NĚKOLIK VZPOMÍNEK Z ŘÍŠE HUDBY

Ve zmíněném článku Vl. Popelka připomíná též zásluhy Václava Rabase o založení
pardubické konzervatoře (1978) a profesionálního orchestru (1969). Zde bych
rád připomenul, že takové těleso ve východních Čechách v jisté době existovalo
a dokonce jsem v jeho provedení slyšel v pardubickém divadle „Mou vlast“. Bylo
to za války a hudebníci měli na sobě parádní uniformy protektorátního „vládního
vojska“. Jejich sídlem bylo Vysoké Mýto, dirigentem Antonín Dražil (před válkou violoncellista
České filharmonie). Po roce 1945 byli „vladaři“ demilitarizováni a několik
z nich našlo civilní zaměstnání v Pardubicích. V tom jim značně pomáhal, „spiritus
agens“ Pardubické filharmonie Josef Franc, který uměl intervenovat na správném
místě a tím přivést do orchestru několik vynikajících dechařů. Dirigent Jaroslav
Lautner, který ještě za války připravoval Dvořákovy Slovanské tance, mohl nyní dále
stupňovat nároky na repertoár. Jeho vrcholem se stala „Slavnostní předehra 1812“
Petra Iljiče Čajkovského. Důmyslná programní hudba zde líčí vítězství Rusů nad Napoleonem.
V efektním závěru se k symfonickému orchestru (bylo nás 60) přidává
dechovka (30 čl.) a v plné síle za zvuku zvonů zahlaholíme hymnu „Ó bože, cara
zachraň“. Na koncertě přítomní čelní činovníci KSČ zajisté dle toho rámusu soudili,
že oslavujeme Stalina.
Také okolní tělesa se snažila. Sokolská filharmonie z Hradce Králové řízená
Svatoplukem Kneprem nám přijela do Pardubic zahrát Dvořákovu „Novosvětskou“.
Na blízkém východě (tj. Ústí n. Orl. + Čes. Třebová) měli výborné trumpetisty a skvělého
sólo-hornistu J. Švenka. Toho využil dirigent Antonín Šimeček pro Smetanův
„Valdštýnův tábor“ a koncert pro lesní roh Richarda Strausse. Byl jsem přizván jako
výpomoc, ale mé svědomí se s tím dosud nevyrovnalo.
Šťastnější vzpomínky mám na Chrudim, kam jsem dojížděl za svou nevěstou
Dariou. Přirozeně jsem byl pozván do místní filharmonie, která právě pod vedením
Karla Židka připravovala „Mou vlast“ pro Rok české hudby 1954.
Uvedu ještě symfonický orchestr z České Skalice, který měl tyto zvláštnosti:
Taktovkou vládl římskokatolický kněz P.Tomíček a na jednoho domácího hudebníka
připadaly asi dvě posily. Dojížděli sem muzikanti z Pardubic, Hradce Králové,
ba i z Prahy. Potkal jsem zde dokonce dva koncertní mistry České filharmonie, houslistu
Bř. Ludvíka a cellistu K.Novotného. Do historie tělesa vstoupil v roce 1947 bezděčně
Rafael Kubelík, ale toto dobrodružství by zasluhovalo zvláštní článek.
Pozoruji, že jsem své vzpomínky pojal příliš široce, ač mým pravým záměrem
bylo pouhé upřesnění pojmu Krajský symfonický orchestr. Názvy těles se totiž měnily
dle libovůle (stranických) činitelů, závodních klubů ROH (dnes by se řeklo „sponzorů“),
atd. Není třeba zdůrazňovat, že za vším stály peníze.
V závěru se chci zaměřit na těleso, které se utvořilo v roce 1950, a jemuž název
Krajský logicky patří. Zprvu šlo o soubor pouze smyčcový, jehož členy byli učitelé hudebních
škol z několika východočeských měst. Pokusím se ze své paměti vydolovat
jakýsi místopis účinkujících dle partitury:

1. housle:
Otto Vašura (Jablonné), Ed. Vaníček (Č. Třebová), Lud. Lukeš (Chotěboř),
Marcel Macháček (Pardubice), Mil. Zavadil (Roveň).
2. housle:
Lud. Stránská (Hradec Králové), Karel Smeták a Jindra Jun (Hlinsko).
Violy:
K. Šimák (Čáslav), Jos. Martinec a M. Coufal (Brandýs n. O.).
Cella:
Al. Koníček (Litomyšl), Jar. Vlkanova a Lub. Moravec (Pardubice).
Kontrabasy:
pánové Krump a Červený (Hradec Králové).

Tento výčet ovšem není úplný. Pamatuji si hlavně ty členy, se kterými jsem později
hrával i v jiných souborech – např. v Pardubickém kvartetu (Lukeš, Smeták, Macháček,
Moravec).
Dirigentem byl Antonín Šimeček z Ústí n. O., kde ho právě stihl hněv mocných,
protože na místní faře pomáhal skládat uhlí. Komické paradoxy: Zatímco v České Skalici
bodrý Pater Tomíček posílá neposlušné muzikanty do pekel (občas i jinam), nesmí
dobrák Šimeček z Oustí housti kvůli nějakému zádušnímu uhlí.
Zmíněný skutečně Krajský orchestr neměl dlouhého trvání. Zahubila ho měnová
reforma v roce 1953, tedy dříve, než mohl předvést své kvality. Domnívám se však, že
časem by se objevila řada potíží – např. kdo by po zájezdu pomohl přespolním členům
vrátit se včas domů? Auta byla tehdy ještě vzácná a obstarávat noclehy v místě koncertu
by bylo obtížné a drahé.
Své vzpomínání na tuto šťastnou, leč krátkou epochu uzavírám takto: poznal jsme
řadu výborných kolegů a měl jsem příležitost hrát krásnou hudbu (Suk, Dvořák, Janáček,
Novák…).
Pokusil jsem se podat neúplný obraz o stavu východočeských amatérských orchestrů
před rokem 1969, kdy vstoupila na scénu vynikající profesionální „Pardubická
komorní filharmonie“. Těší mne, že na mnoha místech kraje se hudbymilovní amatéři
sdružují i nadále, hledají nové cesty a že se jim to daří.