Zprávy KPP

Strohé oznámení před více než 50 lety znělo: Rotný délesloužící Morávek František, T 3233, příslušník Čs. samostatné obrněné brigády padl 15. dubna 1945 před pevností Dunkerque. In memoriam obdržel Čs. válečný kříž a Čs. vojenskou pamětní medaili se štítkem „Velká Británie". Jak se odvíjel život tohoto vojáka a rodáka z Horní Rovně v průběhu 2. světové války? Připomeňme si tedy některé události, jak je svěřoval svému válečnému deníku. František Morávek se dostal do Itálie v květnu 1944 jako příslušník vládního vojska s královehradeckým praporem č. 6. Přišli tedy na samém sklonku války do úplně cizího prostředí a Italové je považovali za Rumuny. Ale na konec pomohlo slovo Československo, podle něhož bylo úplně jasno, že je rovno pojmu Plánička. Také jistě stojí za zmínku, že např. v Cremoně uctili památku padlých vojáků a na hřbitově…

V místech, kde je dnes na pardubických Olšinkách Plavecký areál a výstavní pavilon IDEON, byla v meziválečném období dvě fotbalová hřiště, obklopená po celé délce prkenným plotem. Hřiště ležící blíž k městu, patřilo k SK Pardubice, druhé, sahající až k vile primáře Snopka, pardubickému TEAMU. To bylo zcela opuštěno, zatímco „ fotbalový plac" SKP byl až do války neustále v permanenci, i když A-mužstvo SKP hrálo již několik let mistráky na městském letním stadionu, postaveném v roce 1931 u příležitosti Celostátní výstavy výchovy a sportu, která se v tom roce v Pardubicích konala.

Bylo to bezprostředně po záboru naší republiky v roce 1939, když jsem jednou v kanceláři, unesena žalem nad osudem našeho státu, nadávala nevybranými slovy na Němce a na jejich Vůdce. Moje spolupracovnice v kanceláři, slečna Vávrová, mě přerušila I slovy: „Nemluvte tak, slečno, co kdyby vás někdo za dveřmi poslouchal? Umíte si představit následky?"Sla jsem ke dveřím, abych dokázala Vávrové i sobě, že tam nikdo není. Otevřela jsem dveře a do nich padl neznámý muž s aktovkou v ruce, který se ale hned vzpamatoval a dal se chodbou soudu na útěk. Obě jsme doslova zkameněly.

Okupace Rakouska v roce 1938 měla pro Československo velmi nepříznivé dopady. Společná hranice s Německem se prodloužila na 2108 km. Na jaře téhož roku se zvyšovala aktivita nejen henleinovců, ale i hlinkovců na Slovensku. Proti republice vedlo Německo nenávistnou tiskovou kampaň o „nesnesitelném útlaku Němců" u nás. Navíc naše zpravodajská služba zaznamenala aktivitu a pohotovost oddílů SS a SA. Ke hranicím se začaly stahovat jednotky wehrmachtu. Blížily se volby, a tím i obavy, zda německá strana nevyužije situace k incidentům při nich jako záminky k útoku na republiku. Proto na základě § 20, odst. 4, 2. věty branného zákona a § 180 branných předpisů vyhlásila vláda 20. května 1938 částečnou mobilizaci. Povolala do zbraně jeden ročník zálohy a náhradní zálohy, doplněný příslušníky speciálních zbraní. Mobilizace proběhla skvěle díky…

Podnik založil roku 1867 Ignác Wertheimer původně jako výrobnu lihovin studenou cestou. Po požáru roku 1875 postavil na pozemcích koupených od Josefa Plocka při okresní silnici Pardubice - Přelouč, v blízkosti kapličky sv. Marka, rafinerii lihu. V roce 1882 byla zřízena výroba octa a firma nese název První pardubická rafinérie lihu, továrna na likéry a octovou tresť Ignác Wertheimer. Zakladatel podniku v roce 1899 ve věku 57 let zemřel a podnik přešel do vlastnictví vdovy a dvou synů. Řízení se ujal nejstarší syn Max Wertheimer. Prvním jeho velkorysým počinem bylo rozšíření továrny o průmyslový lihovar. Ke stavbě došlo v roce 1904. Destilační aparát systému „Pampe" byl prvý tohoto druhu v tehdejším Rakousku - Uhersku. Na počátku 20. století byla jakost pardubického lihu už všeobecně známá a uznávaná za prvotřídní, o tom svědčí nejlépe…

Před třemi lety, v souvislosti s úpravami pardubického židovského hřbitova, bylo zvažováno i využití prakticky nepoužívané obřadní síně. Po provedené rekonstrukci osvětlení a prvých pokusech zde instalovat několik panelů s židovskou tématikou padlo rozhodnutí. Pokusit se i v amatérských podmínkách v prostorách postupně instalovat stálou expozici s názvem „Z historie, života a utrpení Židů na Pardubicku". Začátky nebyly lehké. Hledání a studium materiálů, kterých bylo ve Státním okresním archivu poskromnu, si vyžádalo spoustu času. K této ochotné pomoci se připojilo i Východočeské muzeum a zvláště jeho odborná pracovnice paní Halbrštátová. Mnoho času bylo nutno vynaložit na korespondenci, s dnes již ojedinělými pamětníky. Tak se podařilo získat zcela ojedinělé dokumentační materiály od pardubické rodačky paní L. Schánělové - rozené…

(nar. 14. 6. 1853f zemřel 31.10.1896) Stojíme takřka v rohu tzv. Starých části Městských hřbitovů nedaleko kaple (2. hrob zprava od rohu) před rodinnou hrobkou rodiny Chladových. Na plánku J. Janiše z roku 1986 není hrob zanesen. Nejvýznamnějším příslušníkem této rodiny byl jistě Antonín Chlad (1853-96), přední člen mladočeského vedení v Pardubicích a mluvčí pardubického měšťanstva ve 2. polovině minulého století. Jeho rodiči byli Václav Chlad (nar. v M. Košicích 6. 1. 1824, zemřel v Pardubicích 18. 2. 1882) a jeho žena Kateřina (nar. 11. 12. 1819, zemř. 18. 8. 1894), oba též pohřbení v rodinné hrobce. Jejich syn Antonín byl spolu s bratrem Františkem, hospodářským správcem, nájemcem zámeckého pivovaru a sládkem v něm. Antonín Chlad byl členem obecního i okresního zastupitelstva, roku 1893 byl předsedou tzv. Svobodomyslného klubu v…

(Ke 130. výročí prusko-rakouské války v r. 1866) Pruskorakouská válka v roce 1866 byla vyvrcholením boje o ovládnutí Německa. Byla záměrně připravována Bismarckem, který si zajistil podporu Itálie a neutralitu Napoleona III. Začala vpádem pruských armád do Čech a byla rychle rozhodnuta jejich vítězstvím u Sadové u Hradce Králové. Rakousko ztratilo v „pražském" míru Benátky a přistoupilo na novou organizaci Německa bez účasti rakouského císařství. Německý spolek byl zrušen a Hannover, Hessen-Kassel, Nassau a Frankfurlit nad Mohanem byly připojeny k Prusku. (Encyklopedický slovník) Pár kroků od hlavního vchodu na starý pardubický hřbitov v Jesničánkách stojí při západní zdi vedle sebe dva vysoké náhrobní pomníky. Jeden je z černé švédské žuly, druhý z pískovce. Ten pískovcový sem přinesli i s nebožtíky ze starého pernštejnského…

Laskavostí paní Sylvie Kristinus z Hamburku (SRN) jsem obdržel v lednu 1995 zajímavý dokumentární i fotografický materiál k pozoruhodnému životopisu jejího otce Leopolda hraběte Fuggera - Babenhausen (1893-1966), který byl v letech 1930-35 nájemcem pardubického Zámečku. Vzhledem k tomu, že paní Sylvie (nar. 19. 5. 1931 v Mnichově) zemřela v Hamburku 11. února 1995, přišly v podstatě tyto materiály (hlavně podrobné údaje z vojenské služby hr. Fuggera v obou světových válkách a o jeho zajetí v bývalém SSSR v letech 1945 - 55) za pět minut dvanáct. Protože jsem se činností hr. L. Fuggera již před časem v našem časopise zabýval v souvislosti s jeho pobytem v Pardubickách1}, budu nyní sledovat jeho život z nových úhlů pohledu umožněných prameny zahraniční provenience. Připomeňme však nejdříve jeho základní biografické údaje. Leopold…

Moji drazí přátelé a sousedé maličko přespolní, když jsem tu byl mezi Vámi naposled, bylo mi na jedné straně hej, na druhé mnohem hůř. Ale když to tak zvážím, je mi rozhodně dneska lépe. V čem je ten rozdíl? Loňský rok, a především jeho počátek, byl pro mne doslova požehnaný. Řekli jsme si tu naposled, že kdysi z důvodů mi naprosto neznámých a nikdy mi nesdělených byla nade mnou vyslovena klatba, především tím, že jsem byl bez udání důvodů zbaven spisovatelské organizace. Loni - a zase mlčky - byla ona klatba ze mne sňata a já dnes mám možnost volněji publikovat. Jsem dokonce ve výboru autorské skupiny Východních Čech, kterou jsme ustavili v Hradci Králové a založili při ní velmi pěkný obsahově hodnotný časopis „Texty". Možná, že Vás bude zajímat, kdo mimo mne je z Pardubáků členem této organizace, které předsedá chrudimský spisovatel…