OSOBNOSTI KPP Pardubický rodák - prof. MUDr. Jan E.Jirásek, DrSC. (*29.7.1929)

Jeho největším kamarádem byl Erna Košťál. Spolu prožili středoškolská studia na reálném gymnáziu v Pardubicích, Štefánikova ulice. V té době (1940) zemřel jeho otec a otec Erny Košťála byl popraven na Zámečku v Pardubicích v roce 1942. Jan vzpomínal, jak spolu 1.července roku 1942 hráli fotbal na dvoře hotelu Veselka a přidal se k nim i Ernův tatínek, který byl druhého dne na Zámečku popraven.

            Na reálném gymnáziu byli jeho spolužáky Vladimír Kopecký, který se později stal akademickým malířem, Vladimír Bartoš, který byl později profesorem vnitřního lékařství, Zdeněk Jičínský, autor ústavy Československé socialistické republiky, později disident a poslanec ČSSD po roce 1989 a Bohuslav Král, pozdější profesor sportovního lékařství na Univerzitě v Hradci Králové. Z doby jeho středoškolských studií se nám podařilo získat dva obrázky z náčrtníku Vladimíra Kopeckého – dva portréty Jiráska a Košťála z roku 1947. Maturita byla v roce 1948. Na studium medicíny se Jan přihlásil do Prahy, ale byl přeřazen na novou lékařskou fakultu do Hradce Králové. Zde působili mladí učitelé, kteří podporovali nové věci včetně politiky. Zde ho ovlivnil zejména děkan prof. Vrtiš, který ho podporoval v embryologii a patolog prof. Fingerland, u kterého krátce vykonával i funkci pomocné vědecké síly. Kromě toho byl pomocným asistentem u prof. Vrtiše. Na radu prof. Fingerlanda si vypůjčil americkou anglicky psanou učebnici patologie. I když neznal anglicky, podle ní se seznámil s angličtinou a se současným stavem medicíny. V roce 1951 se hradecká fakulta proměnila na Vojenskou lékařskou akademii a civilní studenti přešli do Prahy. Zde se zdála výuka zastaralá. Požadavky na zkoušky se naučil na jeden semestr a složil je za celý rok už v pololetí. Měl z toho nepříjemné řízení a málem ho za to ze školy vyloučili. Už tady se projevila jeho individualita, kterou mu zapsali i do posudku – nemá smysl pro kolektiv. Jan se vždy vyhýbal kolektivním rozhodnutím.

            Od svého příchodu do Prahy se věnoval embryologii na Embryologickém ústavu, který vedl prof. Frankenberger. Po ukončení studia měl opět konflikt při umisťovacím řízení. Na ministerstvu zdravotnictví musel doložit své tvrzení, že vlastně žádný zákon neukládá studentovi povinnost řídit se umístěnkou, kterou rozesílá Svaz mládeže. Od roku 1954 až do roku 1960 pracoval v Embryologickém ústavu lékařské fakulty. Byl prvním genetikem zabývajícím se spojením s embryologií určením pohlaví. Jeho práce prováděné společně s prof. Rabochem vyvolaly pozornost v zahraničí. V roce 1960 po dvouletém odkladu, jehož důvod se nikdy nedozvěděl, obhájil disertační práci a stal se kandidátem věd. Věnoval se hlavně genetice, sexchromatómem a otázkami genetického určení pohlaví. Prof. Charvát ho upozornil na důležitost endokrinologie a steroidních hormonů. Na problémech sexuální determinace spolupracoval s prof. Hyniem.

            V roce 1965 dostal pozvání od kubánské vlády na místo poradce pro založení kubánského výzkumného lékařského ústavu. Dál už je jeho příběh klasickou ukázkou korupce za komunistické totality. Jan přišel s kubánskou pozvánkou na ministerstvo zdravotnictví, ale tam mu řekli – my nic nezařizujeme – to Polytechna. Toto pozvání skončilo tak, že když na Polytechně Jirásek řekl, že jeho plat má být 1000 dolarů měsíčně, tak mu oznámili, že 600 dolarů si nechají oni a zbytek mu převedou, část na tuzexové poukázky a část na koruny. Toto řešení Jirásek zásadně odmítl a oni prohlásili, že tam pošlou někoho jiného. Ovšem kubánská vláda nesouhlasila. A tak nakonec na Kubu zakládat výzkumný lékařský ústav nejel nikdo.

            K tomuto vyprávění se váže ještě druhá korupční vzpomínka, která se Janovi přihodila již dříve při jednání s nakladatelstvím ARTIA. Jan byl velice pilný a zapálený ornitolog, a tak není divu, že poté, co mu vydali obrázkovou knížku v němčině s jeho fotografiemi vodních ptáků, nashromáždil brzy materiál na druhý díl. Zažil docela šok, když mu šéfredaktor oznámil, že mu knížku vydají, ovšem polovinu honoráře odevzdá jemu. Odmítl to a raději žádnou knihu nevydal, než by akceptoval nečestné jednání. Říkal, že i když nikdy nebyl partajníkem, znal se osobně s ředitelem nakladatelství, ale stěžovat si mu nešel…

            I v době studií v Hradci a v Praze udržoval kontakt se svými rodnými Pardubicemi. Byl zde členem horolezeckého kroužku a také se zde v roce 1954 oženil. Vzal si Věru Polákovou, která pochází z domu U Jonáše na Pernštýnské náměstí. Mají spolu dvě děti – dceru Janu, která je učitelkou a syna Michaela, který nepokazil rodinnou tradici a vystudoval rovněž medicínu a pracuje dnes ve velké farmaceutické firmě. Celkem má Jan dnes tři vnuky a jednu vnučku.

            V roce 1960 nastoupil do Ústavu pro péči o matku a dítě – do proslulé porodnice pod Vyšehradem a pracuje zde stále. Zpočátku se víc věnoval praktické medicíně a složil atestační zkoušky pro gynekologii a porodnictví. V roce 1966 byl pozván na vědecké sympozium v Londýně, kde poprvé přednášel v angličtině. Jeho vystoupení mělo úspěch a svět o něm začal vědět. Setkal se s americkým prof. Robertem Gorlinem, který se zabýval otázkami vrozených vývojových vad a přednášel o rozštěpech. A tak se stalo, že v roce 1968 byl Jan pozván na světový endokrinologický kongres do Mexika a poté na roční stáž na místo hostujícího profesora na lékařské fakultě v Minneapolis v USA. Když došlo ke vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968, tak ještě než se stačily zformovat okupační úřady, jeho žena popadla dceru a ihned odcestovala za ním do USA, kde zůstali spolu až do roku 1970 a zde se jim také narodil syn. V Americe byl Jirásek velice úspěšný a byly oceňovány jeho práce týkající se spojení genetiky, embryologie a reprodukční medicíny. Kromě toho byl hostujícím profesorem na zubní fakultě, stal se hostujícím profesorem gynekologie a porodnictví na lékařské fakultě, kde byl vedoucím profesorem J.Sciarra, pozdějšího prezidenta Světové gynekologicko-porodnické společnosti FIGO. Oba se stali blízkými přáteli a spolupracovníky.

            Reprodukční medicína se rychle rozvíjela a vyřešení otázky oplodnění ve zkumavce byl jedním z úkolů. K návratu domů ho přiměla ta okolnost, že matka jeho ženy oslepla a nebyl nikdo, kdo by se o ni staral. Po návratu do Prahy narazil na naprostý nezájem o reprodukční medicínu. Když navrhoval rozřešení oplození ve zkumavce, byl odmítnut, že pracující potřebují spíše regulaci populace, než její zvyšování. Žádost o poskytnutí sterilní laboratoře termostatu a jedné technické pracovní síly byla zamítnuta. Výzkum byl velmi obtížný a pochopení pro něj nebylo. Srovnání s výsledky v cizině neexistovalo. Po návratu se Jirásek věnoval studiu embryí z lékařsky prováděných potratů a kultivaci lidských embryonálních buněk. Nikdy nedostal žádný grant nebo finanční podporu. Svoje výsledky s pěstováním lidských vajíček sdělil embryologovi prof. Tesaříkovi z Brna, který jako první provedl oplození ve zkumavce spolu s profesorem Pilkou u nás (1980). První na světě provedli oplození ve zkumavce v Anglii prof. Steptoe a Edwards (baby Brown 1968).

            Výsledky těchto prací opět vzbudily pozornost, takže byl znovu pozván, aby zastával místo hostujícího profesora gynekologie a porodnictví na Minnesotské univerzitě v Minneapolis (1978-1979). Tehdy nebylo povoleno, aby jeho rodina cestovala s ním. Výsledkem toho pobytu ve Spojených státech byla anglicky a později i česky napsaná monografie o prenatální endokrinologii. Po návratu do Prahy mu bylo umožněno provést oplození ve zkumavce i v Ústavu pro péči o matku a dítě, kde Jirásek v té době spolupracoval s doc. Mardešičem, který byl zodpovědný za klinickou práci. Vedle toho se věnoval klinické reprodukční patologii a prenatální diagnostice vrozených vývojových vad. V tomto směru byl jeho blízkým spolupracovníkem prof. A Zwinger, který dosahoval výborných výsledků pomocí fetoskopie.

            V roce 1987 byl doktor Jirásek hostujícím výzkumným pracovníkem na lékařské fakultě ve státě Tenessee (USA), která byla známá svými výsledky týkajícími se malformací a prenatální diagnostiky. Toto pracoviště vedli prof. J.L. Simpson a S. Elias. Zde se seznámil s tehdy novými metodikami průtokové cytometrie a molekulárními analýzami DNA.

            Po změně režimu se špatné podmínky pro výzkum ve zdravotnictví ještě zhoršily. Dříve státní medicína se změnila na medicínu placenou pojišťovnami. Každý by si měl uvědomit, že vláda platí pojišťovny a že lékaři se stali zaměstnanci pojišťovny. Majitelé nemocnic nemají možnost ovlivnit a nejsou zodpovědni za výsledky zdravotnických zařízení. Lékařský výzkum byl od nemocnic odtržen a byl převeden na tzv. výzkumná střediska, která jsou odtržená od lidí a lékařů. Za daných poměrů provádět výzkum v nemocnicích je téměř nemožné.

            Prof. Jirásek říká, že úspěšný lékařský výzkum vždy musí skončit pokusem na člověku. Když tento svůj názor vyslovil na Národním zdravotnickém americkém ústavu pro zdraví NIH v roce 1999, byl bez diskuze prudce odmítnut. Proto byl velice překvapen, když v roce 2006 byl pozván jako první hostující profesor do nově otevřeného Ústavu pro perinatologii v Detroitu, který vede prof. R.Romero. Bylo mu oznámeno, že toto čestné jmenování je výsledkem toho, že si američtí vědečtí pracovníci uvědomili, že každý výzkum, který má člověku pomoci zlepšit zdraví, musí skončit pokusem na člověku. Vědecké výsledky jsou založeny na průkazech, kdežto náboženské a etické zábrany jsou otázkami víry.

            Zajímavá jsou i stanoviska prof. Jiráska k řízení našeho zdravotnictví a znovu připomíná, že medicínu a péči o pacienta u nás neplatí stát, ale pojišťovna. Kompetence jednotlivých úřadů přitom není přesně vyjasněna a tak se může běžně stát, že za stejný výkon si pojišťovny účtují různé ceny. Vztah mezi pojišťovnou a doktory je vztahem obchodním. Vytrácí se tak osobní vztah mezi lékařem a pacientem. Dnes často pacient nechodí k lékaři, ale jak se říká, jde „na výkon“.

            „Tady je moje sezení“, řekl pan profesor, když si sedal k mikroskopu a před sebou měl složitou aparaturu se vzorky a displeje počítačů. Jeho potěšení z práce je nakažlivé a Pardubice mohou být pyšné na svého rodáka, který proslavil českou medicínu ve světě a který svými objevy přispěl velkou troškou ke snažení jak lépe žít. Pan profesor je také členem našeho Klubu přátel Pardubicka a byl jím již za paní doktorky Svobodové. Už tehdy, v roce 1973 přednesl pro náš pražský klub přednášku o vývoji člověka a potom o 38 let později v roce 2011 vystoupil znovu v pražské pobočce s vyprávěním o výsledcích své práce v tomto oboru. Samozřejmě se ještě v další besedě podělil o své znalosti v oboru ornitologie na Pardubicku. Zůstává našemu klubu a našemu městu věrný a za to mu patří naše poděkování a přání, aby se mu jeho práce dařila, sloužilo mu zdraví a aby si vychoval hodně takových nadšenců a odborníků, jako je on sám.