Zprávy 3-4 / 2012

In: PERNŠTEJN 29. 8. 2011 Počátkem března roku 1903 nastoupil do právě dostavěné „C.k. všeobecné veřejné okresní nemocnice císaře a krále Františka Josefa I.“ v Pardubicích jako její ředitel a monoprimář znamenitý chirurg MUDr. František Messany (letos v prosinci si připomeneme 75. výročí jeho úmrtí). Tento všestranně kultivovaný lékař měl řadu významných přátel, kteří bývali častými hosty v jeho vile na břehu Matičního jezera. Zvlášť vítaným hostem tu býval básník Josef Svatopluk Machar.

Dr. František Mesany zesnul v pátek 18. prosince t.r. v pražském sanatoriu. Dr. František Mesany! – skvělý chirurg, ideální lékař, člověk dynamické životnosti, jež se vybíjela podle okolností a prostředí v nálady různé sice působivosti, ale z jejichž pozadí vždy k vám nakonec zazářila lidskost a láska! Mesany se dovedl zlobit a bouřit, ale nedovedl nenávidět a mstít se. Tak jsem ho poznal, tak ho vidím. Registruji v minulosti a ve vzpomínkách. V roce 1906, jako přesvědčený a bojovný – podle náhledu mnohých zvaný – státoprávník, přesídlil jsem do Pardubic, tehdy sídla silné skupiny Masarykova realismu, representovaného „Osvětou lidu“ a jejím redaktorem Aloisem Hajnem. V ní zaujímal místo významné Dr. Mesany, primář okresní nemocnice a proslulý chirurg.

Ze starých Pardubic Pohřeb vyšel od Kostelíčka. Byl to prapodivný průvod: hned za ministranty hudba 18. pěšího pluku z Hradce Králové a opěšalá četa dragounů místní posádky vedená důstojníkem. V lesklých přílbách, se šavlí po boku a s karabinou na zádech. Za knězem, provázeným pořadatelem tohoto konduktu, pohřební vůz bez ozdob a bez doprovodu, jen s jediným věncem. Kolem čestná stráž, jak bývalo zvykem. A pak za chudým pohřebním vozem jen málo dvojic smutečních hostí. Průvod uzavírala opět dragounská četa. Šlo se kolem chorobince a vojenské nemocnice vzhůru po cestě k Pardubičkám. Jen málo diváků na okrajích silnice postávalo, aby pohřeb shlédlo. Ten došel až k výletní restauraci naproti honosné bráně, rozmáchlým obloukem se klenoucí nad vchodem do továrny Kosteleckých a potom už za železniční tratí odbočil nalevo polní…

Monumentální památník se jmény zavražděných Židů za druhé světové války na pardubickém židovském hřbitově byl slavnostně odhalen v září 1948. Komitét pro postavení pomníku tehdy rozhodl, že na něm budou abecedně seřazena jména zahynulých členů obce s daty narození. Nakonec je na žulové desce vytesáno více jak 540 jmen Židů z Pardubic a okolí, z nichž většina byla deportována transporty 5. a 9. prosince 1942 do Terezína a odsud dále na východ, zejména do Osvětimi. Návrh pomníku je dílem architekta Josefa Freunda z Pardubic, stavbu provedl Václav Zahálka, kamenictví v Pardubicích. Financování zajistila pardubická židovská obec, přičemž velká část peněz přišla ze zahraničí. Součástí památníku je i urna s prstí z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi jmény zachycenými na pomníku je i 58 Židů z Holicka. Jejich osud zmapovaly…

Dnes hovoříme s populárním pardubický floristou Františkem HLUBOCKÝM, který se od t.č. stává naším pravidelným přispěvatelem. 1/ Co je to floristika a jak se k ní dostal? 2/ Popište nám, prosím, svůj pracovní den! 3/ Jak prosperuje vaše činnost? 4/ Co byste popřál pardubickým patriotům? 1/ Floristika je v našem jazyce poměrně nové slovo. Označuje zpravidla profesní činnost zabývající se aranžováním a vázáním květin. Je to dnes již samostatné odvětví květinářství. Toto se dnes již chápe jako pěstitelství.

V minulých číslech našeho zpravodaje jsem se zájmem pročítal popisy přírody Pardubicka od J. Musílka, který, jak zřejmo byl znalcem živočišstva obývajícího krajinu. Bohužel bývá dovětek, že se některý ze jmenovaných druhů již v současné krajině nevyskytuje. Protože jsem zahradník, tak bych vás rád pozval podívat se na krásu rostlin, které se v naší přírodě zachovaly z dob minulých díky rezervacím. Náš kraj na jihu lemuje pás Železných hor. Krajina tam není poničená průmyslovou výrobou a i kolektivizace se některým místům naštěstí vyhnula. To jsou právě ty kouzelné enklávy, kde dříve člověk sice hospodařil, ale s přírodou si navzájem rozuměl ku prospěchu obou. Zde se právě nacházejí ony poklady rostlinné říše v podobě chráněných až vzácných rostlin. Jedno z oněch míst se nachází kousek za Trhovou Kamenicí. Ze silnice vedoucí…

Šedesát let se již můžeme v Pardubicích vozit trolejbusem. Přesně od úterý 22. ledna 1952, kdy na svou trať dle jízdního řádu vyjelo prvních šest trolejbusů s typovým označením Škoda 7Tr, které měly evidenční čísla 101 – 106. Trať první trolejbusové linky, která nesla a dodnes nese číslo 3, vedla od starého nádraží, na Stalinovu třídu (dnes třída Míru), dále Švermovou (dnes Sladkovského), ulicí U stadionu až ke starému labskému mostu (dnes zdymadlu), přes Labe pak dále na Cihelnu ke sv. Josefovi, přes Trnovou, Semtín a Rybitví do Bohdanče na náměstí. Dva dny před tím, tedy v neděli 20. ledna se konala první jízda šesti slavnostně vyzdobených trolejbusů, které se poprvé po přestřižení pásky rozjely z dnešní Třídy Míru do Bohranče. I tuto skutečnost, jakou bylo zavedení trolejbusové dopravy, dokázal tehdejší režim zneužít ve…

Někdy na samém začátku 70. let XX. století získal pracovník Východočeského muzea v Pardubicích Ing. Ctirad Beneš na Střední průmyslové škole strojnické v Chrudimi pro muzeum vrak tříválcového motoru Anzani. Nikdo nepochyboval, že je to motor po Ing. Janu Kašparovi, tím spíše, že tato strojnická průmyslovka dříve sídlila v Pardubicích. O tom, jak a kdy se motor dostal na tehdy ještě pardubickou průmyslovou školu, však patrně není nic bližšího známo. Lze předpokládat, že vrak motoru, je-li opravdu po Kašparovi, se do školy musel dostat nejspíše v první polovině 20. let. Motoru chybí dva ze tří válců, nemá klikovou hřídel, chybějí písty a ojnice, jediný dochovaný válec nemá ventily ani ventilový rozvod. Přes značnou neúplnost se však jedná o velmi vzácný doklad začátků létání v Pardubicích. Také nevíme, v jakém stavu se motor na…

V loňském roce se nám podařilo získat trvalé spojení s naším krajanem v Austrálii panem Stanislavem F. Brzobohatým-Bertonem, který se dlouhodobě zabývá dějinami protinacistického odboje. Náš přítel se narodil 2. března 1924 v Brně, kde také za války roku 1943 maturoval. Od září 1945 působil jako redaktor armádního vysílání pražského rozhlasu, kde poznal básníka Kamila Bednáře. Ten jej seznámil s rodinou hrdiny pražského Květnového povstání z roku 1945 generála Karla Kutlvašra, jehož ruská manželka Jelizaveta psávala verše. Zde se také Stanislav seznámil i s generálovým synovcem letcem Karlem Kuttelwascherem, jenž před únorem 1948 emigroval do Velké Británie. Stanislav se nechal roku 1947 zapsat na filozofickou fakultu UK v Praze (obor: česko-německá srovnávací literatura). Počátkem října 1947 odjel na zemědělskou brigádu…

Navázat kontakt s pražským Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD), dále se škpt. Václavem Morávkem a také s dalšími výsadky, tedy ANTHROPOID a SILVER B, zaměstnávalo velitele kpt. Alfréda Bartoše víc než zpravodajská činnost. Na začátku března mohl ohlásit do Londýna spojení s Gabčíkem a Kubišem. Podstatně obtížnější bylo dostat se k Morávkovi a jeho prostřednictvím především k agentovi A – 54, Paulu Thümmelovi z pražského abwehru (německé vojenské špionáže). Po informaci z Londýna vyslal „Freda“ Bartoš svoje mladé pardubické spolupracovnice Táňu Hladěnovou a Hanu Krupkovou zamanželkou plk. Bohumila Bočka, Zdenou. Zatímco manžel působil na ministerstvu národní obrany exilové vlády v Anglii, paní Bočková žila u svých rodičů v Praze. Při prvních návštěvách nereagovala ani na heslo, ani na jména pražských odbojářů. Až předem…