Zprávy KPP

K pojednání o rodu Krausů, otištěnému ve Zprávách KPP 7-8 1993t bych chtěl připojit několik poznámek k Arthuru baronu Krausovi. Jeho osoba mne, jako historika letectví, zajímá především ve vztahu k jeho Činnosti v průkopnickém období tohoto oboru, která je dosud nedostatečně zpracována. V 80.letech minulého století Arthur baron Kraus zřejmě v Pardubicích trvale nežil. Jeho jméno se v pardubických novinách téměř neobjevuje, jsou však připomínáni jeho bratři Otto a Hugo. Arthur baron Kraus byl ještě roku 1891 nájemcem velkostatku v Březovicích u Uherska. 1/ Na sklonku 80.let se jeho jméno objevuje mezi činovníky Českého klubu velocipedistů v Pardubicích, 2/ jako závodník však - tehdy asi pětatřiceti letý - nevystupoval. 0 něco později došlo k jakémusi sporu mezi Arthurem baronem Krausem a Klubem, který ohrozil existenci pardubické…

Narozen 29.5.1839 v Zájezdu u České Skalice. Zemřel 19.8.1909 v Pardubicích V sektoru D nového pardubického hřbitova, v blízkosti rovu profesora reálky Rudolfa Malého, nalezneme hrob /na plánku Josefa Janiše není uveden/ neprávem zapomenutého pardubického učitele, výborného hudebníka Josefa Srůtka. Narodil se 29. května 1839 v Zájezdu u České Skalice. V polovině minulého století přišel jako podučitel do Bohdanče a poté do Pardubic, kde potom, již jako učitel hlavní školy, působil celých 40 let.

Každá vzpomínka na stazá časy zanechá v nás zvláštní pocit obdivu, nostalgie, zaujme nás dobová atmosféra nebo upoutají ještě další zajímavosti, které souvisí s původním námětem. A vzpomíná-li Člověk života a světa znalý, platí to dvojnásob. Takový byl kdysi ještě kočovný herec a později znamenitý režisér, který léta svého mládí prožil v Pardubicích. Bližší označení prvního dějství? Jak jinak snad ani nemůže být - tolikrát a v jiných případech už uváděny hostinec Na Veselce. Ale nepředbíhejme. Nejprve něco z osobního života mladého Šmahy, který byl již při narození jakoby poznamenán bouřlivým rokem 1848. Student reálky v Pardubicích jako každý jiný. A přece ne tak doslova. Škola, na ulicích vojáci na koních, koňská dostihy - to sice bere s jakousi samozřejmostí, kterou poskytuje tehdy asi sedmitisícová město. Ale už ve svých třinácti…

S rozmachem filmu, a to již v jeho samých počátcích,vznikla nová tvůrčí oblast, jež je vskutku součástí výtvarné tvorby, totiž filmové výtvarnictví. Je to činnost architekta, který pro film navrhuje, upravuje či vybírá stavby, vytvářející jeviště, i činnost odborného pracovníka, nejčastěji specializovaného malíře, jenž pro herce navrhuje oblečení - kostýmy a určuje také úpravu masky,tváře filmového herce, prováděnou odborným maskérem. V poslední době se pak začíná stále víoe používat i účasti profesionálního malíře, který je režisérem, tímto velícím generálem filmového štábu, přivolán, aby ještě před vlastním natáčením převedl do obrazové podoby hlavní scény filmového scénáře. Podle jeho představy, vtělené do jakési filmové ilustrace, se pak dává inspirovat sám režisér a mnohdy se jím řídí i kameraman, vedoucí záběr kamery i osvětlení…

/Úryvek z Pamětí/ Otec byl sociálním demokratem spíš konzervativnějšího typu. Znal se s poslancem Modráčkem, úzce byl znám s pardubickými Páčí ovským a Váchou a k sociálním otázkám měl přístup, který se spíše snažil ulamovati hroty bojům mezi třídami a pokrok sociální hledal hlavně ve zlepšení hospodářském. Jeho láskou a vášní byl Spolek pro zvýšení blahobytu, který spoluzakládal a který skutečně vystavěl ve Familii na Skřivánku celou kolonii rodinných domků - dodnes je tam myslím ulice K Blahobytu, a myslím,že.v tom nechal i dosti peněz. K podpoře družstevnictví napsal i brožurku „0 reformě bytové".

Příjezdové cesty do Pardubic od severu a východu vedly v minulosti poněkud jinudy, než je tomu dnes. Povozy, lid pěší i jízdní, putující od Hradce Králové a Bohdanče, přiváděla tehdy do města cesta přes labský most /stával v místě dnešního zdymadla/a dál Labskou ulicí na dnešní Bělobranské /Bílé/ náměstí, kde se spojovala s cestou z míst, ležících východně od Pardubic, tj. od Vysokého Mýta, Dašic, Sezemic . Z Bílého náměstí se pak vstupovalo do vlastního „města v hradbách" Bílou branou, která stála až do r.1840 v dnešní ulici sv.Anežky české a která byla jednou z pouhých dvou městských bran, kterými bylo možno se do vnitřního města dostat. Žádný div, že zde proto panoval neustále horečný ruch.

Ve dnech 8. a 9. září 1993 proběhla v pardubickém hotelu „Zlatá štika" vědecká konference „Pernštejnové v Českých dějinách". Zahájení se zúčastnili přednostka Okresního úřadu v Pardubicích JUDr.Drahoslava Bartošková, primátorka města Pardubic ing.Hana Demlová a náměstek primátorky dipl.technik Jaroslav Zítek. Odborníci, kteří se sem sjeli z celé České republiky, vyslechli ve dvou jednacích dnech 8 hlavníoh referátů a 24 koreferátů a diskusních příspěvků. Jako účastníka konference mne osobně zaujaly stěžejní referáty prof.PhDr.Josefa Petráně.CSc. z FF UK v Praze o úloze Pernštejnů v Českých dějinách, prof. PhDr.Josefa Války,CSc. z FF MU v Brně o politice a bezkonfesijním křesťanství Viléma a Jana z Pernštejna, docenta PhDr.Ja-roslava Pánka,DrSc. z FF UK v Praze, pracovníka HŮ ČR, o politice, náboženství a každodennosti nejvyššího kancléře…

Začátek roku 1914 nebyl pro Holice ničím výjimečným. Snad jen některé občany překvapila zpráva, že 23. ledna byla přijata rezignace Antonína Wíši, starostova náměstka. Oficiálně rezignoval proto, aby po otci převzal knihkupectví, všeobecně se ale vědělo, že není úplně duševně zdráv (v roce 1915 byl již v ústavu choromyslných). Na jeho místo byl zvolen radní Josef Formánek – pekař a radním se pak stal lékárník Josef Thuma. V neděli 28. června však dorazila do Holic zvěst o sarajevském atentátu. Tato rozrušující zpráva byla předmětem rozprav mezi občanstvem a ze všech rozhovorů bylo možno tušit předzvěst velkých událostí.

Zvěčnělý otec nynějšího modernějšího již hoteliéra, muž jinak prozíravý, podnikavý a oblíbený, vycítil záhy, že městu, v němž peněžní obrat tehdy byl vskutku nezvykle značný, schází místnost, kde by se zase něco utratiti mohlo, a postavil Odeon! Sál pro plesy i divadlo. Tančili tam kavalíři, měšťané, řemeslníci. U nás se arciť jevil největší ruch, kdy se připravoval „eisenpoňácký bál“. Slavný ples. Nejčetněji vždy navštívený. A možno říci, že na tehdejší poměry nádherný. A trvání měl! Při Máteřovské hudbě proháněly se matky i dcerky po dvě noci v šustivých krinolinách v síni taneční; třetího dne pak o polednách ještě seděli vytrvalí hudebníci v síni restaurační na kulečníku, umístěném na témže místě jak nyní stojí, a rozjaření otcové naši zpívali národní písně. Matinky vyspalé poněkud, však také trochu nevrlé nad houževnatostí…

Velký český herec, režisér, divadelní ředitel a pedagog Josef Šmaha se sice narodil 2. 8. 1848 v Praze, ale v Pardubicích prožil své dětství i studentská léta a tady na Veselce v Odeonu poznal vůni líčidla a popové vstoupil na „prkna, která znamenají svět“. Tenkrát vypadaly Pardubice zcela jinak. Ve středu města poblíž hostince Veselka nestál žádný obchodní dům, ani jeho předchůdci – kasárna, synagoga či pomník bratranců Veverkových. Město doslova končilo za Veselkou, dál bylo jen pole a na podzim strniště, kde kluci pouštěli draky. Tady sedával Josífek Šmahů se svým spolužákem Františkem Kašparem a posílali nahoru drakovi psaníčka. To ještě netušili, že Františkův syn, inženýr Jan Kašpar jednou sám vzlétne se svým Blériotem k obloze.