Zprávy KPP

Toto sdělení navazuje na předchozí články publikované v tomto časopise během minulého roku. Zabývaly se historií dětského oddělení s přihlédnutím k funkčním obdobím primářů oddělení. Poslední popisuje období 1962 ? 1973, kdy v čele oddělení stál Doc. MUDr. Jan Ringel, CSc. Po jeho odchodu na pražskou kliniku pak necelý rok jeho žena MUDr. Jarmila Ringelová Tomášová. Po jejich odchodu se zdálo, že nebude možné pokračovat ve stávajícím úspěšném trendu oddělení, snad také proto, že během doby odešly i další fundované lékařky MUDr. Radmila Homolova, MUDr. Iva Titzová, ale i staniční sestry oddělení ? převážně na dětské oddělení v Chrudimi.

Životní jubileum paní Marie Chudé, čestné občanky Pardubic a dlouholeté členky redakční rady našich Zpráv KPP, je skutečně neuvěřitelné? Podíváme-li se uceleně na její vlastivědnou práci, uvidíme bezpočet jejích přednášek o starých Pardubicích pro veřejnost s promítáním diapozitivů, dále množství populárních článků ve Zprávách většinou vycházejících z jejích osobních vzpomínek, rejstříky mnoha ročníků našeho časopisu, články v Pardubických novinách a novinách Pernštejn s pravidelným vánoční rozjímáním, s rodinnou kronikou, v níž detailně popsala pohnuté osudy své rozvětvené rodiny, dvě sbírky básní a samozřejmě krásné Pardubické vzpomínky s obrázky J. Daňka a H. Mandysové? Dřív, než náš časopis dostal moderní, počítačem připravenou podobu, psala paní Marie řadu let se vzornou úpravou i Zprávy.

Tu a tam narážím na údaje o pardubických fotografech, kteří se jako první věnovali ve třicátých letech XX. století barevné fotografii. Podle mých poznatků však nebyli první. Již v létech před světovou válkou se totiž setkáváme s barevnými pohlednicemi města. V některých případech mohlo jít o pohlednice vzniklé z kolorovaných fotografií, v řadě případů se však nepochybně jedná o pohlednice vzniklé z barevné fotografie nebo lépe řečeno z barevného diapozitivu.

Člověk od nepaměti potřeboval ke svému životu vodu. V pravěku ji získával z potomků, řek a studánek. Později zjistil, že voda existuje i v podzemí. Nejprve potřeboval vodu, aby uhasil žízeň. Potom, kdy se stal zemědělcem, musel mít dostatek vody pro dobytek a na zavlažování. V době, kdy zakládal první organizovaná sídliště, byla polohy řeky, potoka nebo pramenné muldy určujícím faktorem při kolonizaci krajiny. První města vznikala na soutocích řek tak, aby kromě přirozeného obranného charakteru sloužil zdroj vody jako pohon prvních nedokonalých strojů, ale taky jako prostředek na hašení požárů, provozování nejrůznějších řemeslnických živností včetně např. lázní. Nároky na množství pitné vody a užitkové vody v průběhu civilizačního procesu neustále stoupají, dá se říci geometrickou řadou. Tak se dostáváme až do dnešních dnů, kdy počet…

Když se 26. července 1648, na samém konci 30leté války, zmocnila švédská armáda, rabující v dobyté Praze, vzácných Rudolfinských uměleckých sbírek a odvážela je kvapně pryč, vypadl z jednoho vozu, vezoucího lup, obraz Spasitele (Salvátora), malovaný na lipovém dřevě. Jakýsi šikula jej hbitě sebral s prašné vozovky a v nejbližší hospodě prodal prvnímu zájemci. Jím byl dnes již bohužel neznámý úředník panství na Košumberku. Když se s obrazem vracel z Prahy, přemohla jej v Chrudimi nenadále nemoc. Nemoc tak silná, že musel ulehnout v domě svého přítele Jana Pfeiffra. Nebylo mu souzeno, aby znovu vstal. Před smrtí odkázal koupený obraz svému hostiteli s prosbou, aby měl vyobrazení ve svaté úctě, protože prý představuje pravou podobu Kristovu. Tak se dostal slavný obraz sv. Salvátora v roce 1648 do Chrudimě.

Než se dostanu k osobě Antonína Němečka, je nejdříve potřebné si přiblížit dobu a události, které s jeho odbojovou prací souvisejí. V době 2. světové války měl zpočátku náš zahraniční odboj v čele s Dr. Edvardem Benešem ne právě záviděníhodnou pozici. Šlo především o uchování kontinuity okupovaného Československa v hranicích z roku 1937, o anulování Mnichovské smlouvy a uznání exilové londýnské vlády. Bylo potřebné, aby se exil mohl opírat o čs. ozbrojené složky (mimo bojujících letců to nebylo nejlepší), aby mohl prokázat domácí odboj a doložil výsledky. Nicméně to nebyly záležitosti jednoduché.

Laskavostí pracovníků Ústředního vojenského archivu v Praze se podařilo získat další zajímavé doklady o výše popisovaném odbojáři z Pardubic Františku Zörklerovi ? Závišovi. Zachovaly se následující doklady:

O živelných pohromách, které zasáhly Býšť, začíná první zmínka již v roce 1733 (3. 6. ), kdy uhodily velké mrazy a padal sníh! Na saních se jezdilo prý až do 2. 7. Vše pomrzlo a nastala velká drahota.

Mezi výrazné osobnosti reprezentující ?pardubickou chemii? v právě uplynulém 20. století patří beze všech pochyb ? prof. Ing. Josef Herynk. Jeho význam nespočívá pouze v jeho mimořádných odborných kvalitách, ale také ve schopnostech řídit úspěšně velký chemický závod, a to ve zvláště významném a složitém období po roce 1945. Tento nelehký úkol plnil až do úplné konsolidace v roce 1953. Poté byl povolán využít všech svých bohatých zkušeností do vedení ministerstva chemického průmyslu v Praze. Po splnění všech náročných úkolů se vrací zpět do Pardubic obohacen o další poznatky, a to na akademickou půdu Vysoké školy chemicko-technologické, nynější Univerzity Pardubice. Tam se stává vedoucím katedry organické technologie a v roce 1961 je jmenován profesorem.

IV. NOF v Pardubicích v letech 1928 - 29 Zprávy o činnosti NOF v těchto dvou letech jsou poměrně sporé. 24. června 1928 v 9,30 hod. proběhla ve Zlaté štice schůze NOF za účasti 200 lidí, jejímž svolatelem byl ing. Stanislav Šťovíček, civilní geometr v Pardubicích (bytem Žižkova ul. čp. 43), předsedal známý generál Konopásek. Jako řečníci vystoupili šéfredaktor Moravsko-slezské stráže v Brně Václav Velinský a člen direktoria NOF František Paulus, průmyslník (Praha-Zderaz 7). Velinský ve svém projevu označil demokracii za vládu nejhloupějších, již je třeba nahradit fašistickou kázní. Odsoudil mírný postup vlády vůči komunistům a kritizoval vnitřní poměry v sovětském Rusku. Napadl ?rejdy Šmerala a Muny? a projevy sociálnědemokratických politiků Bechyně, Stivína a Soukupa v poslední době. Vzdal čest památce Aloise Rašína. Na závěr své řeči…