Zprávy KPP

Úhřetická Lhota První písemná zmínka o vsi je z r. 1340. Její mateřskou obcí byly Úhřetice na Chrudimsku, které bývaly samostatným zbožím se tvrzí. Archeologické nálezy potvrzují její pravěké osídlení. Jak naznačuje jméno Lhota, vznikla ves později, když novým osadníkům byly poskytnuty pozemky zboží Úhřetického na mírném návrší za potokem Olšinkou (Novohradkou) „na lhůtu“. Nálezy žárových hrobů i zde svědčí o dávném osídlení. Pramen mluví o dějinách obce velmi skoupě. Dle historika Josefa Sakaře byla jejich držiteli knížata Minsterberská, synové Jiřího z Poděbrad, kteří měli i Kunětickou horu aj. statky v okolí Pardubic. Ti ves

Kráčíme-li v Pardubicích Štrossovou ulicí od hlavní křižovatky směrem ke Kostelíčku, upoutá nás po levé straně kousek za křižovatkou velká výloha firmy František Kváč –prodej řetězů ČZ. Málokdo dnes ví, že jde již o čtvrtou generaci Františků Kváčů a zároveň tradiční pardubickou firmu, která kdysi patřila mezi významnější pardubické podniky a která stále na stejném místě v letošním roce slaví již 110 let od svého založení. Jejím zakladatelem byl v roce 1899 František Kváč, syn Jana Kváče, který pocházel z Třemošnice, kde se tento rod dodnes vyskytuje. František Kváč (první generace) tehdy opravoval především zemědělské stroje. Jeho provozovna byla na stejném místě, na kterém se nachází dnešní firma, jen s tím rozdílem, že se tu dnes již neopravuje, ale jen prodává. Ten měl čtyři syny: Františka (druhá generace, 1903-1980),…

O spojeneckých náletech na Pardubice v roce 1944 bylo napsáno mnoho. Nejvíce pardubickým archivářem Zdeňkem Bičíkem (ZKPP 1973-1987, Nálety na Pardubice, Letectví a kosmonautika, Pochodeň atd.), ale také M. Vostatkem, O. Ulrichem, F. Dosoudilem, C. Benešem, V. Matouškem, M. Huňáčkem (ZKPP 1975-2004), dále Milošem Charbuským (Pardubické noviny 1994), byla vydána publikace Letecká válka nad Čechami (Východočeské muzeum Pardubice) a samozřejmě řada dalších článků a publikací od různých autorů. Většinou bylo vše popsáno, vysvětleno a objasněno, zejména po otevření britských archivů. Proto se omezím jen na ty nejdůležitější údaje – zejména o nočním náletu na Pardubice v noci 22. července 1944. Zdeněk Bičík ve své brožurce NÁLETY NA PARDUBICE 1944 (vydalo PKO a KMVČ Pardubice 1984) píše: „Pardubice v této souvislosti získaly smutný…

„V noci 5. 8. 1924 konal v ranních hodinách noční hlídač, 42 letý Jan Adámek z Jesničan na nádraží v Pardubicích v topírenském obvodě službu, při které, jdoucí podél železničních kolejí, zakopl a byl v pase přejet několika nákladními vagóny, které byly na onu kolej posunovací lokomotivou posunuty.“ Vlak Adámka na místě usmrtil. Zanechal po sobě ženu a dítě. „Na dvou nebezpečných místech okresní silnice u nás objevily se nedávno výstražné tabulky s nápisem „Auta 6 km.“ Je žádaná rychlost snad až příliš malá, ale rozumnému stačí, aby se dovtípil. Jest s podivem, že se na několika silničních záhybech zdejších nestala dosud větší nehoda. Předejíti ji, jest účelem zmíněné výstrahy. Neučiní-li se ani takto přítrž zbrklému ježdění městem, nezbude, než-li důsledně pokutovati, jinak pozdě bycha honiti.“

Stáří je vybaveno významným darem: poskytuje čas na hezké vzpomínky z prožitého života. Zpravidla jsou to vzpomínky na osoby, které jsme měli rádi a které měly rády nás. Vždyť i jedno staré moudro nám říká, že i pro kouzlo vzpomínek stojí za to žít. Při běžném procházení termínů v kalendáři, připadajících na prázdninové období, zastavil jsem se očima u data 5. července. Zde jsem měl v diáři poznamenáno – 33. výročí úmrtí JUDr. Pavla Theina. Po odložení diáře jsem se v klidu ponořil do vzpomínek na tohoto šlechetného člověka – velkou osobnost v divadelní, historické a vlastivědné oblasti-, se kterým jsem prožil určitou etapu totalitní doby ve stavebnictví. Když jsem si procházel klubové „Zprávy“ z dávné minulosti /č. 9–10 roč. 1976 a 1-2 roč. 1988 „Vlastivědné abecedy Dr. Theina“/, zjistil jsem, že v jeho životopise zůstává…

Ve druhé polovině třicátých let minulého století – přesnějí řečeno v r. 1938 – se v Československu konaly tzv. komunální volby, tj. volby do městských a okresních zastupitelstev. V jednotlivých okresech pardubického volebního kraje se uskutečnily ve dnech 22. a 29. května a ještě 12. června 1938. V samotných Pardubicích došlo k volbám 12. 6. t.r. a tak tomu bylo pravděpodobně i v dalších městech a obcích pardubického okresu. Nás v této studii zajímají předně volby v Pardubicích a pak v přilehlých – tehdy samostatných – obcích, které později tvořily tzv. Velké Pardubice. Do volebního zápasu před 12. 6. 1938 vstoupilo v Pardubicích osm politických stran, které usilovaly o zastoupení ve dvaačtyřicetičlenném městském zastupitelstvu. Z nich uspělo sedm, Národní obec fašistická nízkým počtem hlasů nezískala ani jeden mandát v…

Nedávno nás v kanceláři Klubu navštívila dcera naší dlouholeté členky paní Křepelkové v Brně. Při vzpomínách na život svých rodičů v Pardubicích se zmínila i o jejich přátelství s rodinou JUDr. Žváčka, s nímž byl JUDr. Křepelka v mládí koncipientem v jedné pardubické advokátní kanceláři. Vzpomínala též na všestrannou veřejnou a kulturní činnost paní Aji Žváčkové. Krátce nato jsem při prohlídce obsáhlé literátní pozůstalosti bývalého redaktora Zpráv JUDr. Pavla Theina uložené ve „SLAVÍNĚ“ Východočeského muzea nalezl svazek „Abecední heslář osob majících vztah k divadlu v Pardubicích“. Posledním jménem v něm je Žváčková Aja. Krátkou charakteristiku této pardubické hrdinky zaměřenou jen na její divadlení působení, v souvislosti se vzpomínkami paní Křepelkové, zde uveřejňuji.

„Dne 11. a 12. prosince 1909 konala se slavnost otevření městského divadla. V sobotu, dne 11. prosince, počala slavnost o 7. hodině večerní proslovením starosty města. Po tomto proslovu přednesl dr. Josef Štolba „Uvítání“, jež napsal básník Karel Mašek. Pak následovala B. Smetany Slavnostní předehra, komponovaná k položení základního kamene Národního divadla r. 1868. Následoval scénický proslov Karla Maška „Poutník“, k němuž sbory dívek složil Otakar Ostrčil. Potom zahrána byla dra J. Štolby hra „1744“, episoda z těžkých dob města Pardubic, jejíž děj se odehrával před Bílou branou v době pruské invase zmíněného roku. Režii měl František Růžička, nynější vrchní ředitel Měst. spořitelny a vždy nadšený ctitel divadla. Hudební čísla provedlo Pardubické hudební sdružení, řízené kapelníkem Vojtěchem Lautnerem, sbory dívek v…

Sto let divadla Patnáctého ledna 1904 se v Pardubicích konečně pohnuly ledy. Alespoň takový pocit museli nutně mít všichni ti, kteří téměř třicet let podporovali myšlenku vzniku divadelní budovy. Už více než dvě desetiletí totiž uplynulo od doby, kdy se poprvé objevil nápad postavit ve městě novou budovu pro divadelníky a hudebníky. Probíhala jednání, ale i hádky o to, kde a jak má vyrůst nové divadlo. V lednu 1904 se radní totiž sešli s architektem Antonínem Balšánkem a požádali ho, aby svůj návrh budovy, který se před časem ve vyhlášeném výběrovém řízení umístil na druhém místě, podrobněji rozpracoval a vyčíslil veškeré finanční náklady stavby.

Dámy a pánové, Dovolte mi, abych těsně před tím, než pan primátor pokřtí pamětní publikaci vydanou k 10. výročí existence ESD, vysvětlil, za jakých okolností vznikala. Cenným impulzem pro ni byl podrobný článek jednatele KPP p. Jiřího Palečka, dalšího dnešního oslavence, o Občanské záložně v Pardubicích a její historické budově čp. 54 na Pernštýnském náměstí. Napadlo mne jako spoluzakládajícího člena Spolku pro založení ESD a pro evropskou spolupráci připravit o této historické budově, v níž již 10 let sídlí i náš Klub přátel Pardubicka, další, již 49. sešit ediční řady AB-Zet Pardubicka, kterou již dlouho vydáváme. Netušil jsem tenkrát, že můj nápad natolik zaujme předsedkyni Spolku pro ESD paní Mgr. Janu Broulíkovou. Když jsem jí svůj námět sdělil, uvědomili jsme si, že vznikla možnost představit v tomto sešitě i činnost ESD…