Zprávy 1-2 / 1994

Ve dnech 8. a 9. září 1993 proběhla v pardubickém hotelu „Zlatá štika" vědecká konference „Pernštejnové v Českých dějinách". Zahájení se zúčastnili přednostka Okresního úřadu v Pardubicích JUDr.Drahoslava Bartošková, primátorka města Pardubic ing.Hana Demlová a náměstek primátorky dipl.technik Jaroslav Zítek. Odborníci, kteří se sem sjeli z celé České republiky, vyslechli ve dvou jednacích dnech 8 hlavníoh referátů a 24 koreferátů a diskusních příspěvků. Jako účastníka konference mne osobně zaujaly stěžejní referáty prof.PhDr.Josefa Petráně.CSc. z FF UK v Praze o úloze Pernštejnů v Českých dějinách, prof. PhDr.Josefa Války,CSc. z FF MU v Brně o politice a bezkonfesijním křesťanství Viléma a Jana z Pernštejna, docenta PhDr.Ja-roslava Pánka,DrSc. z FF UK v Praze, pracovníka HŮ ČR, o politice, náboženství a každodennosti nejvyššího kancléře…

Příjezdové cesty do Pardubic od severu a východu vedly v minulosti poněkud jinudy, než je tomu dnes. Povozy, lid pěší i jízdní, putující od Hradce Králové a Bohdanče, přiváděla tehdy do města cesta přes labský most /stával v místě dnešního zdymadla/a dál Labskou ulicí na dnešní Bělobranské /Bílé/ náměstí, kde se spojovala s cestou z míst, ležících východně od Pardubic, tj. od Vysokého Mýta, Dašic, Sezemic . Z Bílého náměstí se pak vstupovalo do vlastního „města v hradbách" Bílou branou, která stála až do r.1840 v dnešní ulici sv.Anežky české a která byla jednou z pouhých dvou městských bran, kterými bylo možno se do vnitřního města dostat. Žádný div, že zde proto panoval neustále horečný ruch.

/Úryvek z Pamětí/ Otec byl sociálním demokratem spíš konzervativnějšího typu. Znal se s poslancem Modráčkem, úzce byl znám s pardubickými Páčí ovským a Váchou a k sociálním otázkám měl přístup, který se spíše snažil ulamovati hroty bojům mezi třídami a pokrok sociální hledal hlavně ve zlepšení hospodářském. Jeho láskou a vášní byl Spolek pro zvýšení blahobytu, který spoluzakládal a který skutečně vystavěl ve Familii na Skřivánku celou kolonii rodinných domků - dodnes je tam myslím ulice K Blahobytu, a myslím,že.v tom nechal i dosti peněz. K podpoře družstevnictví napsal i brožurku „0 reformě bytové".

S rozmachem filmu, a to již v jeho samých počátcích,vznikla nová tvůrčí oblast, jež je vskutku součástí výtvarné tvorby, totiž filmové výtvarnictví. Je to činnost architekta, který pro film navrhuje, upravuje či vybírá stavby, vytvářející jeviště, i činnost odborného pracovníka, nejčastěji specializovaného malíře, jenž pro herce navrhuje oblečení - kostýmy a určuje také úpravu masky,tváře filmového herce, prováděnou odborným maskérem. V poslední době se pak začíná stále víoe používat i účasti profesionálního malíře, který je režisérem, tímto velícím generálem filmového štábu, přivolán, aby ještě před vlastním natáčením převedl do obrazové podoby hlavní scény filmového scénáře. Podle jeho představy, vtělené do jakési filmové ilustrace, se pak dává inspirovat sám režisér a mnohdy se jím řídí i kameraman, vedoucí záběr kamery i osvětlení…

Každá vzpomínka na stazá časy zanechá v nás zvláštní pocit obdivu, nostalgie, zaujme nás dobová atmosféra nebo upoutají ještě další zajímavosti, které souvisí s původním námětem. A vzpomíná-li Člověk života a světa znalý, platí to dvojnásob. Takový byl kdysi ještě kočovný herec a později znamenitý režisér, který léta svého mládí prožil v Pardubicích. Bližší označení prvního dějství? Jak jinak snad ani nemůže být - tolikrát a v jiných případech už uváděny hostinec Na Veselce. Ale nepředbíhejme. Nejprve něco z osobního života mladého Šmahy, který byl již při narození jakoby poznamenán bouřlivým rokem 1848. Student reálky v Pardubicích jako každý jiný. A přece ne tak doslova. Škola, na ulicích vojáci na koních, koňská dostihy - to sice bere s jakousi samozřejmostí, kterou poskytuje tehdy asi sedmitisícová město. Ale už ve svých třinácti…

Narozen 29.5.1839 v Zájezdu u České Skalice. Zemřel 19.8.1909 v Pardubicích V sektoru D nového pardubického hřbitova, v blízkosti rovu profesora reálky Rudolfa Malého, nalezneme hrob /na plánku Josefa Janiše není uveden/ neprávem zapomenutého pardubického učitele, výborného hudebníka Josefa Srůtka. Narodil se 29. května 1839 v Zájezdu u České Skalice. V polovině minulého století přišel jako podučitel do Bohdanče a poté do Pardubic, kde potom, již jako učitel hlavní školy, působil celých 40 let.

K pojednání o rodu Krausů, otištěnému ve Zprávách KPP 7-8 1993t bych chtěl připojit několik poznámek k Arthuru baronu Krausovi. Jeho osoba mne, jako historika letectví, zajímá především ve vztahu k jeho Činnosti v průkopnickém období tohoto oboru, která je dosud nedostatečně zpracována. V 80.letech minulého století Arthur baron Kraus zřejmě v Pardubicích trvale nežil. Jeho jméno se v pardubických novinách téměř neobjevuje, jsou však připomínáni jeho bratři Otto a Hugo. Arthur baron Kraus byl ještě roku 1891 nájemcem velkostatku v Březovicích u Uherska. 1/ Na sklonku 80.let se jeho jméno objevuje mezi činovníky Českého klubu velocipedistů v Pardubicích, 2/ jako závodník však - tehdy asi pětatřiceti letý - nevystupoval. 0 něco později došlo k jakémusi sporu mezi Arthurem baronem Krausem a Klubem, který ohrozil existenci pardubické…

Protagonisty tohoto Článku jsou dva sezemičtí rodáci, shodou okolností oba učitelé, jejichž mimoškolní činnost přesáhla svým způsobem hranice regionu a kteří zemřeli právě před šedesáti lety. Starší z nich Josef Ledr se narodil 24.července 1849. Absolvoval učitelský ustav v Hradci Králové a jako učitel působil převážně na Kutnohorsku, na obecné škole v Nových Dvorech a od roku 1873 v Uhlířských Janovicích. Tam se stal v roce 1899 ředitelem mesiánské školy. V roce 1915 odešel na odpočinek a odstěhoval se do Přelouče. Již jako mladý učitel se věnoval vlastivědné práci - zabýval se historií míst, ve kterých působil. Tehdy vznikla řada jeho historických prací /Dějiny panství a města Nových Dvorů, Dějiny hrabat Chotků z Chotkova a Vojnína, Dějiny Malina'a cisterciáckého kláštera Sedleckého, Dějiny města Uhlířské Janovice/. V tomto období…

Narodila jsem se v Pardubicích a mám své rodné město velmi ráda. Město se rozrostlo, Pardubice byly dříve malé. „Na Třísle" se kupovala a prodávala domácí zvířata, koně, krávy, prasata. Na Olšinkách byla hasičská zbrojnice a sportovní hřiště. Velikonoční svátky byly ve znamení sekání do vajec, a to na hrázi, za arciděkanskou farou. V létě jsme se chodili koupat Na Ostende /to bylo na Labi/, ještě tu byly jiné možnosti koupání, např. v Chrudimce u dřevěné lávky pod sutinami, vojenská plovárna, turistická a občanská plovárna na Labi, také „Na Špici" /soutok Chrudimky a Labem/7 Podzim - to byly parforsní hony ... Byla jsem malá holčička, ale pamatuji se, jak hezké bylo vidět pány na koních, V zimě jsme navštěvovali „Panoramu" a „Na Zeleném" u vchodu do parku u sv.Jana stál s kamínky a opékal kaštany kaštanéř a to jsme teplé loupali a…

Pardubice za mých studentských let měly to štěstí, že v nich žilo mnoho výborných zpěváků. Snad to byla štastná náhoda, ale spíše také umění nalézt a vychovat takové zpěváky. Jen namátkou vzpomínám jmen jako Ing.Votke, Ladislav Kohoutek, V. Hobert, Netík, Krupař, M.Kavková, M.Šedivcova, Renetová, Kindlová, Zahálková a j. Ti všichni se rekrutovali ze zpěváckých spolků Pernštýn, Ludmila, Suk, Okteto, chrámové hudby profesora J.Císaře a Josefa Pražáka z kostelíka Jana Křtitele. To byla vlastně pěvecká konzervatoř Pardubic. A jací to byli hudebníci, kteří stáli v Čele: Pr.Michálek, Ant.Vendl, Jan Koller, Pr.Voves, Jar.Lautner, Jan Douša ...