Zprávy KPP

1. Jste známá jako dlouholetá ředitelka speciální školy „SVÍTÁNÍ“. Přibližte nám, prosím, činnost a smysl tohoto zařízení. Svítání se z malé a nenápadné školy, kterou založili rodiče v roce 1992 s velkou touhou mít pro své děti se zdravotním postižením školu přímo ve svém bydlišti nebo pokud možno co nejblíže, proměnilo v moderně vyvinutou instituci, která slučuje vzdělávání, sociální služby, zdravotní rehabilitační péči s denním rozvozem žáků a klientů do svých domovů. Je to nezisková organizace, obecně prospěšná společnost. Pro mě je to srdeční záležitost, kde jsem se vyučila mnoha profesím. Zkušenost z praxe mě dovedla k branám Univerzity Hradec Králové, kde mohu v předmětu „Management speciálních škol“ a „Grantová politika“ erudovaně radit budoucím pedagogům, jak zavést do své školy nové nápady, které potřebují…

Své první profesionální angažmá získal roku 1949 ve Vesnickém divadle, v němž zakusil náročný herecký život vyžadující cestování po menších městech, ale také se zde setkal s výraznými osobnostmi, které ovlivnily jeho divadelní myšlení na celý život (mimo jiné i s režisérem Alfrédem Radokem). Poctivou, nicméně tvrdou hereckou řeholi u novodobé formy kočovného divadla opustil roku 1956, aby zakotvil v Městském oblastním divadle v Benešově. Již v roce 1957 mu však poprvé tleskalo východočeské publikum, jež ho mohlo obdivovat po řadu dalších let. V uměleckém svazku Východočeského divadla Pardubice setrval takřka tři desetiletí až do roku 1985 a za tu dobu zde zanechal nesmazatelnou stopu, která zůstává živá dodnes. Po celou dobu svého působení patřil k nejvýraznějším, nejobsazovanějším a také nejpopulárnějším hereckým osobnostem…

Pan Oldřich Ullrich se narodil 1. májový den roku 1914 v muzikantské rodině v Sezemicích. V Sezemicích byl i pokřtěn a zde také ve svém domku v kruhu své rodiny a v přítomnost kněze 21. září 2010 zemřel ve věku 96 let. Pan Oldřich Ullrich byl po dlouhá léta spolupracovníkem městského úřadu v Sezemicích. Byl uznávaným odborníkem v oboru regionální historie a genealogie a především byl dobrým člověkem, který bude chybět své rodině, vnoučatům a pravnoučatům, ale i řadě přátel, se kterými tak rád vedl rozhovory o historii pardubického regionu a Sezemic. Po maturitě na pardubické reálce vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a v roce 1936 byl v tomto učilišti vyřazen jako poručík pěchoty. Jako aktivní důstojník sloužil na Slovensku u horského pluku v Dolním Kubíně, po válce pak jako velitel roty u pěšího pluku v…

Krajská knihovna v Pardubicích se může pochlubit řadou oddělení, čtenáři samozřejmě nejvíce navštěvují obě půjčovny – naučné i odborné literatury, čítárnu, hudební oddělení; řadu zajímavých informací nacházejí v RPI – informačním oddělení knihovny a také obou studovnách – všeobecné i regionální. A právě regionální studovna Krajské knihovny v Pardubicích oslavila letos v létě pět let „samostatné existence“. Umístění ve velkém sále v přízemí, kanceláři a také možnost využít skladových prostor znamenají pohodlí pro čtenáře a rychlé vyhledávání požadovaných materiálů knihovnicemi. Dvě internetové stanice slouží jednak stálým čtenářům knihovny, jednak vlastníkům jednorázové průkazky – tedy návštěvníkům KKP.

V sobotu 11. září 2010 uspořádal Klub přátel Pardubicka jednu zajímavou akci. Jejím cílem bylo připomenout Pardubákům, jak zajímavá a současně i pozapomenutá zákoutí se nacházejí na území města. Dnešní park Vinice byl před sto a více lety hojně vyhledávanou lokalitou zejména pro nedělní odpolední výlety. Návštěvníci akce se dozvěděli mnohé zajímavosti o historii tohoto místa rozkládajícího se podél pravého břehu Chrudimky. Opukový vrch Vinice je jediné vyvýšené místo na území města, jehož součástí jsou Pardubičky se svým archeologickým nalezištěm, kde se začala psát historie Pardubic. Dnešní Vinice dostala své pojmenování v době Viléma z Pernštejna, který zde na stráni nad tokem Chrudimky zakládal pěstování vinné révy. Vinice zde však vydržely pouze do třicetileté války. Pojmenování lokality však přetrvalo až do dnešních dní. …

První očistné lázně v Pardubicích byly zřízeny už v polovině 16. století v dnešní Kostelní ulici. Pod tímto názvem si asi můžeme představit společnou koupelnu, kde jak víme se platilo vstupné. Další takové zařízení máme zdokumentováno v roce 1863 a sice v býv. Bubenči, tj. objektu na dnešní Sukově třídě mezi koncem ulic Sladkovského a Pernerovy. Brzy na to, již v roce 1870, následovaly lázně v ulici Hronovické, které na dlouhou dobu téměř sta let jako jediné sloužily pardubických občanům. Jejich součástí byl mimo jiné i malý plavecký bazén, odhadem tak 10x4 metry. Lázně byly zrušeny až po otevření kryté pětaadvacítky v roce 1964. Podstatně lépe na tom byli pardubičtí s přírodními koupališti. Již v roce 1891 byly schváleny stanovy pro provoz a udržování Občanské plovárny na pravém břehu Labe. Další zpráva ze soudobého tisku o…

Když v roce 2002 našel náš pilný člen p. Miloslav Huňáček ve svém pátrání po stavební dokumentaci Kamenné vily v Pardubicích. 1/ v archivu stavebního odboru pardubického magistrátu ve Štrossově ulici dva dokumenty týkající se jejího stavitele Boži Dvořáka (1864 – 1954) z června 1946, otevřel dosud málo známou kapitolu z jeho života. Dokumenty mi p. Huňáček předal v říjnu 2006, kdy jsem se zabýval detailně historií českého fašismu, hlavně činností NOF v Pardubicích. Již tehdy jsem našel v presidiálních spisech Okresního úřadu v Pardubicích v SokA hlášení o politických sympatiích pana architekta s Národní obcí fašistickou R. Gajdy. Nebyl mezi pardubickými architekty sám, k sympazitantům NOF patřili i stavitelé B. Manych a V. O. Medek.

Stíny našeho města. „Po dobu výstavy vystřídalo se v našem městě mnoho cizinců, na něž Pardubice učinily příjemný dojem a také výstava se jim velice líbila. Co však zaráží slušné cizince, jest ono povykování mládeže, která v ideálním zákoutí starobylého kostela hraje kopanou. Napomenutí vážných osob bývá provázeno hrubým výsměchem. To ovšem divně působí na cizí návštěvníky. Stínem našeho města jsou hostince a kavárny se ženskou obsluhou. Jsou to ponejvíce pařeniště pohlavních nemocí, zkázonosné hlízy, která již mnohým nezkušencům přivodila životní zvrat a škodu na zdraví. Mnohá města zbavila se neřestných lokálů a tak snad i v našem městě zákrok okresní politické správy by očistil naše město od této mravní špíny. Skvrnou našeho města jsou pak i bravurní jízdy nočních kolařů, kteří bez světla projíždějí frekventovanými místy, …

V listipadu 1927 zveřejnil MUDr. Vincenc Černohorský ve „Východočeském republikánu“ (č. 45, 4. 11. 1927, s. 2-3) následující článek: Východočeký republikán č. 45, 4. 11. 1927, s. 2-3 F E U I L L E T O N Hetmani od Střebských Píše MUDr. Vinc. Černohorský Roku 1890 vystavěl v Pardubicích místní obchodník Josef Střebský, nynější Sochorův hotel. V té době byl to hotel moderní, vkusně zařízený, s ústředním topením a řádným větráním – zkrátka první hotel v Pardubicích a možno říci v celých východních Čechách. Při hotelu byla také zvláštní prostranná kavárna a vinárna. Budovu stavěli místní stavitelé Kašpar a Manych.

Jezdecký sport má v Pardubicích velkou tradici a slavnou historii i současnost. Šlechta si oblíbila hony zvěře, při kterých se překonávaly různé přírodní překážky. Tyto hony zvané parfosní se prvně konaly v roce 1836 na Chlumeckém panství. Ovšem záhy se přestěhovaly do Pardubic. Už v roce 1856 zde byla založena dostihová dráha a zdejší dostihy nabíraly na stále větší popularitě. V roce 1874 se poprvé běžel slavný závod Velká pardubická o cenu 8 tisíc zlatých. Nejznámější překážkou velmi obtížného dostihu je Taxisův příkop a v kurzu je řada dalších známých překážek: Irská lavice, Hadí příkop, Velký vodní příkop, Velký anglický skok atd. Za první republiky a po druhé světové válce byla propagace tohoto velkého dostihu uskutečňována formou vydávání pamětních razítek. Uvádíme zde dva příklady z roku 1937 a 1949.