NĚKOLIK POZNÁMEK K HISTORII PARDUBICKÝCH MĚSTSKÝCH ČÁSTÍ

Měli jsme tu dva obchody smíšeným zbožím, řezníka p. Castku, kováře p. Černíka,
opravnu kol p. Vlasáka, opravnu aut p.Vojtěcha. V „Roháku“ byla pošta, holič
a kadeřník, prodejna tabáku. Bydlely tu tři židovské rodiny, šly do koncentráku, víc
jsme je neviděli. Jen dcera Beckových si vzala křesťana, tak se vrátila z Terezína.
Doma musela nechat 5 dětí, z toho půlroční dvojčata. Pán musel do pracovního tábora
v Postoloprtech. Šťastně se všichni shledali.
Byly tu dvě hospody: U Rejfků a Kosteleckých, která je slavná dodnes. Do nich se
soustřeďoval společenský život obce. Chodili jsme tam do Sokola, byly tam zábavy,
plesy, hrálo se divadlo společnosti „Vlastimil“. Ještě žije člen toho spolku p. Zdeněk
Vosáhlo, bydlí u hl. nádraží v domě, který se má bourat. Do Černé jezdí se synem
na kole. Komunisti, aby zabránili lidem se scházet, navozili do sálu Kosteleckých
na 2m vysoko obilí. Tím nám skončil Sokol, Junák, Vlastimil a hudební kroužek
Tempo, který vedl můj tatínek. Kulisy vyházeli oknem ven, zničili práci mnoha dobrovolníků
z Vlastimila. Nářadí (dvoje bradla, koně, kozu, švédskou bednu, žíněnky)
dali na jeviště, bylo po všem.
Dokud jsme byli samostatnou obcí, byl v místech dnešní prodejny (vedle obecního
úřadu) velký přístřešek, kde si občané mohli vyrábět škváráky na stavbu domků.
Také tam bylo obecní lešení, které si lidé mohli půjčovat. Když nás zabralo město,
bylo vše odvezeno. Kam?
Od Drozdic k Žižínu se táhly louky s mohutnými duby, rostly tam žampiony.
Duby překážely, tak až na několik málo je JZD vyhodilo i s pařezy do povětří. Přes
silnici od Kobelnice od Černé k Mněticům byla studánka pana Váši na krásné louce.
Tam jsme jako děti chodily pro vodu maminkám, které pracovaly u hospodářů na okolních
polích. (Dobře se pamatuji, jak plakaly, když se na Zámečku střílelo, doléhalo to
až sem. Myslely, že vždy zahynul jeden ubožák, ale zatím se střílelo po třech. To jsem
se dozvěděla po válce, když jsem šla v červnu nebo v červenci, bylo mi 8let, v pietním
průvodu od kostela sv. Bartoloměje na popraviště, stály tam 3 kůly.) Tu studánku
JZD zaoralo, krásná louka plná petrklíčů zmizela. Zmizel i celý statek p. Váši. Potřebovali
nahnat lidi do JZD, tak, aby je zastrašili, pana Vášu, starého šedivého sedláka,
zavřeli. Ze statku udělali konfiskát, aby nemohl koňmi a stroji pomáhat na polích
domkářům. Do zkonfiskované velké zahrady si soudruzi jezdili na ovoce jako do svého.
Tak to bylo. Dnes už pamětníci vymírají. Ti noví neví, že vlastně stavěli nebo
dostali byty na ukradeném pozemku.
Škoda, když jste psali o Mněticích, že jste se nezeptali p. Hrona, ten byl živá,
pravdivá kronika. Jako kulak byl vyvlastněn a měl zakázaný pobyt v Mněticích. Pracoval
a bydlel v Tuněchodech na sousedním chrudimském okrese. Odtud v noci navštěvoval
rodinu v Mněticích. Zemřel nedávno, bylo mu dost přes 90 let.

Pardubičkám, kam jezdím na hřbitov, na str. 128 je obrázek s nápisem Capouškova
restaurace, to, co si pamatuji, byl Vojáčkův hostinec, podívejte se na str. 127
Kyjevská ul. P. Capoušek si později postavil restauraci v dnešní ulici Národních
hrdinů, kde je dosud. Bývalo tu více obchodů, v Komenského ulici řeznictví a také
hrnčířská továrna, v Kyjevské ulici Baťa a cukrárna. Na náměstíčku, na křižovatce
ul. Nár. Mučedníků a Komenského měl pekárnu p. Matěna. Naproti nemocnici,
kde p. Hlubocký prodával květiny (p. Hlubocký tuto prodejnu opustil – pozn. redakce
ZKPP), žije starý pan učitel Matura, zdroj informací.
Z Černé do Pardubic je cesta Studáneckým lesem. Na jeho okraj paní Kuřová
z Černé nechala r. 1913 postavit křížek, na paměť nějaké tragické události. Za lesem
po pravé straně Dašické ulice bylo zahradnictví pana Hrdličky, to je ještě Studánka.
Naproti kousek dál, již na území Pardubic, ve Familii (dnes Slovany) býval
rybníček, byl zavezen odpadky. Vedle byl krásný sad starého p. Palečka. Byl
zabrán pro stavbu domů zaměstnanců Tesly, stojí na tom rybníčku. Vpravo před
závorami měla krámek pí. Letáčková. Na počátku nedlážděné cesty podél dráhy
zv. Na aleji (dnes Fidrova ulice) byla pekárna p. Novotného a dále krámek pí. Hemerkové.
Cesta zahýbá do Pardubiček, na kraji, dnes za dřevěným můstkem, byl krám
p. Sůvy. Po znárodnění p. Sůva ještě v 70. letech pracoval v Tesle, byl vyznamenaným
zlepšovatelem.
Dašická ulice pokračuje přes závory, hned za nimi vlevo měl p. Taich prodejnu
a vpravo byl pekař Jakeš, dále řezník Antonín Honyš. Naproti měl hostinec p. Bobčík,
který již r. 1938 zde zřídil kino. Z Černé jsme chodili na filmy „To byl český muzikant“,
„Madla zpívá Evropě“, „Kamenný kvítek“ nebo „Tygr z Ešnapuru“. Po znárodnění
kino Mír. Doleji, pod kapličkou, za kterou, jak správně píšete, byla Babákova
cukrárna, měl řeznictví Václav Honyš, pekárnu Matěnovi a koloniál Panchártkovi.
Naproti bylo holičství a kadeřnictví p. Maštalíře. Po pravé straně byla řada hospodářství,
ještě z doby raabizace, kdy byla Familie založena. Dašickou ulici dále křižovala
„drážka“, před ní vpravo byla trafika pí.Trubačové, původně invalidy p. Trubače,
naproti hospoda u Piskáčků, později Kosinova, dnes Dašický dvůr.
Píšete jen o Novoměstské škole, ta byla postavena za kostelem sv. Jana. U jezdeckých
kasáren bývala škola Drtinova, ve Štefánikově ulici bylo klasické gymnázium.
V nové reálce, my jsme říkali u nahatého hocha u Smetanova nám., bylo reálné
gymnázium, potom Pedagogický institut. Ve staré reálce byly učňovské třídy, které
vychovaly mnoho výborných dělníků pro Teslu, TMS, elektrárnu, Jiskru aj. Učitelé
Chlubna, Písecký, Hora, Šimůnek, Jiroušek, Teplá a externí z Tesly. Ředitel p. Machač,
později p. Opočenský. Jsem moc ráda, že reálku, do které chodil můj tatínek,
nezbourali, je to „památník dělníků“. 

Jsem ročník 1937, my za Chrudimkou jsme patřili na měšťanskou školu U Kostelíčka,
ale tam bylo pro tolik dětí ze Židova, Štrossovky, z Familie, Pardubiček, Spojila,
Mnětic, Staročernska, Studánky, Drozdic, Nemošic a Černé málo místa. Tak jsme měli
třídy ve Staroměstské škole. V roce 1948/49 byla zrušena gymnázia, z měšťanských
škol se staly školy střední, ale na těch se nedělaly maturity, jen závěrečné zkoušky 

První r. 1951, my jsme byli r. 1952 druzí. Ty zkoušky se nám nikde jako za střední
školu nepočítaly, a my jsme jinou možnost neměli. Jak dlouho to trvalo?
V části Zelené předměstí není zmínka o mrazírnách naproti Zimnímu stadionu.
Byly zbourány po stavbě nového mostu a přestěhovány do Dašic. Na jejich místě
stojí telekomunikační ústředna s věží. Zajímalo by mne, kam přišel most od UNRRY,
dvojitý byl na místě dnešního zdymadla.