Zprávy KPP

Bezohlednost! Jak se ze zprávy městské rady dovídáme, nařídí se městské policii, aby přísně stíhala ty, kteří s povozy jezdí po chodnících. Zcela právem. Pravda, jsou v postranních uličkách silnice prabídné, to však neopravňuje nikoho, aby jezdil po chodnících, tyto ruinoval a chodce přimáčknutým ke zdi ohrožoval. Dále – před vánočními svátky někteří necitové na Matičním ostrově, na Vinici i v parku uřezali vysoko nad zemí smrčky na vánoční stromek. Pranic se neohlížeje, že ničí celou nákladnou skupinu. Zbylé pahýly dokazují nepochopení k zachování krás přírodních. I v této příčině bude třeba nějakého opatření.

Při pořádání svého osobního archivu jsem objevil 3 fotografie z Pardubic roku 1945, jež mi v srpnu 2006 věnovala paní Eva Fridrichová, roz. Žítková z Prahy. Fotografie jsou všechny datovány 9.června. Jedna z pardubického zámku je podepsána Brudiar, šlo o Arména mluvícího slovensky. Na dalších dvou fotografiích je věnování od Ivana Timofejeviče Sincova a Sergeje Sergejeviče Sergejenka.

Pan Josef Němeček z Luže u Košumberka, soukromý badatel o 50.letech minulého století, mi zprostředkoval kopie z fondu Okresní soud v Pardubicích ze Státního oblastního archivu v Zámrsku, týkající se žaloby 14 osob na novináře F. Ťopka (východočeský chemik) a komunistického funkcionáře J. Jägermanna, jenž napsal předmluvu k Ťopkově pamfletu „Údolí výstrahy“ (vyd. 1960). 1/ Žalován byl i vydavatel – Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě. Děkuji p. J. Němečkovi za kolegiální spolupráci. 2/

Psát o někom, o kom je tak málo informací, je obtížné. Narodil se 16.4.1911. Patřil do skupiny letců ve službách NKVD. Byl v první skupině ve složení Vycpálek („Tereza“), Polanský („Doktor“), Calaš („Diana“). Polanský a Calaš byli určeni pro Slovenský štát, úkol zpravodajský. Zbraně s sebou neměli, vysílačku snad ano (?). Šli přes Zakarpatskou Ukrajinu a Maďarsko. Tam byli zatčeni maďarskou policií a předáni gestapu do Drážďan. Po roce byl Calaš propuštěn pro nedostatek důkazů. Zatím se nabízí otázka: proč byl předán gestapu, a ne ÚŠB? 1/ 21.února 1941 se objevuje v Pardubicích. Setkává se s Lonkem a žádá ho o instrukce, co má dělat dál. Přes řídící orgán Rudolfa II. je mu nařízeno zůstat v klidu, s nikým nemluvit a nenavazovat styk. Schovával se u svého bratra dr. Aloise Calaše. Po zatčení všech byl 29.3.1941 zatčen i J. Calaš…

Po uzavření středních škol v Protektorátu Čechy a Morava byl student Josef Froš, jako mnoho jeho jiných spolužáků, přidělen k Technické nouzové pomoci (Technische Nothilfe) v Pardubicích. Všichni chlapci z jeho oddílu bydleli nejdříve doma u rodičů. Protože však jejich docházka do práce vázla, byli ubytováni ve společné ubytovně v tehdejší Průmyslové škole (nyní VŠCHT) v Pardubicích. V té době byl již Froš dvakrát vyšetřován za to, že několikrát v noci nebyl na společných ubikacích. Dne 28.dubna 1945 odešel ještě s několika svými kamarády z ubytovny do práce, ale zpět se již nevrátil. Rodičům napsal dopis, ve kterém jim sdělil, že jde pomstít smrt svého strýce Františka Froše, který pracoval před svým zatčením jako dozorce Donucovací pracovny v Pardubicích. Ten byl po zatčení gestapem a výslechu převezen do koncentračního tábora…

VÝPOVĚĎ JARMILY KOŠŤÁLOVÉ, vdovy po Arnoštu Košťálovi, který byl popraven 2.VII.1942 na „Zámečku“ (zkráceně) (zapsal dr. K. Jičínský dne 22.VII.1974) Kterýsi den po Novém roce 1942 přivedl manžel do bytu muže, kterého mě představil jako Valčíka. Věděla jsem již, že je u nás v podniku a že ho o Silvestra 1941 přivedl učitel Janáček. Dozvěděla jsem se, kdo je, od koho a proč přišel do Čech. Valčík se mě přímo zeptal, zda dovolím, aby manžel pracoval v odboji a nechtěla-li bych se také zapojit. Odpověděla jsem, že budu hrdá na činnost svého manžela, ale já, abych se zachovala pro naše tři děti, že raději zůstanu stranou. 1/ Bylo ujednáno, že bude u nás zaměstnán v baru, že mu budeme říkat „Mirek“ 2/ a že jde o syna manželova kolegy, hoteliéra z Ostravy, který je u nás na praxi. Více se mnou tehdy již nemluvil. Když manžel potom…

Vždy, když přijde řeč na pardubickou heydrichiádu, narazí se nevyhnutelně na jméno Erna Košťála. Ne proto, že by byl vůdčí postavou pardubické odbojové skupiny, za jakou bývá někdy vydáván, přesto však v ní hrál roli nikoliv bezvýznamnou. Byl především obětavým a nezištným hmotným podporovatelem nejen parašutistů vyslaných k nám z ciziny, ale i domácích odbojářů a těch pardubických občanů, jejichž živitelé uvízli v sítích gestapa nebo odešli za hranice. A zadruhé, přechovával ve svém podniku nejvýraznější postavu z trojice parašutistů z desantu „Silver A“ Josefa Valčíka a v době jeho ohrožení mu duchapřítomně dopomohl k útěku do bezpečí. Pro Košťála je příznačné, že to dělal z opravdového vlastenectví a s plným vědomím nebezpečí a odpovědnosti za toto své počínání.

Rok 1869 byl přelomový jak z hlediska evropské, tak české cyklistiky. Jel se první meziměstský závod Londýn–Brighton, ve Francii začal vycházet první cyklistický odborný časopis „Le Velocipede Illustré“ a v téže zemi se cyklistika stala příčinou rozvodu, protože jistá dáma konstatovala, že její muž se musel jistě zbláznit, když jezdí na kole každý den. 8. srpna 1869 se jel první závod v Rakousku-Uhersku, a to z Kutné Hory do Sedlce. „Národní listy“, tiskový orgán Mladočechů, psaly o tom, že v Praze na Pernštýně u Františka Batky byla otevřena „první cvičitelna pro jízdu na velocipedech“. Tak to přesně shrnul historik Petr Zídek v rubrice Archiv (Lidové noviny 7. 8. 2019, s. 8).

Pokračování roku 1935: Netýrejte koně! „Sděluje nám případ, kdy na Rašínově třídě v Pardubicích v těchto dnech kočí surovým způsobem ztýral koně. Ten se sotva držel na nohou. V Praze hodlají postavit pomník koním za zásluhy. V Německu jej již mají. Tam také surovosti proti zvířatům mnohem přísněji trestají!“ „Jak jsou lidé lehkomyslní, o tom přesvědčil případ pardubického číšníka 20letého Jaroslava Bořila. Dostal 500 Kč, měl dáti nazpět, ale odešel a uprchl do Hradce Králové, kde s kumpánem peníze proflámoval. Byl v Hradci Králové zadržen, ale z peněz už mnoho nezbylo!“

před 100 lety aneb výprava do labyrintů vodních cest 1/Co je náhon, průplav a průliv Náhon (strouha, též strúha či struha) je lidskou cestou vytvořena vodní cesta, většinou začínající nad jezem nebo nad vtokem rybníka či jiné vodní nádrže a tam také regulována stavidlem. Náhony („honit vodu“) se používaly pro přívod vody na mlýnské kolo, které bylo silou vody roztáčeno a jednoduchým převodem otáčelo mlýnskými kameny („mlýnicemi“), které drtily obilí na mouku. Náhony se dříve hojně používaly na hamrech či menších továrnách, zejména v horských a podhorských oblastech. Později sloužily k výrobě el. proudu v malých vodních elektrárnách. Existovaly vodní mlýny na vrchní vodu, kde náhon pokračoval jako vantroky, aby bylo možno dosáhnout maximálního spádu na kole. Některé náhony využívalo více mlýnů v řadě, jako např. v případě…