře. V životě jsem sice živou trichinu -parazitického červa - neviděl, ale z obrázku jsem trichiny znal. Prohlídka se dělala tak, že se vyřízl kousek vepřové bránice, vložil se mezi tlustá skla a obrázek bránice se promítal na zeď. Protože z každého vzorku zvící vlašského ořechu trochu masa zbylo, byl to občas vítaný přísun masa pro rodinu. Za celou dobu jsem žádnou trichinu nenašel, ale každý vepř byl pečlivě zkontrolován. Některé dny bylo mnoho jatečního dobytka, jindy jsme neměli nic na práci a toho jsem využíval ke spisování Květeny Pardubicka; s bratrem jsme měli už dost materiálu z Pardubicka, Holická i Přeloučská. Květena pak vyšla u Vokolka.
Když jsem se jakž takž vpravil do práce na jatkách, přišel příkaz z Městského úřadu, že je v muzeu zapotřebí archeolog. Ředitelem archeologického oddělení muzea se totiž stal Walter Lung z Kolína nad Rýnem a potřeboval ovšem asistenta. Padlo to na mne. Pan Lung hledal, kdo by mohl vykopávat nějaké archeologické památky. V našem terénu se ovšem nevyznal a vyptával se mne. Věděl jsem o kulturních vrstvách v některých cihelnách, např. v Mikulovicích, většinou z bronzové doby, ale to nebylo nic vzácného. Ale vzpomněl jsem na dosud nezkoumanou lokalitu - břeh Labe v Úzkém, kde jsem nedávno zahlédl ve břehu Labe kulturní vrstvu, obnaženou při povodni. W. Lung sehnal dokonce několik vojáků. Němců, a ti ovšem dali přednost práci s lopatou než boji na frontě. Kopali jsme opatrně a postupně odkrývali kus sídliště, které se rozkládalo na ploše nejméně 180 metrů dlouhé a 25 m široké. Nálezy byly dost sporé. Něco keramických střepů tzv. píchané keramiky, tedy mladší doby kamenné z doby asi před 4.500 lety, trochu drobných pazourkových ostří sotva centimetr dlouhých a velmi ostrých, které zřejmě byly nasazovány do dřevěných držadel, a dost velký počet kamenných nožíků z místního porcelanitu, t. j. slinu, do tvrdá vypáleného magmatem, které nedaleko tvořilo zřetelný práh napříč řečištěm. Na odkryté ploše se pak rýsovaly obrysy chatrčí a stopy kůlů. V té době byla sídliště prvních zemědělců mladší doby kamenné u nás velmi vzácná a tak byl o naše vykopávky dost zájem. V místním tisku se také objevily titulky jako; „Pardubice z doby kamenné" apod.
Zanedlouho byl W. Lung odvolán na hroutící se frontu a nikdy jsem o něm později neslyšel.
Po Lungově odchodu jsem ovšem musel zase změnit pracoviště. Tentokrát na mne čekala práce na bytovém úřadě. Měl jsem m. j. za úkol přešetřit bytové poměry žadatelů o byt. Přitom jsem se také jednou ocitl v bytě svého gymnaziálního profesora Chlupáče. Představil jsem se mu, ale on mne zarazil: „Já vás znám. Já si vás dobře pamatuju, seděl jste ve čtvrté lavici spolu s Lužíkem." Ještě asi po desíti letech si pamatoval, kde jsem tehdy seděl! -Některé „byty" byly otřesné. Pětičlenná rodina ve sklepní místností, kde bylo jen úzké okénko u stropu - při každém dešti měli v bytě po kotníky vody apod. Jenže těžko bylo žadatelům vyhovět, když nové byty prakticky nebyly. Dost dlouho jsem lamentoval u tehdejšího pardubického Bůrgermeistera Julia Stumpfa, než se mi podařilo od něj vydobýt příslib několika finských domků, které se měly budovat u Zámečku. Jestli byly skutečně postaveny, jsem se už nedověděl - nastaly totiž chaotické poměry konce války, a já se už nedostal k tomu, abych stavbu kontroloval.
A tak skončila má protektorátní ,,kariéra" na bytovém úřadu. O kvalitě svých výkonů na oněch třech různých pracovištích během čtyř let se raději vyjadřovat nebudu. Pod zástěnou těchto úředních zaměstnání však probíhala ještě řada jiných aktivit, např. příprava mladé generace na vysoké školy (které tehdy byly uzavřeny). Tu jsme spolu s řadou amatérských přírodovědců prováděli v Přírodovědeckém klubu. Z nich pak vyrostl nemalý počet vědeckých pracovníků nebo ředitelů ústavů Akademie věd, jako byl Milan Hašek (který nedopatřením nedostal Nobelovu cenu), Věra Hašková, akademická, bratři Pospíšilové, vysokoškolští učitelé jako Zd. Urban, Jar. Seifert, R. Hendrych, Jiřina Slavíková, Jar. Kos, mikrobiolog Vejbora aj. Jsem rád, že jsem se takových aktivit mohl zúčastnit a pokládám to za vrchol své protektorátní „kariéry".
