Zprávy 9-10 / 2000

V městské části Pardubic II Polabiny - Cihelna žijí - nedaleko od sebe - dva devadesátiletí lékaři, členové základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu č. 4. První z nich je MUDr. Josef Krynický, nar. 23. 10. 1909, původem volyňský Čech. Místem jeho narození je ves Kupičov blízko Vladimíru Volyňského (záp. Ukrajina), kam mladý J. Krynický chodil do gymnázia, potom studoval na lékařské fakultě ve Varšavě. Od 27. 4. 1944 voják Čsl. armádního sboru v SSSR, známý frontový lékař, který se přes Duklu, Liptovský Mikuláš a Vrútky dostal po 9. květnu 1945 do Prahy. Tento devadesátiletý major čsl. armády v. v., nositel Čsl. válečného kříže 1939 a jiných vojenských i civilních vyznamenání žije tu se svou ženou Libuší (n. 1919) v relativním klidu, ne však v odloučenosti od denních starostí lidí, kteří v pardubických Polabinách pobývají.

K napsání příspěvku mě motivovalo už samo o sobě sběratelství pohlednic, které jako jedno z možných ušlechtilých koníčků pomáhá člověku rozšiřovat jeho obzor. Dále musím uvést jednoznačný obdiv k mravenčí práci pí Květuše Veselé (nar. 1948 v Brně), jež vedla k založení daného - prvního soukromého muzea pohlednic ve Svitavách. Ke konečnému rozhodnutí to učinit mě přivedlo loňské ?setkání? s výběrem z bohaté kolekce sbírky už v prostorách nynějšího majitele celého komplexu, a to v Kaňkově sále Východočeského muzea Pardubice. Ještě se sluší dodat, že s městem Svitavy mě spojoval dlouholetý pracovní vztah.

Profesor na pražské Umělecko-průmyslové škole Alois Mudruňka se narodil 12. 9. 1888 jako sedmé, poslední dítě na statku v Uhersku. Rodiče rozpoznali jeho výtvarný a technický talent a nechali ho vystudovat reálku v Pardubicích. Ihned po maturitě byl přijat na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Od roku 1907 studoval u profesora Dítěte a od roku 1910 u profesora Maška. Pro svůj talent a odborné znalosti byl přijat 1. 12. 1912 na tuto školu jako asistent profesora V. Maška a vyučoval deskriptivní geometrii a ornamentální kreslení. Posléze se stal na tomto ústavě řádným profesorem.

Je mi drahá vzpomínka na pana doktora Karla R. Krpatu, mého milého souseda. Když za horkých letních dnů zaléval svou zahrádku, obvykle jsem se objevila za plotem a zapřádala hovory. Nazýval mě drahou paní sousedkou a já byla na ten titul moc pyšná. Vždy mi řekl něco z historie, to byla celý život moje největší láska... Bylo to asi v roce 1938, kdy jsem pana doktora navštívila v jeho advokátní kanceláři. Znala jsem ho tehdy jen z úředních styků, ale velmi jsem si ho vážila. Pan doktor byl udiven mou návštěvou, vyzval mě, abych se posadila a řekla mu, co si přeji. Pamatuji se, že jsem byla rozčilená a že jsem asi nepůsobila dobrým dojmem. Svěřila jsem se mu zajíkavě, že bych si přála být spisovatelkou, ale že nevím, jak se to dělá, jak si mám počínat, na koho se obrátit, aby mi poradil.

V nedávných dnech - 2. 9. - se dožil nejméně poloviny života (to říká on sám) dlouholetý člen a obdivovatel našeho klubu MUDr. Jaroslav Hovorka - spisovatel (člen Pen - klubu a Obce spisovatelů), lékař pracující kdysi v oblasti všeobecného a interního, leteckého a kosmického lékařství, chorob přenosných včetně tropických a jejich epidemiologie. Nyní akupunkturista.

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak nazvat tento článek. Nezabývá se totiž velkými soudními monstrprocesy, kdy na lavicích pro obžalované seděly skupiny lidí, souzené pro ?velezradu, vyzvědačství? a jiné trestné činy podle zákona č. 231/48 Sb. Nesleduje osudy těch, kteří se snažili ?zvrátit lidově demokratické zřízení? a pokud ano, většinou to byli ti, kteří nepředstavovali pro existenci režimu žádnou hrozbu (i když mnozí odsouzení v monstrprocesech z předchozích kapitol také nepředstavovali vpravdě žádnou hrozbu pro udržení režimu). Proto jsem nazval tyto případy ?malými?. Malými proto, že veřejnost se o nich vůbec nedovídala, neboť prostrádaly společenskou důležitost. Z hlediska osobního, z hlediska života každého jedince, jehož se daný případ týkal, však měly tyto události význam zásadní, neboť mnohdy výrazně ovlivnily další život…

V měsíci květnu jsme si znovu připomněli často svízelnou a trnitou, nakonec však vítěznou a hrdinnou cestu těch našich českých a slovenských spoluobčanů, kteří bojovali se zbraní v ruce po boku armády sovětské, britské a americké v letech druhé světové války. Méně je známá účast Čechů a Slováků v protifašistickém hnutí odporu na Západě, zvláště ve Francii. A přece: setkáváme se tu s postavou Aloise Bernta z Pardubic, jehož dvojí ?kulaté? výročí si letos připomínáme.

Pardubické gymnázium oslavuje v letošním roce devadesáté výročí svého založení. Gymnáziem, které bylo uvedeno do života na podzim 1910, prošly do dnešního dne stovky absolventů, z nichž někteří nabyli celonárodního významu a věhlasu. Platí to bezpochyby o divadelním a filmovém herci Františku Filipovském (nar. 1907 v Přelouči, maturoval 1927, zemř. 1993 v Praze)o Bedřichu Svobodovi, vědeckém pracovníku ČSAV (nar. 1910 v Pardubicích, maturita 1929, zemř. 1975 v Praze) nebo o básníku Jiřím Pištorovi (nar. 1932 v Pardubicích, maturoval 1951, zemř. 1970 v Praze) a jistě ještě o některých dalších1).

V úterý 23. června 1925 žily celé Pardubice smutnou událostí. Občané vyprovázeli na poslední cestě Stanislava Rykrta, oblíbeného faráře československé církve, který náhle a tragicky zemřel ve věku pouhých 45 let. Smuteční kondukt vypravený firmou bratří Piklů z nádvoří pardubického zámku1) směřoval hlavní třídou města k pardubickému krematoriu, místu posledního rozloučení s tragicky zesnulým. Podle několika získaných fotografií firmy Deyl šlo jistě o jeden z nejdelších a největších pohřebních průvodů v dějinách Pardubic vůbec. Kronika československé církve v Pardubicích uvádí délku průvodu 3 km a zmiňuje se o účasti 54 duchovních a 6000 smutečních hostí.

Náměstí Čs. legií, na kterém od 28. října 1998 opět stojí socha prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, je pardubickým prostranstvím, které za dobu svého přibližně stoletého trvání nejčastěji měnilo svůj název. Dělo se tak od samého počátku vyloženě z politických důvodů.