Zprávy 11-12 / 2002

Nechce se snad ani věřit tomu, že uplynulo více než půl století od mých osobních prožitků svátku svatého Mikuláše, který jsme my děti vnímaly jako jakousi předehru svátků vánočních. Ježíška, který byl v našich představách vzdálen kdesi na nebesích, kam jsme směřovaly svá dětská psaníčka, přání tužby a touhy. Leckdy naplněné, někdy nikoliv. Stejně i já, nejprve dítě, jehož cítění příliš válka nezasáhla, více však období na sklonku čtyřicátých let a v čase pozdějším.

První záznam o požáru v obci Brozany je z roku 1843. Oheň vypukl těsně před žněmi a zachvátil 2/3 vesnice. Popelem lehly především staré dřevěné domy. Požár vznikl v domě čp. 12 údajně od vzníceného másla! a dostal se až na protilehlý konec vesnice. V nastalém zmatku, kdy po ruce nebylo hned nářadí na hašení ani organizovaného hasičského sboru, nebylo dlouho nikoho, kdo by požár lokalizoval.

Přes 80 let ležel v jednom domě ve Štěpánově u Přelouče dost poškozený vojenský kapesní kalendář na rok 1916. Tehdy stál 1 korunu a byl vydán v Brně nákladem ?Nového Lidu? roku 1915. Jak je napsáno na jedné ze stran, patřil infanteristovi (1) Rudolfu Koženému z Mokošína na okrese Pardubice (2). Ten za 1. světové války musel narukovat a dne 12. ledna 1916 byl odvelen od strážního útvaru k 98. pěšímu pluku č. 98 a jeho 7. polní rotě do Josefova (3). Na stránce s nadpisem ?Adresy známých? uvádí pouze jméno Anna Kožená, Štěpánov č. 3, p. Přelouč, okr. Pardubice, Čechy (4).

Opravdu jsou staré, zanedlouho jim bude sto let. Začínají v roce 1906 zápisem o zkoušce do primy českobudějovického gymnázia a končí v září 1919 radostným výkřikem čtyřiadvacetiletého poručíka: A odpoledne zérvus vojno, jdu do civilu! Mezi tím se odvíjí proces formování jednoho mužského, pro můj život nesmírně důležitého, protože se jmenoval Jindřich Steinitz a byl to můj otec.

Další období v historii pardubických firemních papírů lze vymezit počátkem 20. století a dobou první světové války, respektive rokem 1918.

(in: Krajem Pernštýnův, roč. 18, č. 2, z 1. 10. 1937) Motto: Láska pravá spočívá na naději. V naději na život věčný. Taková láska je teprve láskou, protože věčnému nemůže být lhostejno. Věčnost ? věčnost nenastává teprve po smrti, věčnost je již teď, v tomto, v každém okamžiku. A proto neodkládat nic pro nějakou věčnost vzdálenou. T. G. Masaryk.

Protože generál Gajda byl zbaven poslaneckého mandátu a generálské penze, pořádaly místní fašistické jednoty sbírku na jeho tzv. existenční fond. Akce na podporu Vůdce se zúčastnila i pardubická jednota NOF. Jedním z pořadatelů sbírky byl MUDr. František Novotný z Chrudimi. Na pardubickém okrese se vybralo 35 000 Kč, v celé republice se očekával výtěžek 1 milion 500 000 Kč. 1)

Ve Zprávách KPP z let 1996 a 1997 jsem vzpomínal na své působení v pardubickém muzeu v létech 1945 ? 1952. To byla vlastně jen první část oněch pamětí. Jistě nejzajímavější, přece však ne zcela úplná, protože mé působení v muzeu končí až rokem 1987, kdy jsem odešel do důchodu. Druhé období, k němuž bych se rád ještě alespoň jednou na stránkách našeho časopisu vrátil, bylo poznamenáno neobvyklými zásahy politické moci, tehdy u nás rozhodující. Tato rozhodnutí byla ve svých důsledcích někdy zcela nepochopitelná a často dosti smutná. Ale v zájmu historické pravdy nelze zamlčet i tu okolnost, že právě mezi léty 1960 ? 1970 se stalo pardubické muzeum, díky shodě příznivých náhod, známým v celém světě.

Ve Zprávách KPP z roku 1982 byla na str. 262 zveřejněna fotografie, v té době zřejmě velmi objevná, soudě podle textu, kterým pan dr. Jiří Kotyk publikovaný snímek doprovodil:

Koncem roku 1950 v rámci probíhajících organizačních změn celé koncepce chemického průmyslu na území Československa došlo ke vzniku samostatného výzkumného pracoviště s názvem ?Výzkumný ústav všeobecné chemie?. Toto výzkumné centrum v areálu Rybitví nedaleko Pardubic vzniklo odlukou od původního mateřského závodu ?Spolku pro chemickou a hutní výrobu?, který byl o něco později přejmenován na ?Východočeské chemické závody?. Ředitelem nového pracoviště byl Ing. M. Stodola.