Zprávy 1-2 / 2022

Nachází se nedaleko Pardubic, v Ostřešanech a byl součástí komplexu cihelny, jejíž majitel byl otcem malířky Evy Filoménové. Ta vyzdobila rodný dům sgrafity ve stylu antiky. Velmi dobře tam také zpodobnila i svého milovaného manžela Emanuela Kuksu, dirigenta Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Oba byli velcí umělci, pro svůj původ a přesvědčení pronásledovaní komunistickým režimem. Půvabný dům, jehož obytná část prý bývala v minulosti kaplí, skrývá i hodně plastik, soch, fresek, obrazů a grafik, převážně surrealistických.

Poslední předválečný velitel letiště Alexander Hess V mé nedávno vyšlé knize „Svítkov v proměnách času“ (recenze publikace vyšla v čísle 23 Týdeníku Pernštejn – pozn. red) chybí v heslu „Letiště“ jedna význačná osobnost, čehož lituji. Následným textem se snažím tuto chybu napravit. Do okupace českých zemí (15. března 1939) velel letišti v Popkovicích (byla zde dislokována III. peruť Leteckého pluku 4 skládající se ze 46., 47. a 48 stíhací letky vyzbrojené letouny Avia B-534) major Alexander Hess. Po okupaci se s tímto stavem nesmířil a vyzval při rozpuštění jednotky mužstvo a důstojníky k zapojení do odboje, což mnozí učinili.

Býval tajemníkem Zemského úřadu v Praze. Jako kontakt dostal toto jméno a adresu Vladislav Bobák 1/ od svého řídícího Leonida Mochova (Rudolf I.). Volek byl vytipován jako možný spolupracovník. Při schůzce Bobák předstíral, že pracuje pro Francii. Volek na spolupráci přistoupil a dostal krycí jméno „Král“. Zprávy, které dodával, byly rázu zpravodajského o německé armádě, letištích (Pardubicích a Hradci Králové), zbrojním průmyslu v Protektorátě. V červenci 1940 přiznal Bobák, pro koho opravdu pracuje. Spolupráce pokračovala nadále. Volek sehnal plán hradeckého letiště a stanovišť dělostřelectva. V srpnu se v bytě Jana Volka (Za Albisem 140, Opatovice nad Labem) uskutečnila schůzka V. Bobáka a dělníka ve skladu olejů v Pardubicích Josefem Žákem, který se stal Bobákovým spolupracovníkem. 2/ Jan Volek byl zatčen v noci ze 14.-15. března…

K roku 1992 jen opakování z predchozí cásti, že to byl rok, kdy se mi na jeho pocátku za pomoci pár lidí podarilo po dvouletém úsilí vydolovat od státu areál pardubického závodište po témer ctyriceti letech zpet do majetku mesta Pardubic, a tím jsem si vlastne rekl o to, že se o tento areál budu ted muset také sám postarat, aniž bych znal ty nejpodstatnejší úkony a cinnosti, potrebné pro provoz závodište Ing. arch. Miroslav Petrán, Pardubice: JAK JSEM SE STAL KONÁKEM, VZNIK DOSTIHOVÉHO SPOLKU a porádání dostihu. Naštestí na závodišti tehdy pusobili v rámci tréninkového strediska tri dostihoví trenéri pánové Janda, Horák a Lisek, s jejichž vydatnou aktivní úcastí se nám podarilo nejen zajistit poradatele dostihu agenturu Century, ale spolu s ní sponzora snu; Martell – Seagram, tehdejšího sponzora britské Velké národní v…

Přetiskujeme z pamětního sborníku Spolku divadelních ochotníků (vyd. V. Vokolek Pardubice 1934) nepodepsanou studii o Juliu Mitlöhnerovi (1900-1945), osobním příteli fotografa Josefa Pírky. Lze předpokládat s velkou pravděpodobností, že autorem textu byl JUDr. Karel Krpata. V návaznosti na rok 2020 – rok Krpatových výročí (nar. 1900, zemř. 1972) si čtenář jistě rád oživí svěžest jeho jazyka. Za spolupráci děkuji JUDr. M. Mitlöhnerovi z Prahy a jeho pardubickému synovci Jiřímu, kteří mi laskavě poskytli fotografie J. Mitlöhnera, jenž se podle P. Theina stal obětí střelby v pražských ulicích roku 1945. J. Kotyk

Badatelé, nejen já, většinou nevěnují příliš velkou pozornost panu Františku Kašparovi, otci aviatika Ing. Jana Kašpara. Obvykle se konstatuje (aniž by byla věnována větší pozornost k doložení takových tvrzení), že o synovy aviatické snahy projevoval značný zájem a podporoval je morálně, v případě potřeby též finančně, že syna často doprovázel na jeho veřejná letecká vystoupení. A to je tak asi vše. Pro mne bylo poněkud překvapením, když jsem v denním tisku z roku 1912 nalezl článek „Výstava létadel v Berlíně“ s podpisem „Fr. Kašpar“. Trochu překvapivé by mohlo být i to, že František Kašpar, sám mladočech, článek otiskl ve staročeské Národní politice. To však má jednoduché vysvětlení. Ing. Jan Kašpar se přátelil se sportovním redaktorem uvedeného deníku Jaroslavem Kalvou, který nejednou pobýval v Pardubicích, a tak se…

1) Než otevřeme dveře a vstoupíme do našeho putování Zamysleli jste se někdy nad tím, když jste otevřeli dveře a vkročili z ulice do domu, že překonáváte místo v podobě prahu, které bylo kdysi považováno za magické? V podobě prahu a dveří, byl od sebe oddělen vnější svět, kde hrozilo možné nebezpečí a vnitřní svět, který znamenal bezpečí domácího krbu, jistoty a ochrany, o kterou se staraly domácí božstva. Některé ze starověkých národů pod prahem zakopávaly nejrůznější ochranná božstva, která byla nadána bílou magií, opakem černé, která sídlila „někde tam venku“ a měla člověku škodit. Staří Římané tak činili v podobě tzv. Láres familiáres, „duchů domácích“ a dále penátů, kteří chránili prostor vstupu do domu či bytu.

V pivovaru Semín je malá expozice zaniklého bednářského řemesla, jež mělo dříve zastoupení v každém pivovaru. Tato expozice se darem rozšiřuje o drobný artefakt, jímž je téměř sto let starý (list byl vydán 2.5.1922) secesní list tovaryšský. Jistý kolega při pohledu na motivy tohoto tovaryšského listu poznamenal: takovou ženskou mám doma také (mínil tím rozhazovačnou manželku). Tovaryš se vyučil u firmy Alois Bareš, což byl současně nejen mistr výučný, ale také majitel dnes zaniklého hostince U zlatého soudku v Pardubicích. Stával v Anenské ulici vlevo před vjezdem do tehdy neexistujícího podjezdu u Svaté Anny a byl zbourán v roce 1978. Bednárna byla součástí každého pivovaru, protože sudy byly pouze dřevěné. Krásná velká fotografie (z roku 1891) bednárny je součástí hostince Na Haldě v Semíně. Údajně se jedná o fotografii…

„U domu č. 43 pana L. Kubánka jest tré kamenných soch mistrné práce, představujících sv. Barboru a dva světce neznámé. Dvě z nich jsou opatřeny znaky, a sice na jednom vlašský buben, erb hrabat Bubnů z Litic, majitelů Vejvanovic, a na druhém znak premonstrátů, majitelů Hrochova Týnce. Sochy ty stávaly na schodech bývalé kaple P. Marie v Hrochově Týnci, která, jako i celé panství, patřila klášteru premonstrátskému v Hradišti na Moravě a při zrušení toho kláštera, jakož i při vzetí panství Hrochova Týnce do správy státní, byly ve veřejné dražbě od měšťana Uhlíře koupeny a u jeho domu v Dašicích postaveny.“ [Zápis na straně 203 v pamětní knize města Dašic založené r. 1897]

Předkládaný článek byl vypracován na základě přání redakce a je navíc věnován památce pana řídícího Leopolda Mazáče, který mi ukázal cestu do Skoklosteru !! Setkali jsme se totiž na světové konferenci Comenius 92 a pan řídící se na mne obrátil s prosbou, abych ve Švédsku našla dvě rakve Pernštejnů, stříbrnou a cínovou, které Švédové odvezli z kostela v Doubravníku a kosti tam nechali. Hledala jsem ty rakve např. ve vojenském muzeu ve Stockholmu, kde ovšem nebyly. Jakožto historik jsem se domnívala, že Švédové ty rakve roztavili na materiál, ale hledala jsem dál a další kroky mě přivedly do švédského zámku Skokloster, který potom hrál důležitou roli v mém bádání i v historickém šermování. Našla jsem tam Komenského a další poklady v zámecké knihovně.