Atentát na Aloise Rašína v pardubickém tisku

Odezvy na atentát

Alois Rašín byl ztělesněním tvrdého muže, který svůj pracovní i politický život zasvětil práci pro blaho českého národa. Byl to houževnatý národně demokratický politik, který po vzniku samostatného Československa vystupoval z pozice ministra financí jako tvrdošíjný obhájce deflační politiky a hesla „za práci pro vlast se neplatí“. Nejen tím si vytvořil mnoho odpůrců a nepřátel. A jedním z nich se stal mladý krajně levicový radikál a člen Komunistické strany Československa Josef Šoupal. V době atentátu bylo tomuto mladíkovi devatenáct let a v Rašínovi viděl nepřítele proletariátu, kterému chtěl svým činem prospět. Proto se 5. ledna 1923 vydal k bydlišti Aloise Rašína v Žitné ulici v Praze a před nástupem ministra do přistaveného vozu na něho dvakrát vystřelil. Rašín byl zasažen do zad a jedna kulka vážně poškodila míchu. I přes veškerou dostupnou péči a nesporně bojovnou náturu vážnému zranění 18. února téhož roku podlehl. Šoupal byl zanedlouho po činu zadržen a vzhledem k nízkému věku odsouzen k osmnáctiletému vězení. Za svůj čin se neomluvil a při soudním přelíčení ho zdůvodnil útokem proti kapitalismu. Svůj trest si nakonec odpykal celý, po propuštění si změnil jméno a dožil v zapomnění v československém pohraničí.

            Události takového významu věnoval značnou pozornost také pardubický tisk, byť s poměrně rozdílnými komentáři. Projevilo se tak stranické zaměření jednotlivých listů, jejichž redakce se v některých případech nedokázaly přenést přes rozdílné politické názory nebo osobní spory. Největší množství zpráv lze nalézt na stránkách Východu, který byl místním stranickým listem národní demokracie. Ještě týž den večer vyšlo zvláštní vydání, které stručně informovalo o „zvrhlém útoku na ministra Rašína“ a přidalo podrobnosti o útočníkovi i o stavu napadeného: „Byl zraněn dvěma výstřely do boku a do zad. Byl ihned odvezen do podolského sanatoria. [...] Pachatel se pokusil o útěk, byl však lapen.“[1] V dalším čísle vydaném o týden později se list atentátu věnuje na celé úvodní straně. Za aktem Josefa Šoupala vidí komunistické spiknutí proti československému státu: „Atentát na dra Rašína je dílem komunistů. A nejsou bezdůvodné domněnky, že vražedný útok na ministra financí je počátkem organizovaného spiknutí bolševiků proti československé republice.“[2] Místní redaktoři se několikrát zmínili o verbálních útocích na Rašína, které se stupňovaly od konce roku 1922 po jeho projevu na pardubické schůzi národních demokratů, kterým popudil značnou část levicově smýšlejících lidí. Zároveň odsoudili komunistickou snahu o působení na mladou generaci: „Po atentátu na dra Rašína znova vychází najevo, že je to nezralá            a nezodpovědná mládež, které komunisté a s nimi spříznění destruktivní živlové používají        a zneužívají. [...] Tuto infikují nejúspěšněji svým štvaním a svými fantastickými vidinami.“[3] Východ v dalších vydáních opakovně vyzývá k tvrdému postupu proti krajně levicovým stranám symbolizovaným komunistickou stranou a také vyjadřuje podporu připravovanému zákonu na ochranu republiky: „Jsme přesvědčeni, že rána, jež měla usmrtiti ministra dra Rašína, byla namířena proti existenci republiky. [...] V důsledku toho všeho uznáváme, že republika naše musí býti chráněna.“[4]

            Agrární Východočeský republikán informuje o atentátu výrazně stručněji. V komentáři k samotnému atentátu je zmíněno, že se jednalo o již druhý útok na ústavního činitele od vzniku samostatného státu. Zároveň se zastává osobnosti postřeleného ministra, se kterým sice ne ve všem souhlasí, na druhou stranu oceňuje jeho přímé politické jednání a oddanost republice: „Atentát na dra Rašína zvláště mocně rozrušil veřejnost proto, že v poslední době vedly se proti němu veliké útoky. Útočili proti němu legionáři, státní zaměstnanci i jiní. Třebaže nesouhlasíme v mnohém se stranou, k níž dr. Rašín patří, musíme doznati loyálně, že i tažení proti němu pro řeč v Pardubicích pronesenou bylo upřílišněné.“[5] Podobně jako Východ se i redakce Východočeského republikána vyslovila pro přijetí zákona na ochranu republiky, který se měl stát právní normou, která bude přísněji postihovat útoky na demokratickou podstatu Československa. V zajímavém komentáři se zamýšlí nad nutností tohoto zákona u nás a naopak nad skutečností, že v některých politicky vyspělejších státech je podobná právní norma nepotřebná: „V Americe nemají zákona, který by chránil presidenta nebo stát. [...] Nepotřebují tam takového zákona, poněvadž všichni občané mají hluboký smysl pro republiku i presidenta a jsou si vědomi své zodpovědnosti k celku. [...] U nás vláda chystá podobný zákon. Děje se tak pod dojmem nedávného útoku na člena vlády. [...] Zákon na ochranu republiky měl by býti zbytečný! Nejsme bohužel v takové situaci jako Američané, kde jest národní živel jednolitý. Není u nás vypěstován smysl pro kladnou práci ve vlastním státě. Nevíme, co znamená svoboda.“[6]  

            Také národně socialistické Bratrství přineslo informace o pražském atentátu. I když se list v prvním čísle roku 1923 poměrně výrazně postavil proti Rašínovu projevu na sjezdu mladých příslušníků národní demokracie v prosinci předchozího roku, atentát samotný byl listem odsouzen. Na druhou stranu se zde projevily přetrvávající rozpory mezi levicově zaměřenou politikou národně socialistické strany a vizí ministra Rašína. Jako osobnost byl i po atentátu Rašín listem odsouzen a mezi řádky je redaktory listu naznačeno, že k tragédii přispěla i Rašínova neochota ze svých názorů byť jen částečně slevit: „Nepotřebujeme dovozovati, že násilnické methody v politickém životě kategoricky odmítáme. Demokratická republiky byla cílem našeho snažení, a proto odsuzujeme každý akt násilí, byť i byl spáchán na našem politickém odpůrci. [...] Byl tvrdým, ale přitom otevřeným nepřítelem širokých vrstev pracujícího lidu. [...] Podobné jednání, které nezná jiné než sebe a sobě rovné, hraničí se sobectvím. Ono přivedlo jinak zasloužilého dra Rašína do konfliktu s většinou národa a přispělo jistě k tomu, že proti němu třeskly rány z browningu, z nichž jedna těžce jej ranila.“[7] Také Bratrství se vyslovilo pro přijetí zákona na ochranu republiky, byť se jednalo o levicově zaměřený list: „Je u nás zákona na ochranu republiky třeba? Zamyslíme-li se nad posledními událostmi v republice, [...] odpovíme na tuto otázku kladně. Republika, která má tolik nepřátel vnějších i vnitřních, musí se hájit, musí se umět uhájiti.“[8]

            Značně odlišné komentáře přinesly silně levicově zaměřené listy Východočeský obzor (sociální demokracie) a Rudý východ (komunistické strana). Sociálně demokratický list sice odsuzuje veřejné násilí, na druhou stranu vinu na tomto útoku na podstatu demokracie spatřuje v osobním selhání jednotlivce a v neklidném ovzduší československé politiky, z čehož viní komunistické i národně demokratické protivníky. Je zajímavé, že se redakce listu vymezila proti svým odpůrcům i prostřednictvím zpráv o atentátu na předního ústavního činitele mladého československého státu: „Dnes několik dní po činu je již jasno, [...] že šlo       o čin z politických pohnutek, vyvolaný hlavně politickými poměry v našem státě. [...] Je však také pravdou, že ani na druhé straně, a to právě u strany, k níž náleží zraněný Dr. Rašín, nebylo dosti porozumění pro stávající poměry, a že veřejný náš život zbytečně byl jitřen.“[9] Článek byl doplněn ostře znějícími slovy: „Atentát na dra Rašína měl by býti výstrahou na obě strany: do tábora rudých i bílých teroristů.“[10]

Komunistický Rudý východ jako jediný nepřináší informaci o atentátu na úvodní straně, ale čtenáři se o něm dozvěděli až v rubrice „Různé zprávy“ na třetí straně. Ve stylu populistické a útočné komunistické žurnalistiky se z článku čtenář nejprve dozvěděl, že politické atentáty obecně jsou podle zmíněného listu dílem především fašistických hnutí, ke kterým řadí i národní demokracii. Článek tak vyznívá v duchu přísloví „s čím kdo zachází…“. Zároveň se list distancuje od samotného atentátníka, kterého označuje za anarchokomunistu, který několik měsíců před činem vystoupil z komunistické strany. Vyjadřování redaktorů Rudého východu je natolik agresivní, že si dovolím pro dokreslení použít delší citaci: „Dříve jsme byli rozrušováni atentáty v jiných státech. [...] Všechny tyto atentáty byly spáchány fašistickým hnutím – příslušníky reakční buržoazie. Fašism – toť hnutí, které jde ku svému cíli i přes politické vraždy. [...] Příslušníky národní demokracie je také u nás české fašistické hnutí organisováno a je pro ně agitováno předáky této strany. [...]  Je nutno dnes u příležitosti atentátu na dra Rašína připomenout, že národní demokracie si s politickými atentáty pohrávala a že dr Rašín je vůdcem této strany. [...] Josef Šoupal při výslechu uvedl, že byl sociálnědemokratickým stoupencem, při rozštěpení strany však přestoupil ke komunistům. Koncem září vystoupil však i z této strany, protože prý se tato staví proti individuelní akci. [...] Sám je anarchokomunistou. Není tak komunistou, nýbrž anarchistou.“[11]

Reakce na úmrtí Aloise Rašína

            Přes několik částečně povzbudivých zpráv Alois Rašín svému zranění 18. února podlehl. Největší prostor na stránkách svých tiskovin smrti svého spolustraníka věnovala opět národní demokracie. Východ na první straně otiskl rozsáhlý nekrolog, ve kterém vyzdvihl osobnost zemřelého ministra a jeho odhodlání pracovat pro blaho republiky i na úkor svého osobního života: „Tragická, mučednická smrt ministra dr. Rašína působí hlubokým, mocným dojmem. Truchlí nejen naše strana, v jejímž čele dr. Rašín stál a jejíž byl pýchou a nadějí, truchlí celý národ a celá republika. [...] Věrnost k jeho programu, k jeho zásadám, k jeho ideálům bude nejlepším údělem mrtvému dr. Rašínovi za to, co vykonal pro republiku              a národ. A bude to také nejlepší oslavou nehynoucí památky jeho.“[12] Jako závěr zpráv o atentátu, boji s těžkým zraněním a úmrtí ministra financí lze považovat otištění rozsáhlé řeči ze vzpomínkového aktu v pardubickém městském divadle, který se na popud místní organizace národní demokracie konal 25. února.[13] Východočeský republikán ministrovu smrt okomentoval bez ohledu na odlišnou stranickou příslušnost jako oběť člověka pro blaho státu: „Nad rakví dr. Rašína truchlí, doufejme, upřímně celý národ. Snad jen nepatrný zlomek ubohých, svedených bytostí může zůstati tímto smutkem národa nedotčen. [...] Věřme však, že  i tyto zbloudilé bytosti časem pochopí, koho ubyla koule vypálená zločinným a svedeným výrostkem. Dr. Rašínovi šlo vždy o to, aby upevněny byly základy republiky.“[14] Také Bratrství vyzdvihlo Rašínův podíl na získání samostatnosti a spatřovalo v něm prototyp ideálního českého politika, byť hájil zcela odlišné politické názory: „Ani největší nepřítel nemohl Dr. Rašínovi upříti nezměrných zásluh, kterých získal si v boji za naše národní osvobození. [...] Odchází navždy člověk, zvláštní individualita, statečný bojovník, dobrý přítel, mužný nepřítel, který dovedl rány dávat, ale také je přijímat.“[15] Sociálně demokratický Východočeský obzor se přes rozporuplné úvahy nad atentátem samotným v okamžiku smrti ministra Rašína přiklonil k důstojnému uctění jeho památky a zdůraznění jeho charakteru a bojovníka za věci veřejné: „I ti, kdož s Rašínem jako politikem a ministrem byli v ostrém rozporu, i ti, proti nimž Rašín jako zásadní odpůrce rozhodně a tvrdě stál, i ti všichni upřímně a těžce želí jeho ztráty.“[16] Autor komentáře si však neodpustil poznámku o komunistické straně, která nejvíce brojila proti připravovanému zákonu na ochranu republiky, a do článku o Rašínově skonu přidal tuto myšlenku: „Má-li komunistická strana ještě nyní – po tak tragických výsledcích své politické činnosti – odvahu alarmovati své stoupence do boje proti tomuto zákonu, dokazuje tím nejen svoji mravní a politickou otrlost, dokazuje tím však také, že ne právní řád, ale rozvrat ve státě je jejím programem.“[17] Komunistický Rudý východ smrt Aloise Rašína na svých stránkách nijak nekomentoval.