Zprávy 5-6 / 1997

1. 10. 1918 se vzdává František Hoblík své tiskárny a závod prodává tiskařům J. Čížkovi a B. Turkovi. Firma Hoblík patřila mezi nejstarší tiskařské podniky v Pardubicích. Roku 1872 přesídlil do Pardubic spolu s Josefem L. Bayerem, Eduardem Hofmaisterem a svým bratrem Václavem Hoblíkem. Jejich tiskárna byla umístěna v Alžbětině třídě v domě čp. 232. Firma Čížek, veřejná obchodní společnost, knihtiskárna a litografický ústav, byla ovšem známá již dříve, od roku 1872, původní majitelkou byla Franziska Čížková. Čížek a Turek vedli firmu společně do roku 1926, poté se oba osamostatnili. Turek si založil firmu v Havlíčkově ulici, Čížkova firma zůstala v Alžbětině ulici čp. 254. V roce 1932 zaměstnávala firma 44 dělníků a měla zařízení o 10 HP. Tiskárna byla znárodněna 1949 a začleněna do n. p. Východočeské tiskárny v Pardubicích. Tradice firmy…

Cesta za filmovým dramatem je velmi složitá: Začíná u starých Řeků, vede přes středověké eposy, lidovými fraškami, přes renesanční shakespearovská dramata, prozaickými literaturami všech národů, dlouhými obdobími, kdy o filmu nebylo ještě ani zdání až do okamžiku, kdy Lumiérův objev poskytl možnost přenést drama života a člověka na kinematografické plátno. Film má být nejbohatším dědicem všech těchto staletími prověřovaných tradic.

Skutečně - v Pardubicích byla více jak desítka stálých kin. Sice ne najednou, ale postupně jich zde takové množství bylo. Nebude jistě na škodu vydat se po jejich stopách. První stálé kino v Pardubicích vzniklo před 85 lety v tzv. Dělnickém domě, tj. v budově, v níž je dnes na sídlišti Karlovina Myslivecká restaurace. Kinu se říkalo „Lido-bio" a bylo zrušeno krátce po skončení druhé světové války. V roce 1913 byl dán v Pardubicích do provozu další biograf. Patřil městu a byl umístěn v tehdejší Svatojánské ulici (dnes ulici br. Veverkových) v Národním domě, podle kterého dostal i název „kino NÁROD". Je v provozu dodnes pod názvem „Jas". V roce 1915 bylo zřízeno další kino, a to v zadní budově bývalého hotelu Veselka. Mělo název „Imperiál" a filmy se tu promítaly do roku 1961. V roce. 1931 byl dán na náměstí Republiky do provozu hotel…

„Paní profesorko, my se jednou na tý Sibiři sejdem," uzavřel pochmurnou věštbou ing. arch. Miroslav Petraň, ve školním roce 1969-70 ještě student pardubického gymnázia, jednu z nesčetných debat na téma okupace - bratrská pomoc. Na Medarda roku téhož mi vyšší moc ústy inspektora Zajíce oznámila, že „jsem se zpronevěřila poslání socialistického učitele a musím ochutnat styk s dělnickou mládeží blízkou manuální výrobě". A šoupla mne ne na Sibiř, ale na učiliště Průmstavu k budoucím zedníkům, natěračům, tesařům, pokrývačům. „Vy tu máte takový zlý děti", stěžoval si jeden z gymnazistů, kteří nechtěli zapomenout a občas mne navštívili na novém působišti. „Sotva jsem sem vlezl, skočil po mně ňákej skrček a začal mne být. Přestal teprve, když jsem mu řek, že jsem inspektor". Mne moji žáčci utloukli spis duševně. Rvali se jak koně, o přestávkách…