Pardubická sokolovna po generální opravě znovu otevřena

Rozhodnutí o místu pro stavbu tělocvičny mělo nemalý vliv na práci Družstva. Začátkem srpna roku 1912 bylo zadáno architektu Kohoutkovi vypracování plánů na stavbu tělocvičny bez konkurzu. Ten také vypracoval návrh, který odpovídal požadavkům Družstva. Veškerá další jednání i práce byly přerušeny 1. světovou válkou (1914 – 1918). Činnost Družstva pro postavení tělocvičny byla umlčena z opatrnosti, aby nebyly upozorněny úřady na nastřádaný kapitál. Veškeré jmění bylo uloženo na devíti knížkách v Občanské záložně znějících na jména členů Družstva a jednoty.

            Po skončení války nastal obrovský příliv členstva do jednoty. Za této situace se ukázalo vybudování tělocvičny-sokolovny o potřebné kapacitě nutností. Velkoryse pomohlo tuto situaci řešit město a okres. V roce 1920 věnovala městská rada definitivně pozemek pro hřiště na „Olšinkách“ o výměře 2,18 ha, na kterém bylo o jeden rok později vybudováno oplocené hřiště. V roce 1921 poskytl okres subvenci na stavbu sokolovny ve výši 250 tis. korun, ale jednota měla také své úspory. Družstvo ukládalo část výnosů z tanečních zábav, slavností, z provozování kluziště pod Zámkem, dary členů a občanů. Částka činila 171 520 korun. Další částka – téměř 1 mil. korun - byla získána půjčkami od majetnějších členů jednoty. Ale stavba sokolovny měla stát i s vybavením 2 mil. 794 tis.! Další peníze byly proto vypůjčeny od Občanské záložny, od Městské spořitelny a od dalších institucí.

            V lednu 1922 bylo rozhodnuto o započetí stavby podle nového projektu pražských architektů Antonína Mendla (1890 – 1944) a Václava Šantrůčka (1893 – 1971). Nový projekt byl modernější, i když dražší než původní projekt architekta Kohoutka. Aniž by byl rušen celkový dojem, obsahoval návrh jeden tělocvičný sál, s tím, že později – až se zlepší finanční poměry – bude rozšířen ještě o sál druhý. Z toho ovšem sešlo.

V rekordním čase provedl stavbu sokolovny pardubický stavitel a člen Sokola Ferdinand Potůček.  V červnu roku 1923, v roce šedesátiletého trvání pardubického Sokola, byla stavba dokončena. Oslavy byly velkolepé. Byl uspořádán župní slet a závody na hřišti na „Olšinkách“. V předvečer se konala akademie, které se zúčastnil Dr. Scheiner, starosta ČOS   a zástupci okolních žup. Dále ministr obrany František Udržal, generální inspektor armády J. S. Machar a zástupci okresu, městských úřadů a spolků.

Sokolovna sloužila sokolům i veřejnosti až do roku 1939, kdy byla zabrána Němci      a dokonce sloužila jako továrna na výrobu válečného materiálu. V roce 1941 byl Sokol rozpuštěn. Po osvobození v roce 1945 byla velmi rychle obnovena činnost sokolské jednoty    a již v první polovině září mohlo být opět zahájeno pravidelné sokolské cvičení. Po vydání zákona o sjednocení tělesné výchovy a sportu v roce 1948 Sokol brzy zanikl a sokolovna se stala na 43 let součásti T. J. Dynamo Pardubice. Ke znovuobnovení T. J. Sokol Pardubice I došlo až v roce 1990 a sokolovna se jednotě vrátila v roce 1991. A to je již další kapitola v životě jednoty i sokolovny.

            Budova sokolovny stárla a nutně muselo dojít k některým opravám. Ty byly ovšem jen dílčí, aby bylo vyhověno hygienickým, požárním, bezpečnostním a dalším požadavkům. Byla provedena rekonstrukce topení, oprava střechy, provedeny nátěry oken, opraveny šatny, vymalován hlavní sál, upraveno osvětlení kvůli spotřebě elektrické energie, opraveny podlahy  atd., atd. Částka na tyto opravy činila několik desítek mil. Kč, ale ani to neřešilo nutnost celkové opravy.

            Ke generální opravě a celkové rekonstrukci došlo až v roce 2013. Stavba za 128 mil. Kč byla plánována na jeden rok. Problémy s původním dodavatelem a nutností vyhlásit nové výběrové řízení ji prodloužily o další rok. Nový dodavatel již termín oprav dodržel a tak se již zašlá historická budova sokolovny změnila v moderní sportoviště, ale se zachováním – ba i zvýrazněním – původního historického rázu. Podle starostky T. J. Sokola Pardubice I Ing. Lenky Pařízkové je nutné poděkovat za finanční podporu především Regionální radě Severovýchod a Statutárnímu městu Pardubice.