Zprávy 3-4 / 2011

V místech dnešního IDEONu a plaveckého areálu na pardubických Olšinkách byla původně dvě fotbalová hřiště. Zadní, které končilo až u vily primáře Snopka, patřilo pardubickému Teamu, přední, zřízené již v roce 1903, fotbalistům Sportovního klubu Pardubice (SKP). Ti tu sehráli řadu slavných zápasů nejen s domácími ale i se zahraničními soupeři. Hřiště SKP bylo eldorádem nás kluků z Olšinek. I když nás správce pan Levínský z hříště vytrvale vyháněl, nezabránil našemu přelézání prkenného plotu ani akrobatické chůzi po natrouchnivělých klandrech kolem hrací plochy, nezabránil našemu pobíhání po dřevěné tribuně, na jejíž prkenné oblýskané lavice jsme křídami, sebranými ve škole, psali a kreslili různé blbovinky, jakými se kluci odnepaměti bavili a baví.

Již od nepaměti sloužily hospody jako společenské a později i kulturní střediska obcí. Nejinak tomu bylo i v případě restaurace, jejíž kořeny sahají hluboko do minulosti a úzce souvisejí i s historií obce Studánka. Po zrušení nevolnictví byla zemědělská půda přidělena 22 poddaným a zemědělcům se začalo dařit. A když v roce 1785 byla obec Studánka ustavena jako samostatná s vlastním starostou a zastupitelstvem, začala se obec rozrůstat a to byl zajisté i signál pro řešení společenského prostoru.

Když mi roku 1995 čestný občan Pardubic p. Václav Metelka (zemřel r. 2005) věnoval své paměti 1/, všiml jsem si v nich tenkrát pro mne dost záhadného místa: „Před vánocemi 1947 mne požádal ing. Jan Žemla, tehdejší průmyslový referent ONV v Pardubicích, zda bych nesehnal několik mužů na určitou krátkou práci. Možná, že to bude i dramatické a na nic jiného abychom se neptali… Na druhý vánoční svátek (sv. Štěpána) jsme se sešli u mlynářské školy (dnešní SPŠSPT – pozn. J. K.) – Josef Pokorný z Pardubiček, Vladimír Zamazal, Ladislav Bydžovský a já. Přijelo velké stěhovací auto firmy Pravec z Pardubic a jedno nákladní… Vyjeli jsme, neznámo kam. Přijeli jsme do obce Živanice u Bohdanče, kde stála vyřazená cihelna (zvaná Chvojkova, čp. 96 – pozn. J. K.). Za obcí auta zhasla světla, abychom nebudili pozornost. V tomto prostoru …

Rok 1932 Co se všechno krade! „Policií zadržen byl jistý R. Dvořák, klempířský pomocník, když mu při vytahování kapesníku vypadla červená kulečníková koule, kterou podle vyšetření odcizil v hostinci „Na Starém Perštýně.“ Na pachatele bylo učiněno trestní oznámení. Soustavné krádeže byly zjištěny u firmy Moric Pick a nástupci v Pardubicích na Zeleném předměstí. Krádeže byly páchány ve větším rozsahu personálem závodu v prodejnách na zboží galanterní i střižní. Při domovní prohlídce bylo nalezeno zboží přibližně za 11 000 Kč, kromě nezjištěných ztrát. Zaměstnanci byli propuštěni už na podzim, ale teprve teď vychází najevo, v jakém celkovém rozsahu byly krádeže prováděny. I když byla zatčena s těmito krádežemi zatím jen jedna osoba, počet zúčastněných byl větší!

Na konci března tomu bude již osmdesát let, co zachvátil pardubické Městské divadlo ničivý požár. Když v neděli 29. března roku 1931 po skončení večerního představení zapadla malovaná opona mistra Urbana, nikdo tehdy z přítomných netušil, že je to naposledy, co oponu vidí na vlastní oči. Na druhý den v pondělí 30. března byla na programu Grűnova opereta Čeští muzikanti. Byla právě přestávka, dekorace pro další jednání již byla na scéně připravena. Těsně před tím, než však měla jít opona vzhůru, kdosi si všiml, kterak nad osvětlovacím reflektorem vyšlehl plamen, když chytl od rozpáleného reflektoru zadní prospekt. Ten proměnil v krátké chvíli jeviště v trosky. Všichni účinkující ihned přispěchali na pomoc, ale suché, zaprášené a mnohdy i olejem nasáklé dekorace hořely velmi rychle. V prostoru jeviště panoval velký žár, který …

Ve středu 1. prosince 2010 oslavila půl století trvání Základní škola na Benešově náměstí. Slavnostního setkání v tělocvičně školy se zúčastnil náměstek primátorky pan Jindřich Tauber, zástupci krajského úřadu i městského obvodu a samozřejmě bývalí i současní pedagogové. Pořad moderovala ředitelka ZŠ paní Ema Jičínská s jednou žákyní a vystoupili v něm žáci, druháky počínaje a deváťáky konče. Zahájily dívky se strhujícím kankánem, který později se stejnou vervou zopakovaly i jejich učitelky. Malí žáčkové a žákyňky pak vystoupili s dojemnými hranými a zpívanými pásmy pohádek i country tanci a vyspělí borci s akrobatickými přeskoky. Po prohlídce moderních učeben následovalo neformální setkání, kde vzpomínky nebraly konce. V průběhu slavnosti byli oceněni bývalí ředitelé Zdeněk Macl, Jaromír Hanik, Karel Žemlička a vzpomenuti i…

V čísle 11-12/2010 ZKPP jsme Vám v článku „Žijí mezi námi“ představili pana Lubora Šušlíka – skauta, odbojáře, charakterního a velice aktivního člověka. Jednou z jeho důchodových aktivit je především i díky rodinné tradici (otec bývalý legionář a aktivní důstojník čs. armády) – láska k naší předmnichovské armádě. Už jako kluk si hrával s vojáčky a tak se rozhodl, že vytvoří průřez činností naší armády, kterou lidé milovali, především pro postoj v roce 1938. A tak postupně začala vznikat miniaturní prvorepubliková čs. armáda, která dnes tvoří jádro expozice v provozní budově proti dělostřelecké pevnosti z r. 1938 na Dobrošově nad Náchodem a stala se magnetem pro malé i velké návštěvníky bez ohledu na národnost. Proto jsme také na pozvání pana L.Šušlíka rádi uskutečnili v září r. 2010 „exkurzi“ do této expozice ve složení J.…

Stručný redakční článek ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka z roku 2006 na str. 267 s povděkem přivítal nové označení pardubických památek formou bronzových štítků na žulových sloupcích, umístěných u památky. Na každém štítku o rozměru 21x15 cm je v horní části pardubický městský erb, pod ním název památky, níže jméno jejího autora, pod ním rok vzniku památky a zcela dole její evidenční číslo. Článek uvádí, že náklad na první fázi označení památek – tj. na zhotovení 37 žulových sloupků s bronzovými štítky a jejich zapuštění do země – se předpokládá ve výši 172 tis. Kč (!), a končí vírou, „že nové označení pardubických památek potěší občany města každého věku...“. Nevím, jak koho nové označení hodně potěšilo. Přiznám se, že mě ne, spíš jsem pocítil lítost. Nevím, kdo dal podklady pro textový obsah štítků, ale byly to podklady…

Zlatá přilba patří k Pardubicím stejně neodmyslitelně jako perník nebo Velká Pardubická či tenisová juniorka. Je to jeden z nejstarších a nejslavnějších plochodrážních závodů na světě. První ročník Zlaté přilby na travnaté ploše se konal v roce 1929 a do vypuknutí druhé světové války se jelo celkem devět ročníků. U příležitosti 6. a 7. ročníku (roky 1934 a 1935) vydala čs. pošta příležitostné poštovní razítko. Při 8. ročníku v roce 1936 bylo toto razítko dokonce trojbarevné. Vedle Zlaté přilby se od roku 1932 se na škvárové dráze městského stadiónu jezdila další plochá dráha pod názvem Lobkowiczův memoriál. Příležitostná razítka ze 6. a 7. ročníku (roky 1937 a 1938) tohoto druhého závodu uvádíme:

Do svých šesti let jsem žila v Sarajevu. Narodila jsem se totiž ještě za c.k. Rakouska a Sarajevo jak známo bylo součástí monarchie. Pocházím totiž z rodiny Freiberků a Skálů. Obě dvě jména nejsou v Pardubicích neznámá. Moje babička původem Freiberková žila se svým manželem v Dašicích. Měli spolu pět dětí. Když dorůstali, rozhodli se, že se přestěhují do většího města kvůli větším možnostem na vzdělání ve školách pro děti. A tak zakoupili známý pardubický mlýn Valcha od rodiny Pernerů. Jenže na manžela mé babičky, který se jmenoval Šína, spadl mlýnský kámen a přerazil mu nohu. Ten pak umřel na sněť. Po smrti se dětí po Šínovi ujal můj děda. Ten měl hostinec někde v místech nedaleko pošty na dnešní třídě Míru. Posléze se přestěhoval k babičce na mlýn Valcha. Ale mlynářské řemeslo jim moc nešlo a tak mlýn prodali a v Trnové si…